Budapešť počítá své dějiny od roku 1873. Administrativním spojením Budy, Óbudy a Pešti tehdy vzniklo město, které mělo důstojně reprezentovat ambiciózní politické, národnostní a hospodářské cíle Uher po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Neuvěřitelná stavební horečka vytvořila z Budapešti během pár desetiletí moderní velkoměsto evropského střihu.
Spojení Budína a Pešti předznamenal maďarský spisovatel, politik a národní hrdina hrabě István Széchenyi. Již čtvrtstoletí před jejich úředním splynutím inicioval vybudování řetězového mostu přes Dunaj, který dnes nese jeho jméno. Byl to vůbec první most ve městě a ve své době také jeden z největších na světě. Navrhl ho anglický inženýr William T. Clark a na stavbu dohlížel Skot Adam Clark. Jeden z nejznámějších symbolů Budapešti obdivujeme z Hradního vrchu na budínské straně Dunaje, jejíž kopce a návrší se od pravého břehu řeky táhnou na kilometry daleko. Od Řetězového mostu nás sem vyvezla pozemní lanová dráha o délce 100 m, na které dva legrační dřevěné vagonky pojmenované Margit a Gellért, každý se třemi stupňovitými dřevěnými kabinkami pro cestující, překonávají padesátimetrové převýšení.
K horní stanici doléhají ostré zvuky bubínku. Doprovází střídání vojenské stráže před neoklasicistním Sándorovým palácem, který je rezidencí maďarského prezidenta. V letech 1867 až 1944 v něm sídlil premiér. Králové obývali sousední, mnohem velkolepější královský palác, vystavěný původně císařem Zikmundem Lucemburským a rozšířený Habsburky. Jeho nynější podoba ale pochází z poválečných let, protože při bojích v roce 1945 byl velmi poškozen. V jedné části je umístěna Maďarská národní galerie, v dalších historické muzeum a Széchenyiova národní knihovna, jejíž nejcennější kousky původně patřily králi Matyáši Korvínovi. Jeho jménem (Matyášův chrám) se lidově říká nedalekému kostelu Panny Marie se střechou pokrytou pestrobarevnými glazovanými taškami a s vysokou, štíhlou a špičatou jižní věží, kterou nechal postavit právě Matyáš Korvín. Tento chrám byl korunovačním místem uherských králů a svědkem mnoha panovnických svateb. Karel IV. zde uzavřel sňatek se svou třetí manželkou Annou Svídnickou a samotný Matyáš se tu oženil s Kateřinou, dcerou českého krále Jiřího z Poděbrad.
Celá čtvrť na Hradním vrchu je vůbec nejromantičtější a nejklidnější částí města. Neruší nás auta, je tu jen pár obchůdků se suvenýry, restaurace a kavárny, a uličkami projíždějí turisté v kočárech a bryčkách. Velmi rušným místem je naopak Rybářská bašta, neoromantická stavba z přelomu 19. a 20. stol. navržená architektem Frigyesem Schulekem. Pojmenována je podle rybářů, kteří v 18. stol. bránili zdejší bašty. Turisty sem přitahují půvabné věžičky na hradbách, před nimiž na vysokém a krásně zdobeném podstavci stojí jezdecká socha sv. Štěpána, prvního uherského krále. Na prostranství kolem ní vystupují pouliční muzikanti a malíři vytvářejí obrazy zdejších památek. Zapadá do nich i fasáda známého budapešťského hotelu Hilton, který vznikl přeměnou staršího sakrálního objektu a představuje nerušivé propojení středověké a moderní architektury.
Z Rybářské bašty se nám otevírá krásná podívaná na Dunaj a Pešť. Právě na rovinatém levém břehu řeky se v krátkém období rakousko-uherského dualismu, kdy byla Budapešť hlavním městem východní poloviny monarchie, odehrál překotný, nicméně dobře naplánovaný urbanistický boom. Pešť vytáhl za hranice hradeb, jež ji dříve ohraničovaly, a celou maďarskou metropoli na úroveň její proslulejší a výpravnější rakouské partnerky, ležící jen o pár desítek kilometrů dál proti proudu Dunaje. Vznikly široké bulváry, okruhy, paláce, továrny a dělnické obytné čtvrti. Výstavba a rozvoj průmyslu přitahovaly do Budapešti obrovský počet lidí z celého Uherska i z cizích zemí. Velký podíl na rozvoji města měli i kvalifikovaní rakouští a čeští dělníci, zedníci i technici. Přispěli také k tomu, že se ve městě objevily plynové lampy, v roce 1887 začala v Pešti jezdit první tramvaj a v roce 1896 metro, po podzemní dráze v Londýně druhé nejstarší v Evropě.
Nejokázalejší stavbou Pešti a celé maďarské metropole je bezpochyby Parlament, jehož členité neogotické průčelí s mnoha sloupy, arkádami a věžičkami se mihotavě odráží na hladině Dunaje, zčeřené proplouvajícími výletními loděmi. Víc než čtvrt kilometru dlouhá budova je dílem architekta Imreho Steindla a nezapře svůj vzor od londýnské Temže. Její dominantou je mohutná kopule, jejíž strop se vznáší ve výšce 96 m. Nesou ji masivní pilíře ozdobené postavami maďarských panovníků. V Kopulové síni si prohlížíme uherské korunovační klenoty – žezlo, jablko, meč a svatoštěpánskou korunu. Vnitřní prostory nekonečně rozlehlé budovy se dělí do téměř 700 místností a sálů, které září zlatem a velkolepou výzdobou. Monumentální schodiště krášlí nástropní fresky od Károlye Lotze a sochy od Györgye Kisse. Výstavba trvala dvacet let, budova ale naplno sloužila jen poloviční dobu, než se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Pompéznost časů na přelomu 19. a 20. stol., kdy velký maďarský stát spravoval území od Tater po rumunské Karpaty a chorvatskou Rijeku, se v ní ale udržela dodnes. Pro současné Maďarsko je až příliš velká. V bývalé zasedací síni senátu se schází Národní shromáždění, druhá ze dvou uherských sněmoven ale zeje prázdnotou, protože tolik poslanců si desetimiliónové Maďarsko dovolit nemůže. Vedle parlamentu úřaduje na dunajském nábřeží i ministerský předseda a prezident.
Parlament zabírá celou jednu delší stranu Kossuthova náměstí, které obklopují další významné a architektonicky působivé stavby Národopisného muzea, někdejší burzy a ministerstva zemědělství. Stojí tady i jezdecká socha sedmihradského knížete Františka Rákocziho, jenž na začátku 18. stol. vedl jedno z prvních protihabsburských povstání. O kousek dál se zastavujeme u originálního pomníku Imreho Nagye, dalšího maďarského národního hrdiny, reformního politika, který se stal ikonou povstání v roce 1956. Bronzová socha tehdejšího ministerského předsedy, později popraveného komunistickým režimem, stojí na mostku a hledí k Parlamentu.
Přilehlá čtvrť nabízí stavby maďarské secese, jež kombinovala moderní funkcionalizmus s charakteristickými dekorativními prvky a glazovanou keramikou z továrny Zsolnay v Pécsi. Široké ulice Pešti s vysokými honosnými obytnými domy dodávají maďarské metropoli punc evropského velkoměsta. Nejkrásnější a nejprestižnější je Andrássyho třída. Cestou na Alžbětino náměstí, kde začíná, se zastavujeme v bazilice sv. Štěpána, zasvěcené prvnímu uherskému křesťanskému králi. Kopule největšího římskokatolického chrámu v Budapešti…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Maďarsko