Belfastské black cabs

Do historie severoirského sektářského násilí se zapsaly i typické černé taxíky „black cabs“. V 70. letech minulého století nahradily na některých místech autobusy, jež se často stávaly terčem pouličních nepokojů. Zvláště na třídách Falls Road a Shankill Road v západním Belfastu od těch dob dodnes jezdí po stálých trasách a po cestě vysazují a nabírají pasažéry. Taxikáři jsou také považováni za skvělé průvodce po městě.

Do Belfastu jsem se vrátil po 18 letech. Když jsem v něm byl naposled, projížděly jím opancéřované vojenské vozy chráněné drátěnými sítěmi. Britští vojáci patrolovali v ulicích a jejich opěrné body byly těžce opevněny. U vchodů do velkých obchodů museli zákazníci předkládat ke kontrole tašky, zda v nich nepřinášejí bomby. V hotelu jsme dostali číslo na taxikáře, jenž nám ukázal inkriminovaná místa konfliktu mezi katolíky a protestanty. Občas z telefonní budky někam volal, prý zda je tam, kam jedeme, bezpečno. Severoirská metropole se zdála být místem naprosté beznaděje. Za léta sektářského násilí, které si vyžádalo více než 3000 obětí, se vepsala do povědomí zbytku světa coby město rozdělené ostnatými dráty, střežené policisty a vojáky, kde pumové atentáty, únosy a vzájemné zabíjení mezi protestanty a katolíky bylo všední skutečností. Nebyl to ani tak boj náboženských fanatiků, jako spíš svérázný boj za nezávislost a za ekonomickou rovnoprávnost mezi chudšími katolíky a lépe postavenými protestanty.

Obě strany naštěstí našly společnou řeč a uzavřely v roce 1998 takzvanou Velkopáteční dohodu o budoucím mírovém uspořádání v Severním Irsku, díky níž se život v Belfastu a v celém Severním Irsku začal měnit. A nakonec je to paradoxně právě dlouholetý konflikt, který kromě jiného přispívá k současné popularitě Belfastu. Z The Troubles neboli „nepokojů“, jak zdejší obyvatelé poněkud eufemisticky dobu ozbrojených střetů a atentátů nazývají, se stalo turistické lákadlo. Každý den se na někdejší pouliční bojiště vydává kromě turistických autobusů i bezpočet černých taxíků, tentokrát již zcela otevřeně a bez někdejší konspirace.

Ohniskem nepokojů, které děsily Severní Irsko tři desetiletí, byl hlavně západní Belfast. Čtvrť vznikla v okolí přádelen, jež v 19. stol. přispívaly k hospodářské prosperitě města. Dělníci v ní nacházeli levné bydlení. Již tehdy se v ní vytvořila náboženská hranice, kterou vyhrocená situace konce 60. let minulého století jen posílila. Britští vojáci tehdy na hranici royalisticko-protestantské oblasti kolem Shankill Road a republikánsko-katolické čtvrti Falls postavili čtyři kilometry dlouhou bariéru ironicky pojmenovanou Mírová linie. Dnes u šest metrů vysoké zdi ze zrezavělé oceli, betonu a drátěného pletiva zastavují turisté, udělají pár fotografií a k autogramu připojí povzbuzení pro obyvatele Belfastu, aby v mírovém životě setrvali a Troubles se už nikdy neopakovaly.

Podobných zdí jsou ve městě téměř dvě desítky. Západní Belfast je obrovskou galerií nástěnných maleb, jež vytvářeli ideologové znesvářených stran. Někdejší militaristická a konfrontační podoba těchto propagandistických „billboardů“ ustoupila do pozadí a dnes jsou již hlavně svérázným dokumentem historie. Dům z červených cihel ve Falls Road, kde sídlí strana ortodoxních republikánů Sinn Féin, zdobí slavná nástěnná malba usměvavého Bobbyho Sandse, jenž v roce 1981 spolu s dalšími deseti Iry držel hladovku za uznání statutu politických vězňů  a zemřel jen pár dní poté, co byl zvolen poslancem za západní Belfast. Nástěnná malba s velkým písmenem H na nedalekém domě připomíná půdorys věznice Maze, kde byli hladovkáři drženi. Třídu Falls Road lemují další nástěnné malby a pamětní desky na počest lidí, kteří zahynuli během nepokojů. Řada z nich je pohřbena na blízkém hřbitově Milltown. V roce 1988 na něm royalistický odstřelovač zabil tři účastníky pohřebního obřadu tří příslušníků IRA, militantní Irské republikánské armády, které na Gibraltaru zlikvidovaly britské speciální jednotky SAS.

Třída Shankill Road byla baštou protestantů. Jejich nástěnné malby často provází bojové heslo „No Surrender“ neboli „Nikdy se nevzdáme“. Na domech  mají vyvěšeny britské vlajky a na drátech natažených přes ulice a mezi lampami se třepetají červenomodrobílé trikolóry. Royalistické malby se objevily již v roce 1908, kdy jimi příznivci setrvání Severního Irska pod britskou korunou protestovali proti požadavkům na irskou samostatnost. Royalisté na ně malovali podobizny „krále Billyho“, Viléma III. Oranžského, vítěze nad katolickým  králem Jakubem II. v památné bitvě u Boyne, jenž je od té doby symbolem jejich úsilí o setrvání ve svazku s Velkou Británií. Dalším typickým obrazem je rudá ulsterská ruka, někdy sevřená v pěst, jež se stala symbolem celého Ulsteru.

Kromě taxikářů organizují prohlídky míst spojených s nedávnou minulostí Belfastu také spolky sdružující bývalé politické vězně. Na Mírové linii si od někdejšího aktivisty z řad katolíků převezme skupinu turistů průvodce z protestantského tábora. I tento symbolický akt dokládá, že se Belfast za poslední roky dramaticky změnil. I když ploty, ostnaté dráty, bezpečnostní kamery i bodliny na zdech ještě úplně nezmizely, snad už navždy zůstanou jen turistickou atrakcí.

Další články z vydání o Irsku zde