Do půvabných přístavů jako Andratx, Cala d´Or, Puerto Cristo či do samotné Palmy každý den připlouvají lodě a loďky všech typů, od jednoduchých plachetnic po honosné jachty ropných magnátů. Ty zvláště luxusní, s cizími vlaječkami, možná místní pozorují i s trochou závisti. Na druhou stranu dobře vědí, že všichni tihle lidé touží navštívit právě jejich ostrov, ostrov, kde oni mají to štěstí žít.

Spokojeností s místem, kde se narodil, se netají číšník v Sólleru hovořící pěti jazyky, ani postarší žena v Deià, která díky rostoucímu turistickému ruchu proměnila svůj rodný dům v malý penzion. Za šťastlivce se má pekař v Alcúdii, který z ostrova téměř nevytáhl paty, i grafik v Palmě, jenž naopak procestoval celý svět, ale nikde se mu nežilo lépe. A ve stejném duchu mluví taxikář v Manacoru, barmanka v trochu zanedbaném městečku Felanitx i biletář v Ses Païsses. Stejně tak spokojeně zakotvil v Palmě německý manažer a u Bunyoly jeho krajanka, která si tu pořídila stylovou venkovskou restauraci. V Cala Millor nalezli šťastné a poklidné stáří britští penzisté, kteří si blízko pláže pořídili penzion, a v Magalufu jejich kolegové, kteří si v místní parodii své ostrovní říše pronajali jeden z mnoha britských barů. V Artà si vytvořili bezpečný domov argentinští manželé, kteří své děti posílají do anglické školy, a v Cala d´Or sepisuje smlouvy na pronájem kol další mladá Argentinka, jež si vzala Mallorčana, a tak mluví mallorquí. Cestu nám zkříží také Asturijci, Galicijci, Andalusané a další Španělé, které nedostatek práce vyhnal z jejich rodných provincií a kteří, alespoň prozatím, na návrat ani trochu nepomýšlejí.

Chilský spisovatel José Donoso jednou řekl, že „Mallorka není pohostinná, ale nechává být“, a dodal, že to je snad ten nejlepší způsob pohostinnosti. Od některých imigrantů možná uslyšíte, že Mallorčani jsou sice zdvořilí, ale uzavření, že příliš militantně trvají na své kultuře a na svém jazyce a že ty, kteří se mallorquí nikdy nenaučí, také nikdy nepřijmou. Že je těžké stát se součástí jejich života a překročit práh jejich domu. Že i po desítkách let strávených na ostrově zůstanete foraster, cizincem. Na druhou stranu, „domorodcem“ už se logicky stát nemůžete. A i když vám to někdo možná jízlivě připomene, většina Mallorčanů nad tím nebude ani přemýšlet. Nechají vás žít váš život a budou považovat za přirozené, že vy je necháte v klidu žít ten jejich. V jejich rodinném kruhu, v jejich jazyce, jak jsou zvyklí. A když na ně prohodíte pár slov v mallorquí, o to lépe.

Z celkového počtu více než 600 000 obyvatel (údaje v různých zdrojích kolísají mezi šesti sty a téměř devíti sty tisíci) tvoří „praví“ Mallorčané snad pouhou…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Mallorca