Málo platné, pro Čechy už asi navždy zůstane Brixen neboli Bressanone, malebně rozložený v údolí Eisacku (Isarco), spojen s nedobrovolným pobytem Karla Havlíčka Borovského, básníka, bojovníka za českou věc a zakladatele české žurnalistiky, přinejmenším té politické.
Ze školy jsem si v 70. letech minulého století odnesl neurčitý pocit, že ne nadarmo jako by se ve jménu města ozývalo prásknutí Habsburkovy knuty, pod níž básník trpěl, dokud ho mocnář neumořil docela. Pocit čehosi sychravého, šedého a nevlídného. Skutečný Brixen, ať už zalitý letním sluncem nebo rozzářený tisícem světýlek vánočního trhu, je podobným představám na hony vzdálen. Při takovém pohledu člověk snadno pochopí, že zejména v posledních dvaceti letech se objevil názor zcela protikladný, označující Havlíčkův pobyt za více než fešácký kriminál, ba spíše za ozdravnou kúru. Pravda, jak už to bývá, je zřejmě kdesi uprostřed. Ani „brixenský mučedník“, jak si ho vymodelovala česká společnost už pár let po jeho smrti, hned v 60. letech 19. století, ani bezstarostný lázeňský rekreant, jak by ho rádi viděli někteří obrazoborci konce století dvacátého. Havlíček v Brixenu nestrádal fyzicky, ale duševně jistě ano. Třicetiletý muž na vrcholu tvůrčích sil, vytržený ze svého kulturního prostředí, násilně oddělený od své práce, zpočátku i od své rodiny, antiklerikál přesazený do silně katolického rakouského maloměsta, to vše bez rozsudku, a tedy bez jakékoli konkrétní naděje na konec tohoto vyhnanství… To byla Havlíčkova léta v Brixenu.
Když vloni podepsala města Brixen a Havlíčkův Brod smlouvu o partnerství, jako by se uzavřel po půldruhém století pomyslný kruh. Nepatří do něj však pouze Havlíček. Méně se ví, že brixenská kasárna vybudovaná roku 1913, z jejichž původních 16 budov stojí dvě dodnes, byla sídlem dělostřeleckého pluku, jenž patřil pod osmou armádu. Ta sídlila v Praze, a tak více než tři čtvrtiny příslušníků této jednotky tvořili Češi. Zkusme ale na chvíli zapomenout na „české stopy“, ony se nám i tak do cesty ještě připletou, a podívat se na Brixen nezaujatýma očima návštěvníka z kterékoli jiné země.
Místo u soutoku řek Eisack a Rienz (Rienza) v hlavním údolí směřujícím od Alp k Apeninskému poloostrovu nemohlo dlouho unikat lidské pozornosti. První osady zde existovaly už v mladší době kamenné asi před 10 000 lety a od té doby byla oblast kolem Brixenu osídlena trvale. Jméno Brixina, „osada na výšině“, se poprvé objevilo krátce po začátku našeho letopočtu v souvislosti se vznikem osady římských legionářů. Za počátek dnešního města se tradičně považuje rok 901, kdy východofranský král Ludvík III. Dítě věnoval rozlehlou oblast známou tehdy jako Maso (statek) Prihsna biskupovi Zachariáši ze Säben (italsky Sabiona, dnes klášter nad městem Klausen neboli Chiusa asi o 15 km jižněji v údolí Eisacku). I když byl v Brixenu k tisícímu výročí této události odhalen pomník se Zachariášovou sochou, město je ve skutečnosti mladší. Säbenští biskupové se sem přestěhovali až poté, co si zde nechali postavit hrad (někdy kolem roku 960), možná dokonce až po dokončení první katedrály (992). S výstavbou těchto budov také vznikalo skutečné město, jehož postupný vývoj byl završen vybudováním hradeb v první polovině 12. století.
Silně náboženský charakter Brixenu vyplýval z toho, že až do roku 1803 byl centrem samostatného církevního knížectví, jehož vládcem byl zdejší biskup. Už od 14. století měl však Brixen těsné vztahy s tyrolským hrabstvím, které ho obklopovalo a k němuž byl také nakonec připojen. Za napoleonských válek následovalo bavorské „intermezzo“ (1805–1814) a pak už až do konce první světové války opět široká náruč rakousko-uherské monarchie.
Dnešní tvář Brixenu je především barokní, ale najdeme v něm i pozůstatky epoch starších. Například Hofburg, biskupská rezidence v místech někdejšího hradu, je z větší části ještě renesanční včetně nádherných arkád na vnitřním nádvoří. Biskupové zde žili a úřadovali až do roku 1964, kdy bylo sídlo biskupství přeloženo do Bolzana. O 10 let později bylo v paláci otevřeno obrovské Diecézní muzeum, jež zahrnuje více než 70 výstavních sálů. Zvláštností je rozsáhlá sbírka betlémů. Veřejně přístupná je i zámecká zahrada, která byla počátkem 90. let 20. století obnovena ve stylu biedermeieru.
Kousíček od Hofburgu leží hlavní brixenské náměstí Domplatz (Piazza Duomo), které dostalo svou dnešní podobu s moderní bronzovou kašnou současného brixenského umělce Martina Rainera teprve před 10 lety. Ještě předtím, než zamíříme do dómu, neměli bychom zapomenout na sousední dům č. 3. Je jedním z nejstarších v celém Brixenu, už v dávných dobách vzniku města tady sídlil rychtář a následně soud – a to i za Havlíčkova pobytu. Právě sem přivedl 22.12.1851 pražský vrchní policejní komisař Dederra Havlíčka ke krajskému prezidentu Fünfkirchenovi a okresnímu hejtmanu Knollovi – a sem si také Havlíček posléze chodil pro měsíčně vyplácenou sustentaci (výživné). Kuriozitou je v průčelí domu vymalovaný bavorský erb s nápisem Královský bavorský zemský soud a berní úřad, který dokládá, že i za bavorské vlády sloužila budova stále stejnému účelu.
Monumentální dóm je dalším důkazem církevního významu Brixenu – na město, v němž ve středověku žily asi dva tisíce lidí a ještě za Havlíčkova pobytu sotva tři, je jinak nápadně předimenzovaný. Současná podoba dómu i jeho vnitřní výzdoba pocház…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Tyrolsko