Město s téměř 700 000 obyvateli, ležící u zálivu pod vápencovým masivem Pellegrino, je esencí Sicílie: elegantní, zároveň hlučné, horkokrevné, chaotické, fascinující, trochu dekadentní a obklopené aurou tajemna.
Za posledních sedmdesát let prošlo Palermo mnoha změnami. Nejdříve to byl ostudný úpadek, kterému centrum města propadlo jako dědictví po těžkém bombardování v roce 1943 s chaotickou rekonstrukcí poválečného období coby důsledku nejrůznějších mafiánských a byrokratických machinací. Období „drancování Palerma“ spojené s likvidací zelených ploch a zemědělsky využívaných oblastí kolem města i mnoha historických staveb, které developeři spojení s mafií nahrazovali uniformními, nekvalitně postavenými obytnými bloky, trvalo od 50. až do poloviny 80. let. Sílící odpor proti všudypřítomné mafii přivedl na palermskou radnici nové tváře a především nekompromisního Leolucu Orlanda, který v úřadu primátora strávil ve třech časových úsecích celkem 22 let. Postupně byly opraveny ulice a renovovány části starého města, do mnohých bývalých šlechtických paláců se nastěhovaly galerie a luxusní hotely. Dnešní Palermo má dvě tváře, elegantní i oprýskanou, které se tu mísí jedinečným způsobem.
Palermo spojuje to nejlepší z kultury tří etnik, která převládala na středověké Sicílii – Arabů, Řeků a Latinců/Italů. Od konce 11. stol. k nim přibyli Normané, kteří osvobodili ostrov od muslimů, založili zde hrabství a od roku 1130 království, jemuž vládli do konce 12. stol. Hlavním městem Sicilského království bylo po celou dobu jeho existence, až do roku 1816, právě Palermo. Když Normané ovládli celý ostrov, uvědomili si, že nedokážou dlouhodobě ovládat vysoce výbušnou směsici národů na Sicílii silou. První normanský král Sicílie, Roger II., proto udělil obyvatelstvu dalekosáhlé svobody a privilegia. Charakteristické pro normanskou vládu na Sicílii bylo tolerantní zacházení s muslimy a otevřenost vůči muslimským umělcům a učencům. Arabština byla dokonce vedle latiny, řečtiny a normanské francouzštiny úředním jazykem.
Než přišli na Sicílii Normané, určovaly tamní kulturu a umění především byzantské a arabské vlivy. Normané začali kombinovat prvky těchto stylů s románským slohem, který znali z jiných částí Evropy. Spojením řemeslných dovedností a uměleckých vlivů různých kultur vznikl na Sicílii ve 12. stol. specifický stavební a dekorativní styl. Většina budov z té doby je postavena v jednoduchém, masivním románském slohu, jejich interiéry však zdobí byzantské mozaiky, sloupy v řeckém stylu a arabské stropní konstrukce.
Jednou z typických ukázek této podmanivé historie je katedrála Nanebevzetí Panny Marie, pro mnohé nejkrásnější chrám ve městě, určitě však jeho nejvýraznější stavba. Nechal ji postavit Walter (v italštině Gualtiero), palermský arcibiskup a ministr krále Viléma II., v roce 1185, a to v místech, kde již od 6. stol. stála byzantská bazilika, po dobytí Palerma Saracény roku 831 přeměněná na mešitu a po ovládnutí Sicílie Normany znovu zpět na křesťanský chrám. V něm byl roku 1130 korunován Roger II. sicilským králem, ale v roce 1169 stavbu těžce poškodilo zemětřesení, takže byla stržena. Walterova katedrála byla v průběhu staletí různě rozšiřována a přestavována, takže dnes se v ní návštěvníci setkávají se širokou škálou slohů z různých období. Čtyři nárožní věže dostaly gotické nástavby. Portikus před jižním portálem (dnes hlavním vchodem do katedrály) byl postaven roku 1465 ve stylu pozdní katalánské gotiky. Jeho nejlevější sloup pochází už z původní baziliky a pozdější mešity, o čemž svědčí verše z Koránu, které jsou na něm vyryty. Nejlépe dochovanou původní částí stavby z 12. stol. je apsida, zvenčí bohatě zdobená geometrickými, květinovými a zvířecími motivy. Na severní a jižní straně katedrály zase zaujme řada malých postranních barokní kopulí. V interiéru zaujmou hned první dvě kaple v jižní lodi, v nichž je soustředěno šest královských a císařských náhrobků. Jsou zde mj. uloženy ostatky římských císařů (a sicilských králů) Jindřicha VI. a jeho syna Fridricha II. Štaufského i prvního sicilského krále Rogera II. Kaple na konci jižní lodi je zasvěcena patronce města, sv. Rozálii. Stříbrný oltář a bohatě dekorovaná stříbrná urna s relikviemi světice patří k nejcennějším uměleckým dílům v katedrále.
