Na následujících řádcích navštívíme tři pozoruhodná místa irského vnitrozemí, které bývá často opomíjeno ve prospěch populárních „drsných“ pobřežních půvabů ostrova. Každé z těchto míst oplývá jinými přednostmi a jinak vypovídá o tom, čím vším Irsko bylo a je. Všechna se nacházejí severozápadně od hlavního města, a přestože nejsou od sebe navzájem vzdálena více než pár desítek kilometrů, administrativně spadají pod tři různá hrabství.
Začneme v místě nejvzdálenějším od Dublinu. Městečko Kingscourt leží ve východním výběžku hrabství Cavan, co by kamenem dohodil od hranice s hrabstvím Meath. Gaelský název tohoto irského Králova Dvora zní Dún an Rí (lze se ale setkat také s variantami Dún na Rí či Dún a Rí). Stejné jméno nese také nedaleký lesopark, rozkládající se na ploše více než 200 ha. Jeho velkou část tvoří malebné, místy ostře do terénu zařízlé údolí říčky Cabra, která se tak zasloužila o většinu dramatických kontrastů a pozoruhodných scenerií, jež Dún an Rí nabízí. Výchozím bodem vycházky je parkoviště, odkud se rozbíhají hned čtyři turistické trasy. Všechny dosahují délky kolem dvou kilometrů, takže se nemusíme obávat přílišné únavy. K odpočinku ostatně sloužilo Dún an Rí údajně už bájnému irskému hrdinovi Cúchulainnovi během jeho střetu s armádou královny Medb (v poangličtěné podobě Maeve) a za rekreací sem míří také většina současných návštěvníků.
Hned první kroky nás zavedou do lesa, který nás svou bujností a nekonečnou škálou zelených odstínů skutečně na chvíli přenese do dávných dob – mimo jiné i proto, že Irsko v průběhu 17. a 18. stol. o většinu svých lesů přišlo, a tento druh porostu tak v místní krajině dodnes působí poněkud exoticky. Zdejším lesem však bude pravděpodobně okouzlen i návštěvník, který jinak považuje toulky po lesních cestách za vcelku běžný zážitek. Zatímco převládající duby a jasany nás ještě nezaskočí, lesní setkání s cesmínou či rododendronem už pro nás tak běžné není, a protože tohle není obyčejný les, můžeme tu narazit třeba také na blahočet chilský s jeho typickou sloní „kůží“. Přičtěme k tomu podle ročního období ještě kvetoucí sněženky, zvonky, sasanky hajní, náprstníky či šťavel a všudypřítomný a bezmála souvislý koberec kapradin a břečťanu a iluze pohádkového lesa je téměř dokonalá. Tento dojem ještě podtrhují trosky hradu Flemingů, někdejších majitelů pozemků, či přízračná kulisa obvodových zdí bývalých kasáren, která, na rozdíl od bájného irského hrdiny, svůj souboj s vytrvale dorážejícím vojskem kořínků, stonků a šlahounů pomalu prohrávají.
Z lesa se kolem jezírka obývaného vodním ptactvem dostaneme na volné parkové prostranství s udržovaným trávníkem, jemuž dominuje rozložitý jírovec s mohutnými nízkými větvemi, obsypaný většinou nikoliv plody, ale prolézajícími dětmi. Odtud už se cesta svažuje ke kamennému mostu, opět připomínajícímu ze všeho nejspíše romantickou kulisu nějakého dávno odeznělého příběhu. Zvolíme-li cestu přes most, bude nám odměnou výhled na rozmařilého i melancholického průvodce zbytkem naší procházky – řeku Cabra. Ta je domovem vyder, norků, pstruhů a někdy tu prý lze zahlédnout i lososa. Na jejím břehu můžeme narazit i na další dobře ukrytý poklad – studánku, považovanou podobně jako mnoho jiných v Irsku za wishing well, tedy místo, kde stačí vyslovit přání, aby se splnilo. Svá nejtajnější přání jí jistě svěřili také autoři známé písničky Doonaree (ano, vyslovte Dún a Rí), kteří ji a její bezprostřední okolí zvěčnili v textu, kde nechybí zmínka o kaštanu či klikatícím se potoku a jeho stinném zákoutí. Podél říčních zákrut tedy můžeme s písní na rtech vyrazit nazpět k parkovišti, a pakliže patříme k ranním návštěvníkům parku, nemusíme si povznesený dojem z procházky přírodou nechat zkazit ani zaplacením nijak závratného, ale na naše poměry přece jen vysokého vstupného.
