Istanbulské bazary
Eminönü, části čtvrti Fatih u Galatského mostu přes Zlatý roh, je rušno. Davy lidí proudí po nábřeží a mizí v labyrintu úzkých strmých uliček plných krámů a pultů se zbožím. Denně jich tu projdou více než dva miliony! Všude panuje kosmopolitní chaos: cestující s balíky a batohy, turisté, pouliční prodavači, matky vedoucí své svátečně oblečené syny k obřízce, žebráci opěvující Alláha… Snad jenom holubi na schodech mešity umějí této směsici konkurovat, když klidně a drze zobají zrna, která jim kolemjdoucí házejí. Eminönü je zrcadlem, které odráží složitost kombinace velkoměsta a anatolského venkova.
Turisté i místní zde míří k bazarům. Eminönü byla vždy obchodním uzlem. Nejen za Osmanů, ale už v byzantské éře patřily zdejší trhy k nejvýznamnějším obchodním centrům tehdy známého světa a ohromovaly dobové cestovatele bohatstvím a rozmanitostí nabízeného zboží, svou živostí i koloritem. Konstantinopol byla jedním z hlavních cílů hedvábné stezky, která propojovala rozlehlé oblasti Eurasie. Zboží se vykládalo i nakládalo na březích Zlatého rohu. Není proto náhodou, že právě v okolí přístavišť vznikla ta nejživější tržiště. U Zlatého rohu měli své trhy i obydlí Benátčané, Janované i Pisánci, v sousední čtvrti nabízeli své zboží židovští obchodníci.
Za Novou mešitou (Yeni camii) se vchází do Egyptského bazaru (Misir Çarşisi), pod jehož kopulemi panuje pravá orientální atmosféra: vzájemně se překřikující hlasy prodavačů v kulisách tisíce exotických vůní. Zvědavě se zastavíme u stánku s lokumem neboli „tureckým potěšením“, zdejšími typickými sladkostmi a pamlsky, a prodavač nás hned vybízí, ať ochutnáme jeho pistáciovou specialitu. Vedle vidíme barevné pyramidy nejrůznějšího koření – kurkumu, papriku, kari, uzené chilli, koriandr, římský kmín. O kousek dál překypují pulty sušenými citrony a meruňkami, pistáciemi nebo olivami všech velikostí a odstínů zelené. Vidíme bečky s olivovým olejem, kopce čaje a máty, stánky ověšené léčivými bylinkami a pytlíky s henou. Výběr je vskutku neuvěřitelný: od špetky íránského šafránu k pytlům bylinek s tisíci vůní Orientu, jak si jen budete přát. Turecko bylo odjakživa významným centrem obchodu s kořením z celého světa a své postavení si udržuje dodnes. Velká část ze stovky obchodů, které zde stále ještě jsou, patří právě tradičním obchodníkům s kořením.
Stavbu bazaru zadala Hatice Turhan, matka sultána Mehmeda IV., jako součást küllîye mešity Yeni. Označení „egyptský“ získal bazar proto, že byl v roce 1660 postaven z příjmů plynoucích z osmanských správních území v Egyptě. Kromě turistů tu dnes spatříme muže v obleku s kravatou stejně jako v obnošených šatech, ženy v černém çarşafu stejně jako dívky v těsně přiléhajících džínách. Všichni mají jediný cíl – sjednat pro své zboží výhodnou cenu.
Obchodním ruchem žijí také stísněné a přeplněné uličky Tahtakale, malé čtvrti v sousedství bazaru a mešity Rüstema Paši. Tato čtvrť se také zapsala do historie pití kávy, která se do Istanbulu dostala poté, co si Selim I. podmanil Egypt a Hidžáz. První istanbulská kahvehane (kavárna) byla otevřena v roce 1554 právě v Tahtakale.
Strmé uličky nás vedou na náměstí Beyazit a kolem velkolepé univerzitní brány k okouzlujícímu náměstíčku s pomníkem İbrahima Müteferriky (1674-1747), islámského učence, diplomata, teologa a provozovatele prvního tiskařskjého lisu s pohyblivými arabskými literami. Kolem se rozkládá Knižní bazar (Sahaflar Çarşısı), ráj knihomolů s malými krámky knihkupců, kteří nab…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Istanbul