V údolí Bílé Opavy

Vydat se k nejvyšší hoře Jeseníků z jejich nejpůvabnější obce, navíc nejkrásnějším a nejdivočejším údolím celého horstva, to může mít snad jen jedinou chybu – když se cestou  zkazí počasí.

Ačkoliv Bílá Opava předává svou vodu Střední Opavě pouhých 13 km od místa, kde pramení, stačí na této krátké pouti obohatit hned několik přírodních scenerií. „To nejlepší z Bílé Opavy“ se však odehrává na prvních pěti kilometrech jejího toku, v romantickém kaňonovitém údolí, jímž bystřina prudce klesá v peřejích, kaskádách a malých vodopádech o více než 700 výškových metrů do Karlovy Studánky. Údolím vede žlutě značená naučná stezka, která překonává hůře schůdná místa pomocí lávek, můstků a dřevěných žebříků, a proto se většinou používá pro výstup.

Pokud se na stezku vydáme z Karlovy Studánky, můžeme si první vodopád prohlédnout ještě v areálu lázní, v parku za horním parkovištěm. Má jedinou vadu na kráse, která snad ale ani vadou není, protože nepoučeni ho nejspíš sami nerozpoznáme. Je totiž umělý, kdysi byl vytvořen jako atrakce pro lázeňské hosty. Voda, jež padá v drobných kaskádách kamenitou strání, je k němu přiváděna z Bílé Opavy náhonem. Ten však není od úpatí vodopádu vidět.

Z lázní se jde nejprve asi kilometr podél silnice, pak chodník odbočuje do vlastního údolí a sleduje břeh říčky, která už tady chvílemi roztomile skotačí na nízkých skalních prazích. Svou sílu však začne naplno předvádět až nad mýtinou Na paloučku, kde se od naučné stezky odděluje modře značený turistický chodník. Po něm mohou pohodlně vystoupat vzhůru údolím ti, kteří žebříky zrovna nemusejí. Dříve se zde také v dřevěném kiosku vybíralo symbolické vstupné jako příspěvek na údržbu chodníků, dnes tu lze zakoupit informační materiály o Národní přírodní rezervaci Praděd, k níž údolí náleží.

Výše se stezka znovu zanoří do lesa a střídavě překračuje říčku z jednoho břehu na druhý, dokud les náhle neskončí. Zcela nečekaně se otevře výhled na celé hluboce zaříznuté údolí, jehož svahy pokrývají spousty vyvrácených stromů. Připomínka vichřice, která v roce 2004 prolétla nad Evropou a zdevastovala Vysoké Tatry, je i v Jeseníkách dosud živá. Za povšimnutí však stojí, že poničila hlavně smrkové monokultury v údolí, zatímco výše rostoucí původní pralesovité porosty odolných jesenických smrků zůstaly netknuté. Proto se s vývraty nic nedělalo, aby se les mohl obnovit přirozeným způsobem. Vichřice nebyla jedinou pohromou v poslední době, sedm let předtím se prohnala údolím velká povodeň. Hladina Bílé Opavy tehdy stoupla o tři metry a voda smetla vše, co jí stálo v cestě, včetně všech lávek a můstků. V jednom úseku si dokonce prorazila nové koryto.

Občas se tvrdí, že vichřice údolí Bílé Opavy nadlouho znehodnotila, že už je nikdy neuvidíme tak krásné, jaké bývalo. Podobné názory jsou ale dost diskutabilní. Katastrofické události k přírodě patří, jsou zcela přirozenou součástí jejího vývoje, a proto není od věci zkusit se zbavit  některých předsudků. Třeba potom bude možné i ve zdejších polomech nacházet estetické kvality, které jim rozhodně nechybí.

Lesníci tady byli důslední, na místě ponechali i stromy padlé přes stezku, takže cesta je zpestřena jejich podlézáním či přelézáním. Pak už přichází její vyvrcholení, úsek, kde Bílá Opava každého přesvědčí, proč se řadí k našim nejkrásnějším horským tokům. Mezi četnými skalními výchozy rul a břidlic se rozdivočí, obtéká je a přeskakuje v širších či užší peřejích a jen výjimečně si dopřeje oddech v modrozelených tůních. Přitom se vždy utiší, aby však vzápětí opět ohromila kolemjdoucí rozmanitostí svých akustických projevů – od různých šumů až po zlověstné dunění. Stezce v tomto romanticky divokém terénu často nezbývá nic jiného, než se uchýlit na dřevěné lávky a žebříky, a to zejména v okolí Malého a Velkého vodopádu. Nad ním je asi jediné místo, jehož přechod může někomu působit problémy. Přechází se tu z jednoho břehu na druhý po dvou rozpůlených kládách, sice ani ne v půlmetrové výšce nad mělkou vodou, ale chce to trochu se soustředit na udržení rovnováhy, aby člověk nešlápnul do vody a nenamočil se. Chůze po ostatních lávkách a žebřících nedělá problém, místy je jen třeba dávat pozor na uklouznutí. Celý tento úsek se dost podobá některým populárním výstupovým trasám Slovenského ráje.

Nad Velkým vodopádem naučná stezka vystoupá do bočního svahu, kde se opět setká s modře značeným chodníkem. Pár set metrů s ním pak prochází společně vzhůru lesem, nyní již mělkým údolím. Bílá Opava, protékající jeho dnem, se mezitím stačila překvapivě  proměnit v nenápadný disciplinovaný potůček, který bude modrá značka sledovat ještě asi hodinu cesty, než se kolem jeho pramenů dostane na silnici vedoucí k vrcholu Pradědu. Kdo tam nechce, může si putování zkrátit a odbočit po žluté značce na Ovčárnu, odkud jezdí kyvadlová autobusová doprava do Karlovy Studánky…