Rok 1169 otevřel v irských dějinách novou kapitolu. Na ostrov vstoupili Normané, které si pozval Diarmaid Mac Murchadha, král východoirské provincie Leinster, na pomoc proti svým protivníkům. Jejich vůdci Richardu de Clare známému pod jménem Strongbow za to slíbil svou dceru a dědictví. O svrchovanost nad dobytým územím se přihlásil Jindřich II., a Irsko se tak dostalo pod vládu anglických králů.
Anglonormané svou přítomnost na ostrově posilovali budováním dřevěných pevností, jež ale brzy vystřídaly mohutné kamenné hrady. Za nejhezčí a nejzachovalejší je považován Carrickfergus, jenž měl chránit přístup do Belfastské zátoky. Po svém příchodu do Ulsteru v roce 1180 ho na skalnatém útesu obklopeném ze tří stran mořem začal stavět John de Courcy, jeden z velitelů anglonormanských vojsk. Silné hradby obepínaly polygonální nádvoří s hranolovou obytnou věží, kterou na nárožích zpevňovaly věžice s cimbuřím. Po Courcyho smrti obsadil hrad v roce 1210 král Jan. Hradní donjon dal zvýšit o další patro do dnešní velikosti a přidal druhou linii hradeb, jež uzavíraly střední nádvoří. V průběhu třetí etapy výstavby mezi roky 1226 a 1242 za vlády šlechtice Hugha de Lacyho nové hradby obkroužily celou skálu, na níž hrad stojí, jeho rozlohu zdvojnásobily a zlepšily jeho obranu. Ze čtyř hradebních obranných věží se dochovala jen jedna, zajímavé jsou v ní průzory pro lučištníky, kteří měli chránit bezprostřední okolí hradu. Vzniklo vnější nádvoří a nová brána do hradu, kterou tvoří dvě velké okrouhlé věže, můstek a padací mříž. Z vrcholů věží stříleli obránci šípy. V levé věži byla umístěna kaple, ve druhé sídlil konstábl, jenž hrad spravoval. Od roku 1333 sloužil Carrickfergus jako hlavní rezidenční a administrativní centrum britské Koruny v severním Irsku.
V roce 1688 se hradu zmocnila armáda krále Jakuba II., posledního katolického krále Anglie, Skotska a Irska. Hned dva roky nato ale hrad znovu změnil majitele. Generál Schomberg ho dobyl pro Viléma III. Oranžského. Tento holandský protestant právě tady poprvé vstoupil na irskou půdu a na hradě pobýval před bitvou na řece Boyne v červenci 1690, kde jeho vojska Jakuba porazila. To už byly některé části hradu přestavěny tak, aby jeho obránci mohli v případě potřeby použít děla. Ta byla objevena v roce 1951 při výkopech v bahně pod hradební zdí a po zrestaurování umístěna na západní baště. V roce 1760 ale ani s jejich pomocí hrad neodolal útoku Francouzů. Carrickfergus dál měnil majitele, stal se vězením a na začátku 19. stol. posílily jeho obranu proti případnému útoku Francouzů další kanony. Z původních 22 se jich dochovalo šest a stojí dnes na východní baště.
Před první světovou válkou byl Carrickfergus vyzbrojen kanony proti ponorkám, jež ohrožovaly Belfast. Armádě patřil až do roku 1928, kdy se uzavřela jeho sedmisetletá vojenská historie a ministerstvo války ho předalo ministerstvu financí, aby o hrad pečovalo jako o významnou středověkou památku. Netrvalo ale dlouho a hrad posloužil za II. světové války jako kryt proti vzdušným útokům. V roce 1961 do přístaviště pod hradem připlula královská jachta Britannia s královnou Alžbětou II. a princem Filipem, kteří na hradě zahájili krátkou návštěvu Severního Irska. Byla to první návštěva vládnoucího monarchy od doby Viléma Oranžského.
Další články z vydání o Irsku zde