Z Kingscourtu se vydáme na jih a zanedlouho těsně mineme vesničku Mullagh, rodiště jednoho z dlouhé řady irských světců, kteří zanechali výraznou stopu i v kontinentální Evropě – svatého Kiliána. V městečku Kells, jehož klášter byl dlouhou dobu domovem slavného iluminovaného evangeliáře, se vydáme na jihozápad, dokud nedorazíme do Mullingaru. Hlavní město hrabství Westmeath leží mezi dvěma jezery – Lough Owel na severu a Lough Ennell na jihu. Na břehu toho jižního se nachází naše další zastávka. Jsou jí park a zahrady obklopující šlechtické sídlo Belvedere, vybudované v gregoriánském stylu v první polovině 18. stol.
Podobně jako rozlohou o poznání větší Dún an Rí, i Belvedere je dnes ve státních rukách, konkrétně ve správě hrabství Westmeath, a tedy veřejně přístupný. Ještě na začátku 80. let 20. stol. přitom dům i s pozemky patřil Rexi Beaumontovi, muži se jménem jako z červené knihovny a s nepřímou sice, ale přece jen vazbou na šlechtice, pro něhož bylo sídlo vybudováno. První vlastník Belvederu, Robert Rochfort, pozdější lord Belvedere, se ale nezapsal do dějin zrovna zlatým písmem, k čemuž se za okamžik dostaneme.
V průběhu roku nabízí Belvedere celou řadu nejrůznějších programů a výstav, ale návštěva parku, zahrad a expozice uvnitř někdejší šlechtické vily jsou pro návštěvníky dostatečnými lákadly i bez doprovodného dění. Kdo si však na návštěvy podle všeho příliš nepotrpěl, byl výše zmíněný lord Belvedere, známý také jako „strašný hrabě“. Tuto nelichotivou přezdívku si vysloužil, když pro podezření z nevěry (spoluviníkem měl být jeho bratr) držel svou ženu 31 let, až do své smrti v roce 1774, v domácím vězení. Svárlivá hraběcí povaha dala také podnět k vybudování stavby, která nás po příjezdu uhodí do očí jako první. Takzvaná Jealous Wall, tedy „žárlivá zeď“, je umělá zřícenina, dosahující výšky třípatrového domu, a leccos o jejím umělém původu napoví už její nepravděpodobně „romanticky rozeklaná“ silueta. Belvederská zeď je ne snad jediným, avšak nejznámějším exemplářem tohoto typu stavby v Irsku, a hrabě ji nechal vybudovat proto, aby zamezila výhledu na nedaleké sídlo jeho druhého bratra. Ačkoliv se dá snadno obejít, nepřehlédnutelná skutečně je.
