I když se v souvislosti s Britským muzeem většině návštěvníků jako „hlavní trhák“ sbírek vybaví především slavné „Elginovy mramory“ z aténské Akropole, nejedná se o muzeum zaměřené pouze na antické umění. Nehledě na to, že sama tato věhlasná instituce je podstatně starší než události z roku 1806, kdy bedny s „Elgin Marbles“ přistály u londýnského mola, a odstartovaly tak nekonečný, mediálně vděčný řetěz sporů mezi Aténami a Londýnem.
Nejdříve však trochu historie – ta ani u takto slovutné instituce nepostrádá některé překvapivé prvky. U začátků muzea stál sir Hans Sloane, úspěšný a v aristokratických kruzích vážený lékař (mimo jiné proslul prosazováním očkování proti neštovicím a používáním chininu při léčbě malárie). Jako řada tehdejších vzdělanců, i on si budoval sbírku nejrůznějších zajímavostí, zčásti získávaných na cestách, zčásti dary od přátel anebo koupěmi. Její pestrá skladba odpovídala šíři Sloanových zájmů, a když doktor v roce 1753 zemřel, čítala na 23 000 mincí a medailí, obrovskou sbírku sušených rostlin, knihovnu o 50 000 svazcích a přes tisíc předmětů „vztahujících se k obyčejům dávných dob“.
Toto vše Sloane odkázal státu za protislužbu v podobě poměrně slušné částky, jež měla být rozdělena jeho dědicům. Parlament téhož roku jeho sbírku sloučil s tzv. Cottonovou knihovnou, velkolepou sbírkou manuskriptů a historických dokumentů, kterou sir John Cotton odkázal „národu“ již v roce 1700, a se sbírkou manuskriptů z pozůstalosti lorda Edwarda Harleye. Neurčitý název British Museum, který nově ustavená instituce v paláci Montagu House v Bloomsbury, zpřístupněná roku 1759, dostala, odpovídal stavu věcí – tehdy šlo skutečně o velmi široce pojaté muzeum, kde umělecké památky hrály jen podružnou roli (samostatné Natural History Museum v South Kensington vzniklo například až po roce 1880).
Uměleckohistorický charakter muzea byl však výrazně posílen v roce 1772, když do jeho sbírek přišla kolekce antických bronzů, váz a soch z majetku sira Williama Hamiltona. Činy a vědecká erudice tohoto významného diplomata, přírodovědce a archeologa bohužel blednou před proslulostí vztahu jeho krásné choti s admirálem Nelsonem, a tak si alepoň letmo připomeňme, že lord Hamilton byl od roku 1764 až do přelomu století anglickým vyslancem v Neapoli a že blízkost tehdy již dobře známých Pompejí mu byla už sama o sobě významnou motivací k archeologickým zálibám. Sbírka, kterou Hamilton během prvních let svého pobytu v Neapoli shromáždil, čítala přes 700 antických (převážně řeckých) váz, kolem 300 výrobků za skla a přes 600 bronzových sošek a uměleckořemeslných výrobků, nehledě na množství soch a dalších uměleckých předmětů. A ve svých sběrate…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Londýn