Architekt Mimar Sinan
Z terasy na střeše mého hotelu se kochám svítáním nad Bosporem. Nad Süleymânovou mešitou ještě nesměle visí bledý kulatý měsíc. Působí to dojmem, jako by ho jeden ze špičatých minaretů chtěl nemilosrdně shodit z nebe na zem, aby ukončil spánek města na sedmi pahorcích. Po Bosporu, zahaleném v tuto hodinu do oparu, znaveně plují lodě jedna za druhou… Pološerem se náhle začne rozléhat z chraptícího reproduktoru ezan: „Bůh je převeliký…vzhůru k modlitbě…“ Istanbul se probouzí typickým svoláváním k ranní modlitbě.
V roce 2020 bylo v Istanbulu přes 3100 mešit. Jednoduché i monumentální, historické i moderní stavby zdobí panorama města a stále přibývají nové.
Mešita a küllîye – náboženské a sociální komplexy
Na rozdíl od křesťanských kostelů nestojí velké, tzv. páteční mešity samostatně, ale jsou obklopeny dalšími stavbami, s nimiž tvoří dohromady náboženský a sociální komplex. Srdcem každé mešity je hlavní modlitební síň na čtvercovém půdorysu a s centrálně umístěnou kopulí. Před touto síní se rozkládá nádvoří lemované arkádami, jejichž jednotlivá klenební pole jsou zaklenuta menšími kopulemi. Po straně se tyčí vysoký a štíhlý, tzv. tužkový minaret. Většina mešit má pouze jeden minaret, pouze sultánské mešity mají dva a více minaretů. Pětkrát denně svolává z minaretu muezzin věřící k modlitbě – dnes už na něj ale fyzicky nevystupuje, místo toho jsou na minaretu nainstalovány reproduktory. Jednou z podmínek platnosti modlitby je čistota těla. Proto je na nádvoří umístěna kašna pro očistný rituál (şadırvan), která je jedním z významných prvků osmanské náboženské architektury.
Výzdoba mešity je podřízena příkazu nezobrazovat živé bytosti, a proto se zakládá na opakování geometrických tvarů, kaligrafii, rostlinných ornamentech. Kromě čistoty těla musí být k modlitbě splněna i podmínka čistoty místa a šatu, proto má modlitební síň podlahu pokrytou koberci a vstupuje se do ní zásadně bez obuvi.
Hlavním vnitřním vybavením mešity je mihráb, výklenek vyznačující modlitební směr k Mekce. Napravo od mihrábu stojí minbar, kazatelna, odkud je vedena páteční modlitba. Co nejblíže minbaru se nachází lóže pro sultána nebo významné účastníky modlitby. Islám nařizuje při modlitbě oddělený prostor pro muže a ženy. Zatímco pro muže je účast na páteční modlitbě povinná, ženy a děti se jí účastnit nemusí.
K velkým mešitám obvykle patří rovněž küllîye – komplex budov určených ke vzdělávání, zdravotní péči, charitě apod. V základní škole (mektep) se vyučovaly počty, psaní, čtení a znalost Koránu. Jako vyšší teologická škola nebo lékařská škola fungovaly medresy. Součástí küllîye byla také nemocnice, veřejná kuchyně (imaret), knihovna, kervansaray (též han neboli karavanseráj, orientální hostinec určený primárně k odpočinku po namáhavé cestě), veřejné lázně (hamam) a hřbitov nebo jednotlivé hrobky či mauzolea například donátora (türbe). Některé küllîye měly také observatoř pro sledování přesného času a výpočty spojené s lunárním kalendářem. Sultán Mehmed II. Dobyvatel pochopil společenský význam těchto institucí a založil jenom v Istanbulu kolem 180 medres. Vzdělání bylo zdarma, náklady se hradily, podobně jako v případě imaretů, kde se v Istanbulu stravovalo dvakrát denně asi 5000 osob, z prostředků zbožných nadací (vakıf).
První mešitou v Konstantinopoli se stala Hagia Sofia. Když osmanská vojska dobyla město, nechal sultán Mehmed II. Dobyvatel tento jedinečný křesťanský chrám okamžitě přeměnit v mešitu. Hned v den dobytí byly po jeho stranách vztyčeny dřevěné věže coby provizorní minarety a v chrámu proběhla první muslimská modlitba. Následovaly potřebné úpravy – kovový kříž na kopuli nahradil zlatý půlměsíc, figurální mozaiky byly zabíleny vápnem, odstraněny byly zvony, ikony, oltář a další liturgické vybavení, podlahu pokryly koberce a interiér byl doplněn minbarem a mihrábem směřujícím k Mekce. Po tamní Velké mešitě s Ka‘bou byla Hagia Sofia po staletí druhou nejposvátnější stavbou v Osmanské říši a stala se vzorem pro osmanské stavitele budující nové mešity.
