Apulijská architektura dosáhla svého vrcholu v baroku. Zcela jedinečné podoby pak nabyla v Lecce, téměř stotisícovém městě na poloostrově Salento, tvořícím známý podpatek italské boty. Díky nesčetným vznešeným palácům a nádherným, velkolepě zdobeným kostelům se mu někdy přezdívá „Florencie jihu“.
„Do Lecce chcete? To je nádherné město,“ říká naše milá domácí, v jejímž apartmánu bydlíme. „Ale musíte vyjet brzy ráno, ještě než slunce rozpálí zdi a chodníky. Když kolem poledne nastane nesnesitelné vedro, odskočíte si na pláž, a když se slunce bude chystat k západu, vrátíte se do města.“ Nezbylo nám, než tyto rady poslechnout.
Pro Lecce je charakteristický jeho vlastní jedinečný barokní styl, založený na snadno opracovatelném zlatavém vápenci. Z tohoto kamene, jemuž se zde říká pietra leccese, je postaveno skoro celé staré město. Téměř každou budovu zdobí putti a nejrůznější ornamenty na hravých sloupech a balkonech. Baroko v Lecce je zjevně ještě o něco opulentnější než v jiných městech.
Do starého města jsme vstoupili jednou ze tří barokních městských bran San Biagio. Okamžitě nás okouzlí atmosféra teplých tónů místního kamene. Sluneční paprsky se odrážejí ve vysokých oknech domů, zdůrazňují oblost zdobných reliéfů a rozehrávají jedinečnou hru světla a stínu. Zdá se, že celé město magicky svítí.
Před námi je Piazza Sant’Oronzo s impozantním sloupem a ruinami římského amfiteátru z 2. stol. Původně nabízel prostor pro více než 25 000 diváků, dnes je ale odkryta pouze jeho část, zbytek je skryt pod stavbami pozdějšího data. Římský sloup vysoký 29 m daroval městu v roce 1657 starosta Brindisi. Původně šlo o jeden ze dvou sloupů, které v Brindisi vyznačovaly konec silnice Via Appia. Z vděčnosti za to, že Lecce bylo v roce 1656 ušetřeno těžké morové epidemie, postavili místní na sloup bronzovou sochu městského patrona, sv. Oronza.
Z náměstí se vydáváme po rušné, ale hezké Via Vittorio Emanuel II, jež je stvořena pro bloumání historickým centrem v jakoukoli denní i noční dobu, ke kostelu sv. Ireny. Od něj pokračujeme ulicí Giuseppe Libertiniho podél dalších kostelů a nádherných barokních paláců z doby, kdy z Lecce vznikalo prosperující město. Od 16. stol. se Lecce postupně rozvinulo v jedno z nejbohatších a obchodně i kulturně nejživějších měst ve Středomoří, jež mělo bohaté styky s florentskými, benátskými, janovskými i řeckými obchodníky. Nejvýznamnějším zdrojem bohatství byl tehdy olivový olej, který se ve Středomoří používal nejen na vaření, ale také k osvětlení domů a ulic.
Náhle vyjdeme na rozlehlé náměstí Piazza del Duomo – a jaké to představení! Bohatě zdobený severní portál katedrály Nanebevzetí Panny Marie je jedním z nejdůležitějších barokních pokladů ve městě. Jeho výzdoba je tak bohatá, že člověk neví, na co se dívat dřív. Stejně nádherný je i interiér chrámu. Katedrála tu však není sama, náměstí ohromí celým souborem barokních staveb. Hned vedle katedrály stojí arcibiskupský palác, dále je tu impozantní seminář, Palazzo del Seminario, s elegantními okny a malou lodžií nad hlavním vchodem, dílo místního architekta Giuseppa Cina z let 1694–1709, a 70 m vysoká čtverhranná zvonice postavená v letech 1661–1682 architektem Giuseppem Zimbalem. Má čtyři patra kolem dokola s balkony a balustrádami. Nejlepší čas k návštěvě tohoto náměstí nastává v podvečer, kdy je slunce nízko nad seminářem a zalévá piazzu měkkými odstíny žlutého až narůžovělého světla.
Od katedrály se vrátíme zpátky na Piazza Sant’Oronzo, zvolit můžeme třeba cestu kolem vykopávek římského divadla, náhodně objeveného v roce 1929 pod zahradami dvou městských paláců. Přesné datum jeho vzniku není známo, historikové ho zpravidla řadí do augustovské doby. Kolem impozantních fas…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Apulie