„Než vám ukážu pokoj, pojďte na pohárek, manžel už čeká,“ přivítala nás paní Anna, sotva odložila kolo, na němž přijela k rodinnému sklípku na okraji obce Hrušky. Apartmán nad sklepem pronajímá hostům. Vítězslav už z koštýře opřeného o rameno plnil pohárky červeným…
Hodoníně jsem se narodila, a i když mě osud už v útlém věku zavál do daleké české metropole, vracela jsem se tam k babičce na prázdniny. Ty nejkrásnější. Jak že to zpívá Jarek Nohavica ve svém vyznání Ostravě? „Pánbůh dal jiným městům všecku krásu, parníky na řekách a dámy všité do atlasu…“ Přesto ji označuje za své hořké štěstí a zpečetěný osud. Tak trochu podobné to mám já s Hodonínem. Město se proslavilo těžbou ropy a zemního plynu, přesto má své nepominutelné kouzlo, související především s tím, že se jedná o srdce Slovácka, kraje vína, slivovice, stále ještě živého folkloru a především dobrých, mimořádně srdečných lidí…
Zásluhy Tomáše Garrigua Masaryka o vznik samostatného státu připomínaly už za jeho života desítky soch, bust a reliéfů po celé republice. V dalších desetiletích je ale čekaly pohnuté osudy. Jak se střídaly politické režimy, pomníky mizely a zase se vracely zpátky. Některé nepřežily. Zajímavou historii má za sebou i Masarykova socha v jeho rodném Hodoníně, jež turbulence dějin přečkala…
Uprostřed širokého schodiště spojujícího zahradu se zámkem vás obklopí dámy ve světlých šatech s širokými sukněmi a vějíři v rukou. Doprovázejí je muži v lesklých botách na podpatku a bílých punčochách, oblečení do barevných kabátků se zlatým lemem, s třírohými klobouky na hlavách. Když pak před vámi malé děvčátko předvede pukrle, snadno se vcítíte do časů minulých…
Hodonín leží ve šťastné krajině. Je laskavá, teplá a převážně nížinná. Její charakter z valné části určuje rozlehlá niva řeky Moravy, která zvolna spěje k nedalekému soutoku s Dyjí, druhou největší moravskou řekou. Celý tento kraj, zvaný Dolnomoravský úval, patří k nejteplejším regionům republiky. Dlouhá tisíciletí ho utvářely každoroční záplavy, kdy se řeky vylévaly z břehů a měnily své nivy v dočasná jezera. Tomuto svéráznému režimu víceméně pravidelných záplav, zejména na jaře a po vytrvalých letních deštích, se přizpůsobila i zdejší vegetace. K typickým porostům patřily lužní lesy a vlhké nivní louky. Větší část z nich už zanikla, ale jejich zbytky patří k tomu nejvzácnějšímu, co z původní přírody v republice máme…
Do centra obce se sleze co nejvíce mladých, ale i postarších statných chlapů, zavdají si po pohárku dobrého vína, zaujmou své místo u „nůžek“, kterými se mája staví, a zaberou z plných sil. Mája se musí hlídat až do ranních hodin – vydrží jen nejodvážnější. Jejich úkol je jasný, do rána počítat hvězdy, zmarnit co nejvíce lahví vína, a pokud to bude nutné, celým svým tělem bránit máju před možnými útoky přespolních chas…
Těžko budete hledat kraj tak pestrý, jako je Slovácko. Kraj, skládající se z mozaiky, jejíž každá část je ve svých folklorních tradicích jedinečná. Charakter krajiny, historický vývoj i geografické umístění se projevují v mluvě, v krojích, písních a tancích, lidové architektuře i v tradičních událostech. Na hodonínském Slovácku se pak barvy folkloru střídají ještě pestřeji než v jiných částech jihovýchodní Moravy. Je to dáno tím, že v sobě sdružuje několik různorodých oblastí. Nejsou to ale oblasti vyhraněné a jednotlivé zvyky a tradice zde přirozeně přecházejí z jedné oblasti do druhé…
Stíny už se v placaté hodonínské krajině značně protahovaly, ale den se stále hlásil o zápis do kategorie tropických. Po pěšině vyjeté v travnatém břehu jsme vyjížďkovou rychlostí kopírovali Baťův kanál. K podvečernímu vrzání cvrčků se po chvilce přidalo monotónní předení lodního motoru. I když jsme „šlápli do pedálů“, hausbót nás za chvíli nechal za zádí. Jako by „jen tak mimochodem“ potvrzoval výhodnost lodní dopravy…
Už na mapě vypadala kóta 266 m zlověstně, i když vlastně o žádnou dramatickou výšku nejde. Teploměry ale byly v Česku vyhřáté v průměru nad třicítku, přičemž na jihovýchodní Moravě bylo ještě o pár stupňů víc. Vzduch se tetelil horkem, ani lísteček se nepohnul a prudké stoupání nás nakonec donutilo seskočit z kol a vést je mezi vinicemi…
Mikulčice mají dlouhou vinařskou tradici. Sklepy zdobí pestré malované slovácké ornamenty, obcí procházejí vinařské cyklostezky. Muzeum Fanoše Mikuleckého, umístěné v jeho rodném domě, připomíná organizátora kulturního života na Podluží a také autora písniček o víně. Kostel Nanebevzetí Panny Marie se pyšní unikátním oltářem z dubových kmenů nalezených v korytě Moravy. Především však Mikulčice proslavilo archeologické naleziště na místě slovanského hradiště z období Velké Moravy…
Jen málokterá nevěsta se může pochlubit tím, že dostala věnem větrný mlýn. Mlynář Ignác Křižovič tak údajně podaroval svou nemanželskou dceru, nejspíš v roce 1892. Mlýn tehdy, poničený vichřicí, ležel v troskách. Dar to byl zřejmě danajský, protože mlýn brzy opět změnil majitele…
Jak z pohádky působí malebné seskupení vinných sklepů na okraji obce Petrov nedaleko Hodonína. Jejich průčelí klenutá do oblouku svítí bílou vápennou barvou zvanou lička. Ostře s ní kontrastuje přízemní sokl neboli podrovnávka ve šmolkově modré. Některé sklepy navíc zdobí nade dveřmi či okny ornamenty s vinnou révou. Větší část plžů je zahloubena do svahu a porostlá zelení, která dotváří celkový barevný dojem…
Největší objev za posledních patnáct let. Tak loni hodonínští těžaři označili nalezení obrovského ropného ložiska mezi Kyjovem a Brnem. Jde o více než tři miliony barelů ropy a zhruba sto milionů kubíků plynu. Ve srovnání s ložisky v ropných velmocích je ale toto množství pověstnou kapičkou v moři…