Velký architekt Sinân
V Osmanské říši sice neexistoval jednotný architektonický styl, je tu nicméně jeden rukopis, který dominuje listině nejvýznamnějších stavitelů. Patří architektu Sinânovi, často uváděnému jako Miʼmâr Sinân (miʼmâr je turecky „architekt“) či Miʼmâr Koce Sinân (Velký architekt Sinân). Největší osmanský architekt 16. stol. a jeden z nejvýznamnějších architektů v historii působil za vlády tří sultánů. Obrovský věhlas získal především coby dvorní architekt Süleymâna Nádherného, ale ve své práci pokračoval i za jeho syna Selima II. a vnuka Murada III.
O původu a mládí Sinâna víme jen velmi málo. Narodil se zřejmě jako Júsuf někdy kolem roku 1490 (některé prameny uvádějí „až“ rok 1497, ale bez ohledu na to se dožil velmi úctyhodného věku, neboť zemřel, což víme přesně, 17. 7. 1588) v křesťanské rodině v obci Ağırnas v Kapadocii. O původu jeho rodiny se stále diskutuje, podle nejčastějších názorů byl arménský, případně řecký. Asi ve 20 letech byl násilně odveden v rámci devşirme, „shromažďování“, při němž byli mladí chlapci z nemuslimských rodin nuceně rekrutováni do služeb sultána, museli přestoupit na islám a po absolvování příslušného výcviku se z nich stávali janičáři. Sinânovi se však dostalo vzdělání v jedné z palácových škol v Istanbulu a k janičárům byl přidělen jako vojenský inženýr. Účastnil se pěti různých vojenských tažení sultána Süleymâna, při nichž měl příležitost poznat různé stavby, které později využil pro vlastní projekty. Kolem roku 1538 získal Sinân titul „hlavy dvorních stavitelů“. Toto místo, které postupně transformoval do podoby říšského architekta, zastával až do konce svého života. Znamenalo to, že kromě tvorby vlastních architektonických návrhů také dohlížel na budování infrastruktury říše a byl zodpovědný rovněž za veřejné stavby, jako byly silnice, mosty nebo vodní díla.
Miʼmâr Sinân žil v době největšího rozkvětu osmanského impéria. Množství jeho staveb se v různých pramenech uvádí poněkud odlišně, ve všech případech je ale obrovské. V 16. stol., tedy ještě za Sinânova života, vznikly tři rukopisy věnované jeho dílu. Ve všech třech dohromady se uvádí 477 staveb. Blízký Sinânův přítel, básník Mustafa Saʼı Çelebi, připisuje v jednom z nich Sinânovi 84 velkých mešit, 52 modliteben (malých mešit mescid), 63 medres, 7 koránových škol, 22 mauzoleí, 18 veřejných kuchyní, 20 karavanserájů, 3 nemocnice, 35 paláců, 8 skladišť, 52 veřejných lázní, 6 akvaduktů a 8 mostů, celkem tedy 378 staveb, z nichž se jen v Istanbulu dochovalo dodnes 86. Z oněch 477 jich na celém území někdejší Osmanské říše existuje 204. Zásadní význam Sinâna spočívá v jeho experimentování a nových objevech v oblasti statiky budov, které dopomohly klasické osmanské architektuře k jejím vrcholům.
Sinânovým prvním významným dílem je Princova mešita (Şehzade camii) z let 1543–1548, kterou on sám označil za svou „učňovskou práci“. Mešita na třetím istanbulském pahorku má čtvercový půdorys, centrální kopule, která je 37 m vysoká a má průměr 19 m, spočívá na čtyřech pilířích a na všech stranách k ní přiléhají polokopule. Poprvé se zde objevuje kaskáda kopulí, kterou tvoří hlavní kopule, polokopule a třetinové kopule, nadále pro Sinâna velmi typická. Architekt zde také experimentoval s výzdobou ploch, která připomíná seldžucké ornamenty. V zahradě mešity stojí pět mauzoleí, největší a nejzdobnější patří princi Mehmedovi, synovi sultána Süleymâna, který zemřel v 21 letech na neštovice a na jehož památku byl celý komplex Princovy mešity postaven. V jednom z dalších mauzoleí je pohřben sultánův zeť Rüstem Paša.
