Už na mapě vypadala kóta 266 m zlověstně, i když vlastně o žádnou dramatickou výšku nejde. Teploměry ale byly v Česku vyhřáté v průměru nad třicítku, přičemž na jihovýchodní Moravě bylo ještě o pár stupňů víc. Vzduch se tetelil horkem, ani lísteček se nepohnul a prudké stoupání nás nakonec donutilo seskočit z kol a vést je mezi vinicemi.
Měli jsme tak čas rozhlédnout se kolem sebe a pokochat se pohledem na keře révy, obsypané bílými a modrými hrozny, kolem nichž vinaři otrhali listy, aby je co nejvíc vystavili blahodárným účinkům slunečních paprsků. Sluníčko je nabíjelo svou energií, která se v bobulích měnila v cukry. Vinaři si libovali. Čím vyšší obsah cukrů, tím lepší červené. Náplast za škody, které způsobily mrazy na začátku roku. Konečně jsme na kopci. Kótu jsme pokořili a mohli obhlédnout okolní svahy. Pruhy keřů s hrozny se táhnou po zdejších zvlněných kopečcích jako různě poskládané kousky manšestru. Někde deset řádků, jinde třeba dvacet pět. Jedna vinice má tvar obdélníku, druhá je trojúhelníkem s mírně uhnutou špičkou. Společné výtvarné dílo přírody a člověka.
Mutěnice jsou největší vinařskou obcí na Hodonínsku, vinohrady se rozkládají na 150 ha a obhospodařuje je více než tisícovka drobných pěstitelů. Na některých vinicích je půda pod keři nakypřená, aby dobře vstřebala vodu při dešti, který ale už týdny chybí, jinde je porostlá trávníkem a leckde i plevelem. Záleží na péči vinohradníka. Úrodu zpracovávají ve vinných sklepech soustředěných pod vinohrady, v proslulé lokalitě zvané Búdy. O zdejší vinařství se zasloužili johanité, jimž obec pařila do roku 1537, a novokřtěnci neboli habáni, kteří zde pobývali. Typickým prvkem většiny zdejších sklepů je vystouplé vstupní průčelí zvané žúdro a tradiční slovácké ornamenty vyškrábané do omítky na červenohnědém podkladu. Asi pět stovek búd tvoří pitoreskní vinařskou dědinu s názvy ulic, hospodou i několika penziony.
Po úzké asfaltce se spouštíme z kopce, projíždíme okolo Dubňanských búd a zastavujeme na hrázi Jarohněvického rybníka. K vodě sestupují pozorovatelé ptáků vybavení trojnožkami, na nichž mají uchyceny silné dalekohledy nebo fotoaparáty s teleobjektivy. Dočetli jsme se, že tady můžeme vyplašit kvakoše nočního, pozorovat tenkozobce i poslouchat hlas bukače velkého a sledovat let volavek. Mutěnické rybníky jsou bohatým výskytem vodního ptactva proslulé a jeho pozorovatelé tuto oblast s oblibou navštěvují.
Po několika kilometrech vjíždíme na Mutěnku, jak pojmenovali cyklostezku, která byla postavena na tělese bývalé železniční trati Kyjov – Svatobořice – Dubňany – Mutěnice. Trať určená zpočátku pro osobní dopravu a přepravu zemědělských produktů sloužila v posledních letech své existence převážně k přepravě uhlí z místních lignitových dolů do hodonínské elektrárny. Útlum lignitového hornictví na Slovácku vedl k postupnému zániku této železnice. Nakonec koleje zmizely a na jaře 2012 je nahradil hladký asfaltový povrch cyklostezky o celkové délce 13 km. Prochází volným terénem a díky jen minimálním výškovým rozdílům se po ní šlape báječně. Užívají si ji i bruslaři.
Ve Svatobořicích-Mistříně je naším cílem někdejší internační tábor. Zdejší památník připomíná nekonečné množství lidských příběhů, které se tu odehrály. Na kruhovém soklu stojí 33 postav zhotovených z kujného železa. Tvoří nekončící spirálu, která odkazuje k počtu lidí, kteří přicházeli a odcházeli. Osudy vězňů ve Svatobořicích, zvláště za druhé světové války, připomíná nedávno otevřené muzeum. Symbolicky se do něho vchází přes vagon, protože tehdy i vězně většinou sváželi nacisté po železnici. Drželi zde příbuzné nepřátel režimu, jimiž pro ně byli například příslušníci…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hodonín