Hlavní osy starého města, via Maqueda a corso Vittorio Emanuele se protínají na náměstí Vigliena, kterému ale málokdo řekne jinak než I Quattro Canti, „čtyři nároží“, ale také „čtyři čtvrti“, protože se tu stýkají čtyři historické čtvrti (canti) Palerma – Kalsa, Seralcadi, Albergaria a Castellammare. Komplex čtyř barokních paláců z let 1608–1620 patří k nejcennějším barokním souborům ve městě. Konkávní čtyřpodlažní průčelí každého paláce zdobí na výšku spodních dvou podlaží kašna s personifikací vždy jednoho ročního období, ve výklencích třetího a čtvrtého podlaží jsou nejprve sochy čtyř španělských vládců Sicílie (Karel V., Filip II., Filip III. a Filip IV.) a nad nimi sochy patronek čtyř čtvrtí, sv. Kristýny, Agáty, Ninfy a Olivie.
Bližší pozornost si zaslouží zcela jistě čtvrť La Kalsa, která se táhne od Quattro Canti až k přístavu. Založili ji v 9. stol. Saracéni a dodnes dýchá zvláštní orientální atmosférou umocněnou přítomností některých památek postavených v arabsko-normanském stylu, především kostelů Santa Maria dell’Ammiraglio a San Cataldo. První z nich, nazývaný též Martorana, nechal postavit v polovině 12. stol. Jiří z Antiochie, admirál krále Rogera II. Interiér zdobí cenné mozaiky v byzantském stylu z doby výstavby chrámu, jež v mnohém připomínají mozaiky z Palatinské kaple v normanském paláci v Palermu a z katedrál v Cefalù a v Monreale, které všechny vznikaly přibližně ve stejné době. Největší pozornost budí ta, na níž Roger II. přijímá královskou korunu z rukou samotného Krista. Mladší části kostela zdobí fresky z 18. stol. od vlámského malíře Guglielma Borremanse. Kostel San Cataldo, jen o málo mladší než předešlý, zaujme dnes především kontrastem mezi holými kamennými zdmi a nádhernou vykládanou mozaikovou podlahou z mramoru, porfyru a dalších materiálů, provedenou technikou opus sectile.
Mezi oběma zmíněnými kostely a Quattro Canti leží náměstí Pretoria s palermskou radnicí, kostelem a klášterem sv. Kateřiny a pozoruhodnou stupňovitou kašnou (fontana Pretoria) eliptického půdorysu s bohatou sochařskou výzdobou, zobrazující dvanáct olympských božstev, různé alegorické postavy, zvířata apod. Dílo vytvořil v roce 1555 ve Florencii Francesco Camilliani a bylo původně určeno pro zahradu u tamní vily Luigiho Alvareze de Toledo, syna tehdejšího španělského místokrále. Protože ale její zadavatel zemřel a dědicům došly peníze, nabídli ji k prodeji. Zakoupilo ji město Palermo, v roce 1574 byla kašna rozebrána na 644 kusů a znovu sestavena na svém dnešním místě. Obyvatelé města ji později začali považovat za symbol korupce na palermské radnici, a náměstí proto začali přezdívat piazza della Vergogna („náměstí Hanby“).
Za vlády normanských panovníků bylo Palermo jedním z nejkrásnějších rezidenčních měst v Evropě. Největší památkou z této doby je královský palác, postavený v areálu původní arabské citadely z 9. stol. Radikální renesanční a barokní stavební úpravy téměř zcela setřely středověkou podobu paláce a také Palatinská kaple, kterou nechal postavit král Roger II. v letech 1132–1140. Kaple zasvěcená sv. Petrovi má podobu malé trojlodní kopulové byzantské baziliky a její výzdoba je dílem prvotřídních umělců z Konstantinopole a Káhiry. Všude kolem je mramor, porfyr, zlato, perly, hedvábí. Mozaiky v apsidě a kopuli s dominantním Kristem Pantokratorem jsou dílem byzantských umělců, o něco mladší mozaiky na stěnách, které zobrazují scény ze Starého zákona i výjevy ze života sv. Petra a sv. Pavla, jsou z doby krále Viléma I. a vytvořili je patrně již místní umělci. Byzantské, normanské a arabské prvky se v kapli snoubí nepřekonatelným způsobem. Vyřezávaný dřevěný strop hlavní lodě je zdobený islámskými muqarnas (voštinový vzor tvořený vertikálně umístěnými hranoly připomínajícími stalaktity a výklenky mezi nimi) s ornamentálními, rostlinnými i zoomorfními vzory, ale také výjevy z každodenního života. Výzdobu doplňují nápisy v latině, řečtině a arabštině.
Od nádhery Palatinské kaple je jen něco přes kilometr ke komnatě hrůzy: V katakombách staré kapucínské krypty (Catacombe dei Cappuccini) na via Cipressi je uložen nejpočetnější soubor lidských mumií na světě. Dlouhé řady mumifikovaných těl ze 17.–19. stol. vytvářejí bizarní podívanou. Mrtví v černých oblecích, krajkových šatech či uniformách tam stojí či leží jako armáda duchů. Mumií tu svého času bylo asi 8000, dnes jich zůstala asi tisícovka, chudí vedle bohatých, slavní poblíž neznámých.
