6 2011 Mallorca

Dva slavní rodáci

Mallorca odjakživa lákala a přitahovala – piráty pro své chráněné zátoky, dobyvatele z nejrůznějších koutů Středozemí pro strategickou polohu, slavné osobnosti pro svoji odlehlost, přívětivé klima a romantiku. Ale také sama Mallorca dala světu dvě významné osobnosti…

Pytel, který bručí

„Proč prý se Skoti tak málo žení? Protože nosí sukně a dudy mají vlastní.“ Tak tohle opravdu dudákům z Mallorky nehrozí. Sukně totiž jejich tradiční kroj netvoří. Naopak, chodí úplně jinak vyšňoření a jejich oblečení odráží hned několik cizokrajných vlivů. Široký černý klobouk připomíná bretaňského dudáka a nařasené, v podkolení podkasané kalhoty, jakési pumpky, zase arabský vliv…

Cesta do středu Země

Mallorca je zemí prastarých jeskyní, které jak kamenné cévy protkávají její skryté, tiché útroby. Těžko si představit údiv a strach prvního člověka, který se vyšplhal až k tmavému chřtánu jeskyní Artà a tam se svou ohnivou loučí projasnil hranici tmy a světla, která oddělovala jeho prosluněný svět od neznámého podsvětí…

Perly bez perleti

Mallorca se proslavila svými perlami – nejen v doslovném, ale i v přeneseném smyslu. Kromě kuliček sestavovaných do náhrdelníků najdeme na ostrově i jedinečné muzeum a pozoruhodná dílka lidového umění…

Být či nebýt Mallorčanem

Do půvabných přístavů jako Andratx, Cala d´Or, Puerto Cristo či do samotné Palmy každý den připlouvají lodě a loďky všech typů, od jednoduchých plachetnic po honosné jachty ropných magnátů. Ty zvláště luxusní, s cizími vlaječkami, možná místní pozorují i s trochou závisti. Na druhou stranu dobře vědí, že všichni tihle lidé touží navštívit právě jejich ostrov, ostrov, kde oni mají to štěstí žít…

Ďábelské silnice

Serra de Tramuntana, pohoří hlubokých úzkých údolí, strmých svahů a špičatých či rozeklaných vrcholků, se táhne podél severozápadního pobřeží ostrova. Je doslova protkáno značenými turistickými stezkami. Nádhernými přírodními sceneriemi se však mohou kochat i ti, kteří pěší turistice zrovna neholdují. Hlavní tramuntanská silnice MA-10 procházející podélně horským masivem totiž spojuje většinu zdejších půvabných městeček a vesnic. Kroutí se jako had, chvíli klesá, aby se opět mohla začít šplhat do kopce. Výhledy jsou úchvatné…

Hotel na konci světa

Pokud k hotelu Formentor dorazíte pozemní cestou, asi vás nijak neohromí. Jednoduchá podlouhlá budova bílé barvy ve stínu borového lesa by podle svého zevnějšku mohla klidně sloužit podnikové rekreaci. Jen co projdete mohutnými dřevěnými dveřmi, můžete zase nabýt dojmu, že jste někomu vstoupili přes prostornou předsíň rovnou do otevřeného salonu, za jehož velkými okny se nechá tušit krásná zahrada. Žádný impozantní vestibul s vysokým stropem, aby vám připomněl, že se nacházíte v jednom z nejslavnějších, a dodnes i nejdražších, hotelů Mallorky. Pár stolků a křesílek. Jako doma…

Krajinou mlýnů, oliv a mandlí

Od samého počátku osídlení ostrova bojovali lidé na Mallorce více s přírodou než s nepřáteli. V prospektech sice bývá ostrov nazýván „zelenou perlou Středomoří“, ale daleko příznačnější je pro něj kamenitá tvář. Munice do praků poskytoval svým obyvatelům sice dostatek, ale jinak bylo kamení spíš prokletím ostrovanů. Faktem ovšem je, že se je za dlouhá staletí naučili využívat k vlastnímu prospěchu…

Deià – múza básníkova

S večerem se v Deià rozhostilo takové ticho, že se tu rozléhá i cvaknutí dveří v nedaleké uličce. Z krásné vyhlídky – místního hřbitova – pozorujeme do stínu se hroužící vesnici. Už nějakou chvíli se tu snažíme najít hrob Roberta Gravese. Pečlivě procházíme tu část, kde jsou pochováni umělci a bohémové. Podél obvodové zdi čteme jména jednoho malíře za druhým: Brian Walter McMinn, Alfredo Miralles Lladó, Ross Abrams, Ulrich Leman, José Font de Villa. Našli jsme i Beryl Gravesovou, druhou Robertovu manželku. Jeho jméno tu ale nevidíme. Důvod je prostý – Graves totiž leží mezi místními. Samotný hrob je navíc označen pouze nenápadnou šedou deskou, na níž stojí: „Robert Graves, 1895-1985, básník, E.P.D“, tedy „odpočívej v pokoji“…

Arcivévodovo dědictví

Asi málokterý šlechtic po sobě na Mallorce zanechal tak nepřepočitatelné bohatství, jako habsburský arcivévoda Ludvík Salvátor Toskánský. Jakou hodnotu má asi klášter Miramar, který byl založen s myšlenkou Ramóna Lulla vyučovat křesťanské misionáře orientální jazyky a do nějž arcivévoda opět vnesl ducha zvídavosti a touhu po poznání? Jakou hodnotu má sídlo Son Marroig, kde se nachází velká část arcivévodova psaného díla? A na kolik si asi lidstvo cení jeho vydařené snahy uchránit pro budoucí generace jednu z nejkrásnějších částí Mallorky?

Palma de Mallorca

Po rušné Autovía de Poniente projíždíme největším a od roku 1983 i hlavním městem Baleárských ostrovů. Z dálky pomalu vyvstává impozantní, s podvečerem nasvícená Sa Seu, známá také jako „katedrála světla a prostoru“, a po levé ruce se třpytí sytě modré moře. Je to téměř jako k městu připlout, tak jak to bývalo v minulosti dobrým a jediným zvykem. Tehdy, když bylo moře ještě neoddělitelnou součástí Palmy…

Mallorka ve vlnách času

Kdyby vám snad někdo tvrdil, že Mallorku poznáte raz dva, protože během hodiny ji přejedete z jednoho konce na druhý, nevěřte mu. Budete se muset smířit s tím, že tento ostrov po vás bude chtít mnohem více času a že budete muset ze svých plánů pořád ubírat, protože se vždycky zdržíte v místech, kde jste se původně zdržet nehodlali…

Ti, co vrhají prakem

Od doby, kdy obávaní bojovníci s prakem vrhali na nepřátelské kmeny z útesů kameny, uplynulo už více než dva tisíce let…Říkali si bá lé yaroh – „ti, co vrhají kameny“. Muži se učili používat praky s kamennou municí jako smrtící zbraně už od dětství a pro jejich obratnost si je do své armády najímali Kartaginci jako žoldáky. Právě podle nich bylo souostroví v západním Středomoří pojmenováno Baleáry…