Burgundsko benediktinů

Burgundsko proslulo ve středověku svým klášterním hnutím. Nikde jinde nebyly větší a více prosperující kláštery než právě zde. Především řád benediktinů udělal ze středověkého Burgundska náboženské, duchovní a vzdělávací centrum Evropy…

První kláštery v Evropě začaly vznikat v 6. stol. podle řeholních pravidel sv. Benedikta. Už v 7. stol. se objevily první tzv. vlastnické kostely (ecclesia propria), tj. kostely či kláštery, které na svých pozemcích založil feudální pán, jenž také rozhodoval o tom, kdo tam bude vykonávat duchovní správu. Šlechtic považoval kostel nebo klášter za svůj majetek, duchovního správce za svého poddaného. Obdobně se choval i král, jenž se pokládal za nejvyššího pána církve a zásadním způsobem vstupoval do jejích záležitostí. Taková byla situace ve Franské říši Karla Velikého, nejmocnějším státě západní Evropy. Přesto v této době došlo k značnému rozkvětu kulturního a duchovního života. Následný rozpad Franské říše, hrozící islámské nebezpečí z Pyrenejského poloostrova, vpády Normanů – to vše znamenalo úpadek duchovního života, mnišství i papežství. Kláštery hledaly ochranu u šlechty, které začaly povinně odvádět poplatky. Mnišství bylo hodně individualistické a neuspořádané, závazná pravidla platná pro všechny přestávala existovat, někteří mniši byli dokonce negramotní, neschopní porozumět biblickým knihám, natož je vyložit věřícím. Politická situace se sice postupně uklidňovala, ale krize klášterního života pokračovala dál, stejně jako úpadek moci biskupů a církevní hierarchie.
V takové situaci založil v roce 910 akvitánský vévoda Vilém I. Zbožný na jihu Burgundska opatství Cluny, které se mělo záhy stát nejslavnějším duchovním centrem západního křesťanství. Darovací smlouva zahrnovala půdu, lesy, pole, vinice, louky, vody, mlýny i nevolníky. Vilém klášter předal Bernovi, burgundskému šlechtici, který již v roce 894 založil na svém majetku v Baume v pohoří Jura klášter, kde se stal opatem. Při tom bylo stanoveno, že klášter je vyňat z pravomoci světské i biskupské a podléhá přímo papeži, což byl jediný způsob, jak ho uchránit před vnějšími vlivy. Papež si ho však nesměl přivlastnit, rozdělit ho, předat někomu jinému, ba ani jmenovat opata bez souhlasu mnichů. Vilém také osvobodil klášter od jakýchkoli závazků vůči sobě a své rodině vyjma modliteb. S papežem sídlícím v Římě to fakticky znamenalo, že klášter byl zcela nezávislý.
Sv. Berno se stal prvním clunyjským opatem a stejně jako v Baume i zde zavedl přísnou askezi a důraz na poslušnost mnichů opatovi. Skutečným tvůrcem změn známých v církevních dějinách jako clunyjská reforma byl však až jeho nástupce sv. Odo. Jejími základními myšlenkami bylo důsledné dodržování benediktinské řehole, soběstačnost klášterů, jejich nezávislost na místní šlechtě, když veškerá pravomoc při správě kláštera náleží opatovi.
Cluny se rychle stalo vzorem pro reformování dalších klášterů. Clunyjská reforma se začala šířit Evropou. Mateřský klášter dostal právo zakládat dceřiné kláštery, které se mu podřizovaly zčásti dobrovolně, zčásti na rozkaz biskupů či šlechticů. Na přelomu tisíciletí tvořilo clunyjskou kongregaci (Ordo cluniacensis) už 37 reformních klášterů. Jejich aktivity nebyly zdaleka jen náboženské, šlo o produktivní hospodářskou síť: Kláštery na svých pozemcích pěstovaly vinnou révu, rozvíjely zemědělství i řemesla. Kolem klášterů vznikaly vesnice a města. Mnohé kláštery měly úzké vztahy se šlechtou a světskými vládci, kteří je nadále hojně obdarovávali. Nejvíce bohatl mateřský klášter v Cluny, jemuž dceřiné kláštery odváděly daně. V době vrcholného rozkvětu ve 12. stol. záviselo na Cluny podle některých pramenů na 1400, podle jiných přes 2000 komunit, tj. opatství, převorství a pousteven…

Shopping Cart