K vůbec nejvýznamnějším stavbám osmanské architektury patří Süleymânova mešita s komplexem küllîye kolem, rovněž na třetím pahorku, kterou Sinân vystavěl na sultánův příkaz v letech 1550–1557 a o níž hovořil jako o svém díle tovaryšském. Za „mistrovským“ dílem bychom se museli vydat do Edirne, a tak bez ohledu na to, zda je tamní mešita sultána Selima (Selimye Camii) vskutku dokonalejší, je Süleymâniye nejdůležitější osmanskou stavbou v Istanbulu. „Krása, kterou vidím v Süleymânově mešitě,“ píše Orhan Pamuk ve své knize Istanbul, „vychází z jejich jemných linií, z elegantního tvaru kopulí, ze způsobu, jakým se otevírají její boční klenby, z proporcí zdí a prázdných prostor, z kontrapunktu nosných věží a malých oblouků, z její bělosti a z čistoty kovového obložení jejích kopulí – přičemž žádný z těchto detailů nelze považovat za malebný. Ještě po čtyř stech letech od doby, kdy byla postavena, se na ni mohu dívat a vidím mešitu pyšně stojící v celé své úplnosti, takovou, jakou byla v den svého dokončení, takovou, jakou ji měli vidět první věřící, kteří do ní vstoupili.“ Sám Sinan popisuje mešitu jako „místo podobné ráji, které nás obdarovává radostí“. Čtyři minarety celkem s 10 balkony symbolizují, že Süleymân byl desátým sultánem osmanské dynastie a čtvrtým, který vládl z Istanbulu. Na zdí obehnaném hřbitově za mešitou stojí mauzolea Süleymâna a jeho manželky Roxelany. V areálu küllîye se nachází rovněž jednoduchá hrobka samotného Sinâna.
Z mnoha dalších Sinânových staveb v Istanbulu připomeňme ještě alespoň jednu, stojící jen pár stovek metrů od Süleymânie v rušné čtvrti Tahtakale s bazarem Hasırçılar nedaleko od nábřeží Zlatého rohu. Je jí mešita velkovezíra Rüstema Paši, manžela Mihrimah, jediné dcery Süleymâna a Roxelany. Sinân ji postavil v letech 1561–1563 a poprvé zde experimentoval s osmiúhelníkovým opěrným systémem – kopuli s polokopulemi na všech čtyřech stranách nese osm pilířů. Mešita s jedním minaretem je proslulá svou až neobvykle bohatou keramickou výzdobou. Říká se, že ačkoliv měl velkovezír pověst lakomého člověka, při stavbě mešity výdaji nešetřil. Téměř celý interiér nechal vyzdobit nejkrásnějšími dlaždičkami z İzniku s motivy tulipánů a hřebíčků v tyrkysových a korálově červených tónech.
Mešita sultána Ahmeda
Mehmed Ağa, žák velkého Sinâna a dvorní architekt, zahájil na příkaz sultána Ahmeda I. v roce 1609 stavbu mešity, která měla svou velikostí překonat Hagii Sofii stojící přímo naproti. Byla dokončena v roce 1616 a stala se největší mešitou v Istanbulu. Svojí okouzlující kaskádou kopulí a štíhlými, do nebe šplhajícími minarety vytváří společně s Hagií Sofií a palácem Topkapı jedno z nejpůsobivějších istanbulských panoramat. Jako jediná mešita v Istanbulu má šest minaretů. V době její stavby existovala na světě pouze jedna další mešita s šesti minarety, a to Velká mešita v Mekce. Sultán Ahmed I. prý musel věnovat prostředky na stavbu jejího sedmého minaretu, aby zůstalo zachováno prvořadé postavení Velké mešity v muslimském světě.
Mešitě sultána Ahmeda dominuje obrovská, 43 m vysoká kopule o průměru 23,5 m, podpíraná čtyřmi kolosálními, volně stojícími sloupy o pětimetrovém průměru. Interiér je zalitý světlem, které sem vstupuje 260 okny s barevnými skly. V tomto perfektně vyváženém celku se vyjímá nádherná modrá dekorace, podle níž se stavbě říká také Modrá mešita. Zdi a sloupy jsou obloženy 21 000 majolikových iznických dlaždiček s rostlinnými motivy, na kterých je hlavní barvou modrá. Mistrovskou prací jsou i mihráb a minbar, oba z marmarského mramoru. V mihrábu je zasazen úlomek černého kamene z Ka‘by, který tam nechal vložit sultán. Rámy dveří a oken jsou zdobeny intarziemi z perleti a slonoviny. Kuriozitou je, že v horní části západního vchodu do nádvoří mešity je natažen silný řetěz. Jeho účelem prý bylo donutit sultána, který vjížděl na nádvoří na koni, aby sklonil hlavu, a vstupoval tak do areálu mešity v pokoře, stejně jako ostatní věřící.
Další články z vydání o Istanbulu najdete zde