Důležitou úlohu v dějinách i hospodářství Bretaně vždy hrálo moře. Jeho blízkost ovlivňovala například i způsob oblékání tamních obyvatel. Jako ochranu proti silnému mořskému větru a vlhkosti vzduchu si obyvatelé pobřeží zhotovovali oděvy ze lnu, konopí a hrubé vlněné příze. Takové šaty opravdu hodně vydržely a byly i dostatečně těžké, aby ve větru nevlály a nepřekážely tak lidem při práci. Podobně by mohly obtěžovat i vlasy, proto si je ženy nechávaly narůst hodně dlouhé, svazovaly si je do hladkých uzlů, a aby jim drdoly lépe držely, zakrývaly je čepci. Dlouhým těžkým sukním byly přizpůsobeny například i lidové tance, velmi klidné a pomalé. Tento původní prostý oděv dal základ pozdějším bretaňským krojům, lišících se v pestré škále variant kraj od kraje, od vesnice k vesnici.

Ještě před přibližně dvaceti lety bylo možné na venkově běžně spatřit ženy oblečené do krojů. Dívky si nákladné šaty pořizovaly na svatbu a pak je nosily obzvláště o svátcích a do společnosti, ale i při jiných příležitostech. Některé oděvní součásti se dědily z generace na generaci. Dnes už se však lidové kroje nenosí ani v Bretani, kde se jinak mnoho původních zvyků a tradic dodržuje stále. Pokud přesto chcete spatřit současné bretaňské „selky“ i s jejich typickým a neodmyslitelným oděvním doplňkem na hlavě –- s čepcem, musíte se vydat na nějaký letní folklorní festival, jaký se pořádá např. v Pont l´Abbé, kdy tam svůj svátek slaví místní krajkářky a výšivkářky. Vyšívaná krajka se totiž v Bretani bývala nejvýraznější ozdobou oblečení místních.

Móda krajky přišla do Francie v 17. století, a to z Benátek. Tradice zhotovování vyšívaných krajek se během 17. a 18. století rozšířila nejprve v sousední Normandii, kde bylo založeno několik věhlasných krajkářských a vyšívačských škol pracujících především pro královský dvůr. V té době existovala celá řada krajkářských stylů a technik dovedených k dokonalosti jednotlivými školami, které se od sebe odlišovaly i používanými vzory, a které se mezi sebou dorozumívaly pomocí specifických odborných termínů tvořících tajný jazyk. Později tradice pokračovala v krajkářských spolcích, které v omezené míře fungují dodnes.

Po revoluci, koncem 18. století a ve století následujícím, se zlepšila politická i hospodářská situace francouzského venkova a i paní z jinak izolované oblasti Bretaně se rozhodly, že i ony mohou být dámami. Svoje původně prosté tmavé šaty začaly pro slavnostní příležitosti zdobit po vzoru šlechtičen výšivkami a krajkami. Šněrovačky zakryly případné nedostatky postavy, vršky tmavých živůtků, konce rukávů i su…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie