12 2009 Irsko

Pro převládající zelenou barvu krajiny se Irsku někdy říká „Smaragdový ostrov“. Zeleň má však i další významy – je spojena s národním symbolem jetelového trojlístku (shamrock), oslavami svátku sv. Patrika i s mnohými zelenookými obyvateli. Především si však tuto barvu zvolila katolická církev a svislý zelený pruh na irské vlajce je toho dokladem. Oranžový pruh je znakem protestantismu (pochází od Viléma III. Oranžského) a oba odděluje pruh bílý jako symbol (mnohdy křehkého) míru…

Nad hladinou jezera se převaluje závoj jemné mlhy přicházející noci. Z rákosí kuňkají žáby a na břehu porostlém stromy a hustými keři se překřikují ptáci. Najednou se z dálky ozve koňské zařehtání. A znovu a ještě jednou. Beru dalekohled a na protější straně zátoky pozoruji bílého hřebce, jenž pobíhá v ohradě. Zastaví se až u vody a znovu zařehtá…

V ohradě se páslo několik koní a hříbat. Zatímco koňští mazáci náš příjezd zaznamenali jen krátkým pozvednutím hlavy, hříbatům jsme viditelně zpestřili jejich bezstarostné, ale trochu nudné mládí. A tak hned začala zkoumat naše batohy i kapsy a hledat něco na zub…

Na následujících řádcích navštívíme tři pozoruhodná místa irského vnitrozemí, které bývá často opomíjeno ve prospěch populárních „drsných“ pobřežních půvabů ostrova. Každé z těchto míst oplývá jinými přednostmi a jinak vypovídá o tom, čím vším Irsko bylo a je. Všechna se nacházejí severozápadně od hlavního města, a přestože nejsou od sebe navzájem vzdálena více než pár desítek kilometrů, administrativně spadají pod tři různá hrabství…

„Mezi desátou a jedenáctou v noci mi volali z Irish Times, že jsem cenu dostal opravdu já, přišel telegram od švédského velvyslance, pak přišli novináři dělat rozhovory. Půl hodiny po půlnoci zůstáváme s mou ženou sami a hledáme ve sklepě láhev, ale je prázdný. Protože oslava je nezbytná, ohříváme párky.“ 

(W. B. Yeats – Autobiografie)

Irský obr Fin MacCool si před útokem na svého úhlavního nepřítele Finn Galla připravil cestu na jeho ostrov Staffa. Kamenné sloupy zatloukl do mořského dna a pak si šel domů odpočinout. Skotský obr ale chytře převzal iniciativu a po kamenné silnici vyrazil do Irska. MacCoolova žena obra poslala do postele, dala mu bryndák a Galla přesvědčila, že je to její malé dítě. Když si představil, jak velký musí být sám MacCool, vyděsil se a uprchl. Vytrhával při tom za sebou sloupy, aby ho irský obr nemohl pronásledovat…

Americká banka New York Mellon je největším správcem finančních aktiv na světě. Vznikla spojením dvou velmi starých peněžních institucí, Bank of New York a Mellon Bank. Tu v roce 1869 založil v Pittsburghu šestapadesátiletý Thomas Mellon, do té doby úspěšný právník a soudce. S rodiči přišel do Ameriky ze severoirského hrabství Tyrone a našel v ní zemí zaslíbenou…

Přibližně mezi městy Londonderry na severu, Cookstown na jihu, Plumbridge na západě a Draperstown na východě se rozkládá pohoří Sperrin. Zajímavou vrchovinu málokdo zná, přesto nabízí řadu památek a krásné přírodní prostředí vhodné pro sportovní aktivity…

Znalost destilace zřejmě přinesli na ostrovy z Blízkého východu irští mniši. Se Skoty se od té doby Irové přou o to, koho z nich to naučili dřív. Zkomolením gaelského výrazu „uisce beatha“ neboli „voda života“ na fuisce, vyslovováno fiške, vznikl po několika stoletích název whisky ve Skotsku a whiskey v Irsku. „E“ znamená excelentní, tvrdí Irové…

Rok 1169 otevřel v irských dějinách novou kapitolu. Na ostrov vstoupili Normané, které si pozval Diarmaid Mac Murchadha, král východoirské provincie Leinster, na pomoc proti svým protivníkům. Jejich vůdci Richardu de Clare známému pod jménem Strongbow za to slíbil svou dceru a dědictví. O svrchovanost nad dobytým územím se přihlásil Jindřich II., a Irsko se tak dostalo pod vládu anglických králů…

Zkázu Titaniku zná celý svět. Jedné klidné dubnové noci roku 1912 se největší a nejluxusnější loď na světě potopila po srážce s ledovcem. Stalo se to při její první plavbě z Evropy do New Yorku. Na palubě bylo 2228 cestujících, z nichž více než 1500 osob zahynulo. Příběh legendárního parníku začal v severoirském Belfastu…

Uprostřed pastvin mezi obcemi Hillsborough a Dromore, přibližně 20 km jihozápadně od Belfastu směrem na Dublin, se tyčí k obloze vysoký dórský sloup, zakončený sochou. Patří třetímu markýzi z Downshire, členu rodiny, jejíž historie je už čtyři století spojená s vesnicí Hillsborough…

Do historie severoirského sektářského násilí se zapsaly i typické černé taxíky „black cabs“. V 70. letech minulého století nahradily na některých místech autobusy, jež se často stávaly terčem pouličních nepokojů. Zvláště na třídách Falls Road a Shankill Road v západním Belfastu od těch dob dodnes jezdí po stálých trasách a po cestě vysazují a nabírají pasažéry. Taxikáři jsou také považováni za skvělé průvodce po městě…

„Ještě vám ukážu celu smrti,“ řekla průvodkyně a klíč zarachotil v zámku železných dveří. „Odsouzeného tady nepřetržitě střežili dozorci,“ dodala a nečekaně odsunula polici na stěně, zakrývající dveře do sousední místnosti. Na trámu visela oprátka. Zamrazilo mě, přestože jsem už věděl, že naposledy se smyčka utáhla v roce 1961…