Pozoruhodnosti Palerma ale nezahrnují pouze kostely a paláce. Na Verdiho náměstí stojí velkolepé teatro Massimo, perla historismu s velkou kopulí a monumentálním schodištěm se dvěma sochami lvů a portikem připomínajícím starověké řecké chrámy. Největší operní dům v Itálii s 1387 místy, postavený na konci 19. stol. na počest sjednocení země, je dílem architekta Giovanniho Battisty Basilea a jeho syna Ernesta. Hlediště (Sala Grande) oplývá červeným sametem, zlatem a lóžemi v šesti podlažích. Něco z té nádhery bylo možné vidět v závěrečné scéně filmu Kmotr III.
Ze tří velkých palermských muzeí stojí za zmínku především Regionální archeologické muzeum Antonina Solinase. Bylo založeno jako muzeum palermské univerzity už v roce 1814, dnes nese jméno italského archeologa a numismatika, který byl na přelomu 19. a 20. stol. více než 40 let jeho ředitelem, a sídlí v někdejším konventu Kongregace oratoria sv. Filipa Neriho. Muzeum vlastní jednu z nejbohatších sbírek punského a starořeckého umění v Itálii, mj. také slavné metopy z chrámů v Selinunte.
V ulicích města jsou nepřehlédnutelné loutky visící na stáncích a krámcích se suvenýry. Připomínají jednu významnou tradici, operu dei pupi, sicilské loutkové divadlo s kořeny na počátku 19. stol., které mělo v repertoáru rytířské eposy o hrdinských činech normanských panovníků v boji se Saracény, ale také Shakespearova dramata. Hrálo se jak ve stálých divadlech, tak i ve stanech na náměstích. Představení se odehrávala i v průběhu několika měsíců, se stále novými zápletkami, podobně jako epizody dnešních televizních seriálů, a nebyla jenom pro děti. Dospělým byla určena zejména představení inspirovaná komedií dell’arte a sicilským folklorem. Loutkářství se dědilo z generace na generaci. Loutky pupi vycházejí z palermské nebo katánské tradice a liší se především svou velikostí. Palermská loutka je vysoká asi 80 cm a váží kolem 8 kg, katánské loutky měří 140 cm a váží až 35 kg. S nástupem televize ztratila opera dei pupi své příznivce a během několika let téměř úplně zanikla. Zůstala jen levná představení pro turisty. Tradiční divadlo nakonec zachránil chirurg a antropolog Antonio Pasqualino, který spolu s dalšími osobnostmi založil v roce 1975 spolek na ochranu opery dei pupi a také muzeum. V palermském Mezinárodním muzeu loutek, nesoucím Pasqualinovo jméno, je vystavena rozsáhlá sbírka čítající více než 5000 loutek, kulisy a plakáty z Itálie i dalších zemí, často velmi vzdálených (Francie, Španělsko, Japonsko, Mali, Kongo, Thajsko, Vietnam či Indonésie). V muzeu je také stálá loutková scéna a každoročně v listopadu se v Palermu koná Festival di Morgana, na němž se představují loutkáři z celého světa. V roce 2008 zapsalo UNESCO palermskou operu dei pupi na seznam Nehmotného kulturního dědictví. Stalo se tak o sedm let dříve, než byly na seznam Světového dědictví zapsány zdejší hmotné památky (královský palác s Palatinskou kaplí, katedrála, kostely Santa Maria dell’Ammiraglio, San Cataldo a San Giovanni degli Eremiti, palác Zisa a Admirálský most) pod souhrnným názvem Arabsko-normanské Palermo a katedrály v Cefalù a Monreale.
K Palermu rovněž patří toulky změtí uliček s místními trhy, kde město odhalí své pravé kouzlo. Ty nejznámější s osobitou atmosférou jsou starobylé Vucciria a Ballarò. Prodává na nich vše, co si lze představit, a dav zákazníků je stejně multikulturní jako prodavači za třpytivými horami chobotnic, mečounů, tuňáků, pražem obalených ledovou tříští nebo bohatého sortimentu zeleniny. Trhovci doporučují své zboží s tradičními abbanniate, melodickými pokřiky. Jejich práce je malým divadelním vystoupením, podívanou plnou vtipů a hlasitého smlouvání. Na roštech se opékají ryby, chobotničky nebo masové pochoutky, na které již čekají zájemci u stolků před stánky. Vše je zahaleno do pronikavých kořeněných vůní a vlastně je nemožné projít trhem a nedat si třeba sfincione, kváskový chléb s rajčatovou omáčkou, ančovičkami, cibulí a sýrem, zakousnout se do sendviče se slezinou, ochutnat arancini či jiné dobroty. Kontrast k rušným trhům tvoří stinné zelené oázy klidu. Nejzajímavější je Orto botanico na okraji čtvrti Kalsa, tropický ráj na ploše 12 ha, botanická zahrada založená roku 1779.
Další články z vydání o Sicílii zde