K pohořím skládajícím Porýnskou břidličnou vrchovinu patří i Eifel, který na jihu a východě jasně vymezují Mosela s Rýnem. Na severu už jeho hranice není zdaleka tak výrazná, určuje ji zhruba spojnice Kolína nad Rýnem a Cách, a výrazná není ani na západě, kde Eifel přechází do Belgie a Lucemburska, aby tam volně navázal na geologicky příbuzné Ardeny.
Eifel je produktem prvohorního hercynského vrásnění a na jeho stavbě se podílejí hlavně devonské břidlice spolu s vápenci; méně už pískovce triasového stáří. Nebyl by ale zdaleka tak zajímavý, kdyby jeho část ve dvou etapách nezasáhla intenzivní sopečná činnost, jež se poprvé ozvala ve třetihorách a naposledy počátkem holocénu – podle geologické časomíry takřka před okamžikem. Ve své druhé, mladší etapě, která začala přibližně před 600 000 lety, se projevila nejintenzivněji v protáhlém pásu směřujícím od Mosely přes města Daun a Gerolstein k západu a dále také v oblasti západně od Koblenze a Andernachu. Geologové o těchto oblastech hovoří jako o Západním a Východním vulkanickém poli, zatímco horopis používá termínů Vulkanische Westeifel a Osteifel, které pak spolu s Vulkanische Hocheifel, utvářeným hlavně ve starší třetihorní etapě, zahrnuje pod souhrnný název Vulkaneifel. S ním se setkáme také v názvu Přírodního parku a geoparku Vulkaneifel (někdy též jako Vulkaneifel European Geopark), který byl vyhlášen v nejatraktivnějších partiích Západního vulkanického pole a je jedním z celkem tří geoparků ve Vulkaneifelu, sjednocených pod zastřešující „značkou“ Národní geopark Vulkanland Eifel..
Sopečná činnost reliéf Eifelu výrazně omladila a zanechala zde i pozoruhodné nálevkovité prohlubně, jinde dost vzácné, jež přidaly krajině na kráse i zajímavosti a jejichž pojmenování v místním dialektu nakonec převzalo odborné názvosloví po celém světě. Asi není těžké uhádnout, že jde o maary, kruhovité jícny sopek, které kolem sebe nevrší typický kuželovitý val, ale zahlubují se do zemského povrchu. Někdy bývají vyplněny vodou, takže připomínají oka, pokud jsou ale již zaneseny sedimenty nebo prorostlé rašelinou, vypadají spíše jako mělké závrty. Takových je tu víc.
Místní pověst má o jejich vzniku už dávno jasno. Praví, že když Bůh stvořil Eifel a poté přehlédl své dílo, jeho dokonalost ho prý tak dojala, až se radostí rozplakal. Boží slzy padaly na zem a proměnily se právě v maary. Suchá věda tomu ale dodnes nevěří, geologové řadí maary k hydrovulkanickým tvarům, které vznikají tzv. hydrovulkanickou erupcí freatického typu. Při ní se žhavé magma dostává do blízkosti zvodněných podpovrchových vrstev, a aniž by s nimi vešlo v přímý kontakt, šířením tepla je ohřeje natolik, že se voda v horninách přemění v páru. Ta pak pod vzrůstajícím tlakem exploduje, roztrhá své nadloží a vytvoří kráter, jehož dno leží pod úrovní povrchu. Obvykle bývá ploché, zarovnané úlomkovitým horninovým materiálem, který byl vymrštěn do ovzduší a zčásti napadal zpět. Jenom pro srovnání: při ještě explozivnější freatomagmatické erupci se magma naopak dostává do přímého kontaktu s vodou a při výbuchu vzniká i spousta jemnějšího materiálu, jenž se usazuje kolem jícnu v podobě nízkého prstencovitého valu.
Nejvíce maarů, okolo osmi desítek, se nachází v Západním vulkanickém poli. Většinu z nich vytvořily erupce v pleistocénu, v období mezi 40 až 20 tisíci lety, setkáme se tady ale také s několika mladšími útvary, k nimž patří i známý Pulvermaar. Ten leží na území geoparku jihovýchodně od města Daun a jeho vznik je datován přibližně do doby mezi 10 a 11 tisíci lety. Má kráter o téměř kilometrovém průměru obrostlý hustým lesem, sahajícím až k hladině jezera, které je ze všech eifelských maarů největší (38 ha) i nejhlubší – s maximální hloubkou 74 m mu dokonce patří deváté místo v pořadí nejhlubších německých jezer. Pulvermaar je oblíbeným výletním cílem, jenž nabízí vše, co dnes hodně lidí od takovéhoto místa očekává. Výhled do půvabné přírody, restauraci s půjčovnou loděk a šlapadel, plovárnu se skokanským můstkem, pohodlný okružní chodník a parkoviště. Pro někoho proto asi bude lepší, když sem přijede mimo hlavní turistickou sezonu, v níž se může spíše vydat na méně navštěvovaná místa, třeba k Meerfelder Maaru, Holzmaaru či Totenmaaru, ale v podstatě je jedno ke kterému, protože každý maar uvnitř s jezerem má něco do sebe.
Není to zase tak dávno, kdy bylo ještě za největší maar celého Eifelu pokládáno jezero Laacher See, ležící ve Východním vulkanickém poli nedaleko Andernachu. Novější výzkumy prokázaly, že se jedná o zatopenou kalderu, která vznikla propadem jícnu sopky, při jejíž několikadenní zčásti freatomagmatické erupci před 13 000 lety vylétlo do ovzduší okolo 15 km3 sopečných hmot. Spad sopečného popela z této erupce byl zjištěn kupříkladu až ve Skandinávii i v okolí Berlína, Grenoblu a Ženevy.
Začátkem letošního roku se v mnoha evropských médiích objevila poplašná zpráva, že sopka Laacher může kdykoliv znovu explodovat, a za hlavní indicii blížícího se výbuchu byl označen únik plynů pozorovaný na hladině jezera. To je samozřejmě nesmysl, protože zdejší výrony oxidu uhličitého jsou známy odedávna. Momentálně žádná katastrofa nehrozí a nejspíš ještě dlouho hrozit nebude, nicméně v horizontu dalších tisíciletí už vyhlídky nejsou nijak růžové. V oblasti Eifelu je v zemské kůře registrována tzv. horká skvrna, tedy zvýšený tok geotermální energie, a tudíž není důvod se domnívat, že tady síly podzemí se svou prací nadobro skončily. Až se znovu ozvou, nad Eifelem znovu zapláče i Bůh, tentokrát už ale určitě ne radostí.
Další články z vydání o Porýní zde