Milotice
Uprostřed širokého schodiště spojujícího zahradu se zámkem vás obklopí dámy ve světlých šatech s širokými sukněmi a vějíři v rukou. Doprovázejí je muži v lesklých botách na podpatku a bílých punčochách, oblečení do barevných kabátků se zlatým lemem, s třírohými klobouky na hlavách. Když pak před vámi malé děvčátko předvede pukrle, snadno se vcítíte do časů minulých.

Hraběnky, knížata, komtesy a guvernantky oživují na zámku Milotice dobu, kdy panství patřilo šlechtickým rodům, jichž se tu vystřídalo hned několik. Prvními známými vlastníky byli zhruba v polovině 14. stol. vladykové z Ronova. Za pánů z Moravan se Milotice staly opevněným sídlem husitů. Vystřídal je rod z Kravař, na konci 15. stol. drželi panství i se zámkem Zástřizlové, kteří z Milotic na šest desítek let vytvořili centrum svých rozsáhlých držav. Po nich přešlo panství na Žerotíny. Plejádu vlastníků rozšířili v druhé polovině 16. stol. páni z Lipé a Haugvicové z Biskupic. Na místě dnešního zámku tehdy stála gotická tvrz, jejímž pozůstatkem je zbytek vodního příkopu. Ke konci 16. stol. už nevyhovovala náročnějším požadavkům na bydlení, a tak ji další majitel Bernard Ludvík Tovar z Enzesfeldu přebudoval na pozdně renesanční jednopatrový zámek čtvercového půdorysu. Milotice střídaly vlastníky i v první polovině 17. stol., jedním z nich byl Albrecht z Valdštejna.

K zásadnímu zlomu v historii zámku došlo v roce 1648, kdy ho koupili uherští Serényiové. Karel Antonín Serényi, jenž byl rakouským tajným radou, hledal reprezentativní letní sídlo. Rozhodl se pro Milotice, které byly z Vídně nejsnáze dosažitelným rodovým majetkem. S manželkou Marií Terezií ze Šternberka přenesli do Milotic roku 1716 sídlo rodu. Souvisela s tím přestavba zámku do dnešní reprezentativní podoby. Do poloviny 18. stol. vzniklo architektonické dílo, které se v podobě jedinečného komplexu barokních staveb a zahradní architektury dochovalo dodnes. Rod Serényiů vlastnil Milotice spolu se zámkem až do roku 1811.

Vystřídali je Seilernové, kteří byli posledními soukromými držiteli zámku. Panství v 19. stol. získali sňatkem poté, co se Karel Maxmilián Seilern oženil s Marií Aloisií Hardeggovou. Manžela její babičky Kristýny Serényiové, hraběte Gabriela Choiseula dʼAlleicourta, provázel zajímavý příběh. Ve 12 letech s otcem a bratrem uprchli z Francie před Velkou francouzskou revolucí. Milotice si oblíbil a neopustil je ani poté, co Napoleon vyzval emigrantskou šlechtu, aby se vrátila do vlasti.

Seilernové museli z Milotic odejít v roce 1945, kdy jim československý stát na základě Benešových dekretů zkonfiskoval majetek. Již o tři roky později si zámek mohli prohlédnout návštěvníci. Otevřen byl ale jen nakrátko. V 50. letech v něm sídlilo zemědělské učiliště a kolem roku 1960 mu hrozilo zboření. Existoval dokonce návrh, aby byl materiál po demolici využit k výstavbě budov místního JZD.

Nakonec byl zámek po předchozí rekonstrukci otevřen pro veřejnost až v roce 1974. Dnes je ve správě Národního památkového ústavu a poslední majitelé v něm přežívají prostřednictvím zámecké expozice, která odpovídá stavu v první polovině 20. stol., kdy zámek obývali poslední příslušníci rodu – Ladislav Seilern, jeho manželka Antoinetta a jejich čtyři děti. Interiér je uspořádán podle dobových fotografií a díky spolupráci s dcerou posledního majitele panství Mariettou Norman-Audenhove, rozenou Seilern-Aspang. Radami přispěla v roce 2005, tři roky před tím, než v Rakousku zemřela…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hodonín