Berberské hrady

To ve svém důsledku způsobilo vyzdvižení všech tří severomarockých horských hřebenů probíhajících východozápadním směrem, tedy Rífu, Středního Atlasu a Vysokého Atlasu. Kromě odlišného charakteru krajiny si v některých oázách nelze nevšimnout také nápadných staveb – pozoruhodných hliněných několikapatrových budov, které vypadají jako něco mezi sídlištěm a hradem. Ostatně, obojí je pravda. Jsou to berberské obytné „hrady“, označované v berberštině slovem tirhremt (tighremt), arabsky pak kasba. Nesmíme si je ale plést s arabskými kasbami na severu Maroka – ty mají charakter typické pevnosti, se zděnými hradbami a branami. Berberský tirhremt je převážně z pěchované hlíny či hliněných, na vzduchu sušených cihel, jen vzácně jsou některé části zbudovány z lámaného kamene. Malé pravidelné otvory ve zdech dokládají typický způsob stavby. Jsou to pozůstatky příčných dřevěných vzpěr, které vyztužovaly dřevěné bednění. Prostor mezi bednícími prkny se naplnil pěchovanou hlínou, po jejím zaschnutí se bednění rozebralo a použilo znovu o kousek výše. Z bezpečnostních důvodů mají berberské hrady jen velmi málo malých nezasklených oken ve vyšších patrech. Ochranu před sluncem a větrem poskytují dřevěné vyřezávané okenice, samy malá umělecká díla. V přízemí tirhremtu se nacházejí hospodářské místnosti a stáje, první patro funguje jako sýpka a sklad dalších potravin, ve druhém a vyšších patrech, kterých dohromady bývá čtyři až šest, žijí lidé. Záměrně používám přítomný čas – i když některé hrady jsou dnes v rozvalinách, jinde se stále bydlí. Několik tirhremtů postavených těsně u sebe a vzájemně složitě propojených pak vytváří ksar, typickou berberskou vesnici, která je obklopená ještě společnou vnější hradbou.
Jedny z nejkrásnějších a nejznámějších berberských hradů se nalézají v blízkém i vzdálenějším okolí provinčního centra Varzázat, které založili Francouzi v roce 1928 jako sídlo vojenské posádky jižně od významných manganových dolů. Na východním okraji Varzázatu stojí slavná kasba Taúrirt patřící rodu Glaui. V několika menších hradech dosud žije několik stovek lidí, hlavní komplex byl pečlivě zrestaurovaný a slouží dnes jako muzeum. Už zvenčí působí kasba impozantním dojmem, ale teprve uvnitř přestává návštěvník chvílemi úžasem skoro dýchat. Nejen nad tím, jaký labyrint místností až nečekaně velkých se uvnitř skrývá, ale i nad jejich výzdobou. Keramické obklady stěn s květinovými vzory, nádherně vyřezávané a malované dřevěné stropy, malbou či téměř filigránsky působícím štukem zdobené výklenky nad okny, tepané mříže a vyřezávané rámy oken či okenice, to vše vytváří dojem skoro pohádkový.
Kasba Taúrirt Něco přes 20 km severozápadně od Varzázatu se nachází snad nejslavnější ksar vůbec – Ajt Ben Haddu. O jeho výjimečnosti svědčí i to, že byl zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO již v roce 1987 jako třetí marocká památka v pořadí, hned po medinách ve Fésu a Marrákeši. Část z původních šesti kasb je dnes zničená, ale o to víc prostoru má návštěvníkova fantazie, když se toulá rozlehlým, v současnosti již neobydleným areálem, k němuž patří na vrcholku kopce i rozvaliny samostatně stojícího agadiru, opevněné sýpky. Mimořádně malebných staveb si už dávno povšimli filmaři, kteří využili Ajt Ben Haddu jako kulisu k více než dvaceti filmům – ze starších patří k nejslavnějším Sodoma a Gomora Orsona Wellese, z novějších pak velkofilm Gladiátor. Ksar Ajt Ben Haddu ale není jediné místo spojené v této oblasti s filmem. Kousek západně za Varzázatem vznikla filmová studia, která jsou centrem marockého filmu, ale která s oblibou využívají i cizí štáby včetně hollywoodských. Martin Scorsese zde třeba natáčel některé scény svých filmů Poslední pokušení Krista a Kundun. V roce 2003 tu Oliver Stone točil svůj historický velkofilm Alexandr Veliký, který měl americkou premiéru vloni v listopadu a u nás se představí od 13. ledna. Filmové ateliéry přinášejí užitek celé zdejší oblasti – třeba díky natáčení Alexandra Velikého prý získala zahraniční investice převyšující 60 milionů dolarů.

Další informace o Maroku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Jaroslav Hofmann