Jakmile projdeme do světa „za zdí“, po duchu svárlivého lorda jako by nezůstalo ani stopy. Někdejší stáje jsou přebudovány na vstřícné návštěvnické středisko s příjemnou, byť poněkud velkokapacitní kavárnou (v porovnání s Dún an Rí se tu musíme připravit na poněkud „turističtější“ zážitek), v jejímž přímém sousedství se nachází dětské hřiště. Menší návštěvníci, které by pouhá procházka mohla nudit, si tu přijdou na své i jinak – celý park je protkán tematickými zastaveními, inspirovanými příběhy o pohádkové říši Narnii. Vyrazíme-li tedy občerstveni na příjemnou (ani tady to není žádná dálka) procházku, ujdeme sotva pár stovek metrů a dorazíme k pozvolně se svažujícímu břehu jezera Ennell, který je jako stvořený k pikniku. Budeme-li dostatečně pozorní, všimneme si cestou ve stínu mezi stromy dvou velikých zetlelých kmenů – jsou to čluny vydlabané z jediného kusu dřeva dávnými rybáři, které jezero lákalo v minulosti stejně jako dnes. Zastávku u vody bychom měli využít také k pohledu přes hladinu jezera jihozápadním směrem – někde tam totiž leží u břehů Lough Ennell víska Lilliput. Zbývá už jen dodat, že častým návštěvníkem rodiny Rochfortů byl v nedalekém Gaulstownu také Jonathan Swift…
Během procházky parkem můžeme narazit na roztroušené drobné stavby, které v minulosti sloužily dekorativním či praktickým účelům, ať už se jedná o osmihrannou besídku či ledárnu – hluboký sklep připomínající obrovskou studnu, ve kterém byl v minulosti uchováván led. Podobný po sobě ostatně zanechala v Dún an Rí i rodina Flemingů. To už se však dostáváme k stavbě dominantní, šlechtickému sídlu, které si přes svou strohost dodnes uchovalo přinejmenším zdání vznešenosti. Ve směru od jezera stoupá upravený terén terasovitě k hlavnímu vchodu domu, jenž skrývá jak něco z původního vybavení, tak expozice přibližující pomocí figurín a zvukového záznamu dobové dění například v prostorách kuchyně. Prohlídku interiérů si pak užijeme tím spíše, že tu nejsme pod neustálým dohledem, jak jsme zvyklí z podobných prostor u nás.
Abychom stihli ještě třetí plánovanou zastávku, učiňme už jen krátkou zmínku o krásných a pečlivě udržovaných zahradách plných exotických rostlin s vtipně řešeným dřevěným altánkem a jedné až příliš krásné zahrádce, plné „kouzelných“ zákoutí se soškami typizovaných víl nasvícených barevnými reflektory, a spěchejme dál, k místu, kde se kýč skutečně snoubí s poezií.
Naši cestu totiž zakončíme perličkou, která se dvěma předchozím zastavením poněkud vymyká. Vydáme-li se z Mullingaru nazpět až do Delvinu, kde odbočíme východním směrem a překročíme hranici hrabství Meath, brzy dorazíme do vesnice Athboy. Přibližně v půli cesty z Athboye směrem na Kells zastavíme před Grove Gardens, jinak také jednou z tzv. „otevřených farem“. Budete-li mít to štěstí, že se do Grove Gardens dostanete v období Velikonoc, ukáže vám vhodné místo k parkování obrovské kuře – tedy muž v opeřeném kostýmu. Tím však zvláštnosti velikonoční návštěvy farmy zdaleka nekončí. Po zaplacení vstupného jste vpuštěni do velké stodoly, kde si čas, který uplyne, než jste podle čísla vstupenky pozváni dál, krátíte obdivováním miniaturního králičího městečka – zvířata tu pobíhají mezi dřevěným kostelíčkem, hospůdkou a vesnickými staveními, jimž z oken čouhá seno. Diváci jsou od králíků odděleni ohrádkou, ale kontakt se zvířaty si užijí i tak – mezi nohama se jim totiž proplétají roztomilá kůzlátka.
Sotva se ozve vaše číslo, jste vyzváni k audienci u velikonočního králíčka – než k němu však dojdete (dlouhým tunelem lemovaným vším, co se „na půdě“ farmy našlo, a také ulámanými větvemi se suchým listím – jsme přece v králičí noře), musíte se ještě setkat s nefalšovaným leprikónem (či leprechaunem), irským skřítkem, v civilu zřejmě strýčkem majitele farmy, který s vámi přátelsky prohodí pár slov a nos má přitom docela opravdovsky červený. Pak už se na konci tunelu jakoby samy od sebe otevřou velké dřevěné dveře a za nimi sedí na dřevěné lavici obrovský bílý králík s lidskýma očima a růžovým čumáčkem. Protože v noře bez oken je horko, bohatou bílou srst strašidelně rozechvívá větrák. Děti ke „králíčkovi“ bojácně přistoupí a jsou odměněny čokoládou. Po tomto znepokojivém zážitku, ve kterém se snoubí filmový svět Jana Švankmajera s komediálním seriálem z venkovské irské fary Otec Ted, si můžete už v poklidu prohlédnout zbytek farmy, která nabízí kromě pískoviště a malého fotbalového hřiště také spoustu voliér s exotickým ptactvem.