Víte, co má společného durynský Výmar s anhaltskou Desavou? Ano, jedno slovo, právě to, které je v nadpisu článku. A které ani nemuselo existovat, kdyby dal Walter Gropius přednost rovněž zvažovanému výrazu Bauhütte coby poctě gotickým kamenickým hutím, jejichž komplexní provoz byl novému hnutí velkou inspirací. A které se postaralo o společný zápis obou měst na seznam Světového dědictví UNESCO.
Navzdory své krátké, ani ne patnáctileté existenci to byl právě Bauhaus, který se vlastně jako jediný z avantgardních hnutí počátku 20. stol. proslavil trvale v celosvětovém měřítku. Nešlo jen o umělecký styl, jakkoli právě ten výrazně ovlivnil architekturu klasické moderny, ale také o ucelený myšlenkový program. Ožila v něm idea celistvého díla jako výsledku spolupráce různých tvůrců, kteří se vzájemně ovlivňují, díla založeného na nové jednotě řemesla, umění a techniky. K tomu byli potřeba noví, interdisciplinárně vzdělaní umělci, řemeslníci a architekti – a právě takové měla vychovávat nová škola nesoucí prosté jméno Bauhaus.
Duchovním otcem Bauhausu byl Walter Gropius, který se poprvé proslavil jako ještě ne třicetiletý svou prací na továrně Fagus v Alfeldu, o níž píšeme v samostatném článku, neboť i ona se stala jednou z památek, jež chrání UNESCO. V roce 1911, kdy také začal pracovat v Alfeldu, pronesl mladý Gropius při své přednášce v Hagenu, nazvané Monumentální umění a průmysl, tato slova: „Hmota sama o sobě je mrtvá a nepodstatná. Život jí dává teprve tvar… Hodnota uměleckého díla tkví v duševním uspokojení vnitřní touhy po osvobození, nikoli v ceně materiálu.“ Jako bychom už slyšeli názvuky „manifestu“ z roku 1919, slavného čtyřstránkového letáku s dřevorytem Katedrály od Lyonela Feiningera na titulu a s Gropiovým prohlášením k založení školy a jejím učebním programem na dalších třech stranách. „Konečným cílem veškeré výtvarné činnosti je stavba! Kdysi byla výtvarná umění neoddělitelnou součástí velkého stavebního umění a jejich nejvznešenější úlohou bylo zdobení stavby… Architekti, sochaři, malíři, všichni se musíme vrátit nazpět k řemeslu! Neexistuje žádné „umění z povolání“. Neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi umělcem a řemeslníkem. Umělec je zdokonalením řemeslníka… Vytvořme nový cech řemeslníků bez třídně rozdělující domýšlivosti, která by stavěla zeď namyšlenosti mezi řemeslníky a umělce! Chtějme, promýšlejme a vytvořme společně novou stavbu budoucnosti, která v sobě bude zahrnovat vše: architekturu a sochařství a malířství, která bude jednou stoupat z milionů rukou řemeslníků k nebi jako křišťálový symbol nové nadcházející víry.“
Myšlenky manifestu nebyly novinkou – něco z nich najdeme už u německých romantiků, něco u architekta Schinkela, velké postavy pruského klasicismu, něco v diskusích, v oné době ještě čerstvých, o expresionismu. Jenže u Gropia nešlo jen o myšlenky… V roce 1919 spojil Walter Gropius jako nový ředitel dvě výmarské školy – uměleckou akademii a umělecko-průmyslovou školu – do nového zařízení, kterému dal název Das Staatliche Bauhaus, záhy zkracovaný jen na poslední slovo. Gropius tak měl k dispozici státem podporovanou školu, kde mohl své myšlenky rovnou uvádět do praxe a postupně je i upravovat a rozvíjet na základě získaných zkušeností. Během několika let se Bauhaus profiloval jako světu otevřená mezinárodní škola zaměřená na uměleckou rozmanitost, což platilo pro učitele i studenty. Totiž pardon, pro mistry, kteří přijímali učně a z nejpokročilejších dělali tovaryše – i tohle označení vycházelo z programových cílů Bauhausu, z jeho přesvědčení, že předpokladem jakéhokoli umění je řemeslné mistrovství. Mezi mistry najdeme taková jména jako Gerhard Marcks (vedoucí keramické dílny), Lyonel Feininger (vedoucí tiskařské dílny), Johannes Itten (vedoucí přípravného kurzu, který tvořil první semestr studia, a všech dílen kromě keramické, knihařské a tiskařské), Paul Klee (postupně vedoucí knihařské dílny, kovodílny a dílny malby na skle), Oskar Schlemmer (nejprve vedoucí dílny nástěnné malby, pak sochařských dílen pro práci s kamenem a dřevem a jevištní dílny), Vasilij Kandinskij (zprvu vedoucí dílny nástěnné malby, později vyučující nejrůznějších malířských předmětů) či László Moholy-Nagy (vedoucí kovodílny a přípravného kurzu). Studujících bylo v každém semestru od 150 do 200, čtvrtinu až polovinu tvořily ženy, pětinu a…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Německo – památky UNESCO