V Hodoníně jsem se narodila, a i když mě osud už v útlém věku zavál do daleké české metropole, vracela jsem se tam k babičce na prázdniny. Ty nejkrásnější. Jak že to zpívá Jarek Nohavica ve svém vyznání Ostravě? „Pánbůh dal jiným městům všecku krásu, parníky na řekách a dámy všité do atlasu…“ Přesto ji označuje za své hořké štěstí a zpečetěný osud. Tak trochu podobné to mám já s Hodonínem. Město se proslavilo těžbou ropy a zemního plynu, přesto má své nepominutelné kouzlo, související především s tím, že se jedná o srdce Slovácka, kraje vína, slivovice, stále ještě živého folkloru a především dobrých, mimořádně srdečných lidí.
Tož vítajte!
S otevřenou náručí a nefalšovanou radostí jako by mě každoročně vítala nejen zemitá teta s rodinou, ale celý Hodonín. I v hubených letech socialismu byla jeho nabídka nepřeberná: čerstvé melouny ze Slovenska, které začíná hned za městem, za řekou Moravou, jahody, které voněly a chutnaly úplně jinak než v Praze, exotické moruše dozrávající na stromech na ulici, řízná slivovice, kterou tady na lžičce „možů okoštovat aj děcka“, babiččiny patenty, tedy bramborové placky s mákem, i beleše z kynutého těsta.
Co nebylo na pultech obchodů, to jste sehnali na trhu. Nemluvě o tom. že přebytky ze svých zahrádek i kuchyní nabízely tetky v krojích a vlňácích, jako kdyby vystoupily přímo z obrazů slováckého rodáka Joži Úprky. Do Hodonína se sjížděly z okolních dědin a zdejší hospodyňky už je znaly, stejně jako sebe navzájem, takže trh býval i významnou společenskou událostí. Hodonín už tehdy sice byl okresním městem, ale jen tak velkým, že se tam všichni znali. Což ostatně víceméně platí dodnes. Na cizince tam však nehledí skrz prsty. Základním rysem zdejších obyvatel je vřelost a srdečnost, lidé tu k sobě mají blízko. Staré tetky a strýcové tu a tam stále ještě jako za starých časů sedávají na lavičce před domem a ochotně s vámi poklábosí, zvědavě se poptají, odkud že jste (absence moravského dialektu jim bezpečně prozradí, že od nich ne), a s neskrývanou hrdostí poradí, co si rozhodně nesmíte nechat ujít. „Hodoňáci“ jsou velcí lokální patrioti, na svoje město nedají dopustit, a když jste trpěliví, klidně vám o něm budou vyprávět nekonečně dlouho. Takže: kam vás pošlou?
Za Tomášem Garriguem na zámek
Nejprve se asi pochlubí prvním českým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem, který se zde narodil. Jeho rodný domek už byl sice zbourán, jeho socha zde byla několikrát postavena a zase odklizena za časů, kdy se Masaryk „nenosil“, nicméně dnes jsou v Hodoníně na svého nejslavnějšího rodáka právem hrdi. Socha už zase stojí, kde stát má, a v místním barokním zámečku prezidentu-osvoboditeli zřídili důstojnou stálou expozici a pojmenovali po něm i celé muzeum. Současný návštěvník tam může Masaryka symbolicky doprovodit na jeho podivuhodné životní pouti od stylizované kovárny s pravou kovadlinou, u níž se v mládí učil kovářem, až do prezidentské pracovny. Obdivovat může třeba repliky Masarykových uniforem včetně jezdeckých bot, dobový nábytek i drobné předměty, a zároveň si jednotlivé dojmy utřídit prostřednictvím půlhodinového filmu o Masarykově životě. V letošním roce, kdy oslavíme 100. výročí vzniku republiky, zde chystají celou řadu výstav a dalších akcí pro veřejnost, stačí se před návštěvou informovat na webu muzea.
Za Jožou Úprkou do galerie
Tedy do Galerie výtvarného umění, která schraňuje díla nejenom Joži Úprky, nejznámějšího malíře Slovácka, a jeho bratra, sochaře Františka Úprky, ale i dalších umělců zdejšího regionu od konce 19. stol. po současnost. Zajímavostí je například raná studie ke Slovanské epopeji od Alfonse Muchy, který se zdejším výtvarným spolkem rovněž spolupracoval. Většina vystavovaných děl je zasvěcena zdejšímu regionu, a tak se prohlídka expozice může stát vhodným prologem návštěvy tohoto krásného, slunného a přívětivého kraje. Stejně jako samotná budova galerie známého architekta Josefa Blažka, která v sobě ojedinělým způsobem spojuje prvky místní lidové architektury a secese. Důsledně vychází z místní lidové folklorní tradice, takže do ní vstoupíte typickým místním žudrem, jak se nazývá klenutý přístavek používaný v lidovém stavitelství na Slovácku u vchodů do domů. Mimořádný dojem, jímž tento „chrám národního umění“ působí na návštěvníka, uvnitř dotváří rustikální nábytek a dřevěný kazetový strop. Každopádně patří k nejzajímavějším novodobým stavbám nejen ve městě, ale v celé zdejší oblasti.
Za svatým Vavřincem
V kostele sv. Vavřince jsem křtěná, tam jsem také ve věku necelých pěti let absolvovala svou první mši svatou. Pozdně barokní kostel nacházející se v samém srdci města, uprostřed Masarykova náměstí, však stojí za vidění i bez reminiscencí na dětství. Ne že byste podobných už nejspíš neviděli spoustu, tento však skutečně žije. Svědčí o tom nejen zbrusu nová fasáda a úpravný interiér, ale i zájem místních, kteří kostel nepřestali hojně navštěvovat ani v letech, kdy to nebylo zrovna žádoucí, a kteří mu zůstali věrní dodnes. Na jižní Moravě je kostel stále jedním z center veřejného života a místem stále živým…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hodonín