Až budete příště ochutnávat některou z proslulých belgických pralinek, můžete si vzpomenout na dlouhou cestu, kterou má lahodný kousek čokolády za sebou. Kromě některé ze stovek různých náplní jsou v něm ukryty i tisíce let lidských objevů, stejný počet kilometrů cesty a složitý proces výroby. Staří Mayové či Aztékové považovali kakaový nápoj za božskou krmi, kterou nabízeli coby poslední pozemskou stravu lidským obětem. Dnes by naopak leckterý gurmet položil nemalé oběti, jen aby mohl ochutnat belgické pralinky přímo v místě jejich původu.
Obyvatelé tropické Ameriky rozlouskli tajemství hnědého nápoje již asi před třemi tisíci let – a to doslova. Než jej mohli připravit, museli stejně jako dnešní pěstitelé rozlousknout plody kakaovníků a vybrat z nich kakaové boby. Dnes se kakaovník, jehož vědecké rodové jméno Theobroma znamená „pokrm bohů“, pěstuje nejen v tropické Americe, ale i v Africe a Asii. Odborníci rozlišují tři hlavní variety a množýství odrůd lišících se např. obsahem aromatických látek. Stejně jako odrůda, i oblast původu určuje vlastnosti kakaa. Proto se dnes nezřídka setkáte s čokoládou vyrobenou pouze z bobů z určitého místa.
Kakaovníkům se nejlépe daří ve stínu větších stromů. V přírodě dorůstají výšky až 15 m, farmáři je však kvůli snadné sklizni udržují ve výšce sotva poloviční. V době květu vyrazí na kmenech či větvích kakaovníku tisíce drobných žlutavých kvítků. Na jedné rostlině však z nich vyroste ne více než 40 plodů. Když plody po šesti měsících zežloutnou, přichází doba sklizně. Sběrači je odsekávají mačetami, rozloupávají a vybírají zevnitř kakaové boby i s bílou dužinou. Na hromadách pod banánovými listy je nechávají týden kvasit, aby se rozložily cukry v dužině. Rozvine se tak aroma bobů, které se zbarví dohněda. Po dalších deseti dnech sušení na prudkém slunci jsou boby připravené k prodeji. Kontroloři ve sběrných centrech rozlousknou ze sklizně každého farmáře sto bobů, aby mohli posoudit jejich kvalitu. Pak je podle jakosti nasypou do jutových pytlů, které zašijí. Tisíce pytlů s boby se pak vydávají na cestu do Evropy.
V roce 1519 vyrazil Hernán Cortés se svými conquistadores do vnitrozemí Mexika za aztéckým zlatem. Cestou však objevil něco, co přetrvalo mnohem déle: božský nápoj xocoatl. „Hořká voda“, jak zní v překladu název dávné verze kakaa, si údajně podmanila aztéckého vládce Montezumu natolik, že jí vypil na čtyřicet džbánků denně. Samotné džbánky na xocoatl byly dlouhou dobu záhadou pro archeology. Teprve nedávno se přišlo na to, že trubička, kterou mají, nesloužila k sání tekutiny, ale naopak k foukání vzduchu dovnitř. Vznikal tak napěně…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Flandry