Největší objev za posledních patnáct let. Tak loni hodonínští těžaři označili nalezení obrovského ropného ložiska mezi Kyjovem a Brnem. Jde o více než tři miliony barelů ropy a zhruba sto milionů kubíků plynu. Ve srovnání s ložisky v ropných velmocích je ale toto množství pověstnou kapičkou v moři…
Jak z pohádky působí malebné seskupení vinných sklepů na okraji obce Petrov nedaleko Hodonína. Jejich průčelí klenutá do oblouku svítí bílou vápennou barvou zvanou lička. Ostře s ní kontrastuje přízemní sokl neboli podrovnávka ve šmolkově modré. Některé sklepy navíc zdobí nade dveřmi či okny ornamenty s vinnou révou. Větší část plžů je zahloubena do svahu a porostlá zelení, která dotváří celkový barevný dojem…
Jen málokterá nevěsta se může pochlubit tím, že dostala věnem větrný mlýn. Mlynář Ignác Křižovič tak údajně podaroval svou nemanželskou dceru, nejspíš v roce 1892. Mlýn tehdy, poničený vichřicí, ležel v troskách. Dar to byl zřejmě danajský, protože mlýn brzy opět změnil majitele…
Mikulčice mají dlouhou vinařskou tradici. Sklepy zdobí pestré malované slovácké ornamenty, obcí procházejí vinařské cyklostezky. Muzeum Fanoše Mikuleckého, umístěné v jeho rodném domě, připomíná organizátora kulturního života na Podluží a také autora písniček o víně. Kostel Nanebevzetí Panny Marie se pyšní unikátním oltářem z dubových kmenů nalezených v korytě Moravy. Především však Mikulčice proslavilo archeologické naleziště na místě slovanského hradiště z období Velké Moravy…
Už na mapě vypadala kóta 266 m zlověstně, i když vlastně o žádnou dramatickou výšku nejde. Teploměry ale byly v Česku vyhřáté v průměru nad třicítku, přičemž na jihovýchodní Moravě bylo ještě o pár stupňů víc. Vzduch se tetelil horkem, ani lísteček se nepohnul a prudké stoupání nás nakonec donutilo seskočit z kol a vést je mezi vinicemi…
Stíny už se v placaté hodonínské krajině značně protahovaly, ale den se stále hlásil o zápis do kategorie tropických. Po pěšině vyjeté v travnatém břehu jsme vyjížďkovou rychlostí kopírovali Baťův kanál. K podvečernímu vrzání cvrčků se po chvilce přidalo monotónní předení lodního motoru. I když jsme „šlápli do pedálů“, hausbót nás za chvíli nechal za zádí. Jako by „jen tak mimochodem“ potvrzoval výhodnost lodní dopravy…
Těžko budete hledat kraj tak pestrý, jako je Slovácko. Kraj, skládající se z mozaiky, jejíž každá část je ve svých folklorních tradicích jedinečná. Charakter krajiny, historický vývoj i geografické umístění se projevují v mluvě, v krojích, písních a tancích, lidové architektuře i v tradičních událostech. Na hodonínském Slovácku se pak barvy folkloru střídají ještě pestřeji než v jiných částech jihovýchodní Moravy. Je to dáno tím, že v sobě sdružuje několik různorodých oblastí. Nejsou to ale oblasti vyhraněné a jednotlivé zvyky a tradice zde přirozeně přecházejí z jedné oblasti do druhé…
Do centra obce se sleze co nejvíce mladých, ale i postarších statných chlapů, zavdají si po pohárku dobrého vína, zaujmou své místo u „nůžek“, kterými se mája staví, a zaberou z plných sil. Mája se musí hlídat až do ranních hodin – vydrží jen nejodvážnější. Jejich úkol je jasný, do rána počítat hvězdy, zmarnit co nejvíce lahví vína, a pokud to bude nutné, celým svým tělem bránit máju před možnými útoky přespolních chas…
Hodonín leží ve šťastné krajině. Je laskavá, teplá a převážně nížinná. Její charakter z valné části určuje rozlehlá niva řeky Moravy, která zvolna spěje k nedalekému soutoku s Dyjí, druhou největší moravskou řekou. Celý tento kraj, zvaný Dolnomoravský úval, patří k nejteplejším regionům republiky. Dlouhá tisíciletí ho utvářely každoroční záplavy, kdy se řeky vylévaly z břehů a měnily své nivy v dočasná jezera. Tomuto svéráznému režimu víceméně pravidelných záplav, zejména na jaře a po vytrvalých letních deštích, se přizpůsobila i zdejší vegetace. K typickým porostům patřily lužní lesy a vlhké nivní louky. Větší část z nich už zanikla, ale jejich zbytky patří k tomu nejvzácnějšímu, co z původní přírody v republice máme…
Uprostřed širokého schodiště spojujícího zahradu se zámkem vás obklopí dámy ve světlých šatech s širokými sukněmi a vějíři v rukou. Doprovázejí je muži v lesklých botách na podpatku a bílých punčochách, oblečení do barevných kabátků se zlatým lemem, s třírohými klobouky na hlavách. Když pak před vámi malé děvčátko předvede pukrle, snadno se vcítíte do časů minulých…
Zásluhy Tomáše Garrigua Masaryka o vznik samostatného státu připomínaly už za jeho života desítky soch, bust a reliéfů po celé republice. V dalších desetiletích je ale čekaly pohnuté osudy. Jak se střídaly politické režimy, pomníky mizely a zase se vracely zpátky. Některé nepřežily. Zajímavou historii má za sebou i Masarykova socha v jeho rodném Hodoníně, jež turbulence dějin přečkala…
Hodoníně jsem se narodila, a i když mě osud už v útlém věku zavál do daleké české metropole, vracela jsem se tam k babičce na prázdniny. Ty nejkrásnější. Jak že to zpívá Jarek Nohavica ve svém vyznání Ostravě? „Pánbůh dal jiným městům všecku krásu, parníky na řekách a dámy všité do atlasu…“ Přesto ji označuje za své hořké štěstí a zpečetěný osud. Tak trochu podobné to mám já s Hodonínem. Město se proslavilo těžbou ropy a zemního plynu, přesto má své nepominutelné kouzlo, související především s tím, že se jedná o srdce Slovácka, kraje vína, slivovice, stále ještě živého folkloru a především dobrých, mimořádně srdečných lidí…
„Než vám ukážu pokoj, pojďte na pohárek, manžel už čeká,“ přivítala nás paní Anna, sotva odložila kolo, na němž přijela k rodinnému sklípku na okraji obce Hrušky. Apartmán nad sklepem pronajímá hostům. Vítězslav už z koštýře opřeného o rameno plnil pohárky červeným…
