Kdyby vám snad někdo tvrdil, že Mallorku poznáte raz dva, protože během hodiny ji přejedete z jednoho konce na druhý, nevěřte mu. Budete se muset smířit s tím, že tento ostrov po vás bude chtít mnohem více času a že budete muset ze svých plánů pořád ubírat, protože se vždycky zdržíte v místech, kde jste se původně zdržet nehodlali.
Důvodů pro takové zdržení je tu spousta – třeba některá z turistických stezek v 90 km dlouhém pohoří Tramuntana, dramatické útesy poloostrova Formentor, přírodní parky S´Albufara a Llevant na severu, půvabné tyrkysové zátoky podél východního pobřeží nebo nějaká stylová venkovská restaurace v srdci rovinatého, ale svérázného kraje Es Pla. Určitě se příjemně zamotáte v uličkách hlavního města Palma de Mallorca a v žádném případě nestihnete navštívit všechny ty pitoreskní vesnice a městečka, roztroušené po ostrově, jehož bohatou minulost navíc připomínají nesčetné historické monumenty.
Mallorca je největším z více než 150 ostrovů a ostrůvků, jež tvoří souostroví Baleáry. Jsou pro ni typická horká středomořská léta, která zpříjemňuje mořský vánek, a mírné, i když deštivé zimy. Dobře tu ale znají i sníh, který v zimě zdobívá vrcholky hor na západní straně ostrova. Devět z nich přesahuje výšku 1000 m a nejvyšší Puig Mayor (1445 m n. m.) je zároveň nejvyšším vrcholem celého souostroví. Nejvíce to Mallorce sluší na podzim a na jaře, kdy ji už (nebo ještě) svlažují občasné deště a kdy můžete mít všechna ta krásná místa, která ostrov nabízí, téměř sami pro sebe.
Většinu Mallorky tvoří lehce zvětrávající vápenec, a tak není divu, že její podzemí v sobě ukrývá četné jeskyně. Většina jich je však zalita sladkou nebo mořskou vodou a jen několik z celkového počtu asi 20 jeskynních komplexů je přístupných. Na ostrově neteče žádná stálá řeka a tzv. torrentes, dočasné bystřiny, svádějí v období dešťů vodu z pohoří Tramuntana do ostatních částí ostrova. V minulosti byli ostrované závislí především na podzemní vodě, ale dnes jsou hlavním zdrojem sladké vody odsolovací zařízení.
Mallorca je známa zejména svými plážemi, které tvoří 10 % z celkových 555 km pobřeží, a velkými, cenově dostupnými letovisky, jež se většinou rozkládají podél velkých zálivů u Palmy, Pollensy a Alcúdie. K nejkrásnějším místům ke koupání ale patří tzv. calas, malé zátoky zejména na jižním a východním pobřeží, kde také bývají vynikající podmínky k potápění.
Archeologické nálezy naznačují, že první lidé začali Mallorku osidlovat zhruba před šesti až sedmi tisíci lety. Ke svému životu si zpočátku vybrali pohoří Tramuntana, kde nalezli dostatek přirozených úkrytů a jeskyní a kde chovali ovce a kozy. Postupně si ale začali stavět jednoduché kruhové přístřešky, osídlili i další části ostrova, poznali měď, keramiku, zemědělství. Začali obchodovat s dalšími středomorškými oblastmi a, v neposlední řadě, zdokonalili své umění ve střelbě prakem. Změny ve společnosti, které charakterizují konec doby bronzové (1300–900 př. n. l.), daly vznik kultuře dnes známé jako talaiot. Z této doby se také datuje nejlépe zachované talaiotické sídliště na Mallorce, Ses Païsses. Leží v příjemném stinném háji nedaleko města Artà a uvede vás do něj impozantní megalitická brána v „městských hradbách“, které chránily snad dvě stovky obyvatel. Středobodem osady a zřejmě i nejstarší stavbou byla kamenná kuželovitá věž, talaiot, jejíž přesný účel zatím nebyl objasněn. Nedávné výzkumy ale potvrdily, že podobné osady vyrostly po celém ostrově. Do života jejich obyvatel zasáhli obchodně zdatní Féničané, Řekové a také Kartaginci, kteří od 3. stol. př. n. l. získali nad ostrovy pevnou kontrolu. Sídliště Ses Païsses sloužilo svým obyvatelům ještě další dvě století, ale brzy po příchodu Římanů zůstalo opuštěné.
Římané, kteří Mallorku (Balearis Maior) dobyli roku 123, přinesli na ostrov svou kulturu a také jazyk – tedy lidovou latinu. Na Mallorce založili dva strategické přístavy – Palmu v místě současného hlavního města a Pollentii na severu. Zatímco z římské Palmy se nezachovalo téměř nic, Pollentia přežila až do dnešních dnů jako nejdůležitější archeologický komplex Mallorky. Pollentii aneb Mocnou založil římský konzul a generál Quintus Metellus, který ji nechal osídlit třemi tisíci kolonisty především z Pyrenejského poloostrova. Dohlédl také, aby městu nechybělo fórum se vznosnými administrativními budovami, ani divadlo s kapacitou nejméně 1500 diváků. Nechal na ostrově vysadit olivové háje, zavedl výrobu vína a olivového oleje a dosáhl toho, že přístav Pollentia se stal pojmem v tehdejším obchodním světě. Roku 425 podlehla Mallorca vpádu Vandalů a Pollentia, tak jako další římská sídla, zůstala v troskách. Relativně dobře se až do dnešních dnů zachovalo divadlo, které se může pochlubit kuriózním prvenstvím coby nejmenší z římských divadel na španělském území. Jak ale napovídají hrobky vyhloubené do původního kamenného hlediště, od zničení města plnilo divadlo zcela jinou roli.
Temné období Vandalů ukončili o sto let později Byzantinci. Až z daleké Konstantinopole vládl ostrovu císař Justinián a Baleáry byly spravovány jako součást provincie Sardinie. V 7. stol., kdy získaly jistou nezávislost, se objevují první zárodky jejich pozdějších vazeb na Katalánsko.
Roku 902 se na Mallorce opět měnilo panstvo. Tentokrát se vlády ujala muslimská dynastie Umajjovců a Mallorca přešla pod správu cordóbského chalífátu. Stalo se tak po téměř dvou staletích občasných útoků a střetnutí. Maurům se podařilo vytvořit z Mallorky prosperující ostrov a jejich Madina Mayurqa, současná Palma, se postupem času stala významným kulturním centrem. Dařilo se obchodu s obilím, dobytkem, olejem, kůžemi, látkami i otroky, které Maurové získávali při útocích na okolní pobřeží. Vybudované zavlažovací kanály prospívaly zemědělství a z těchto dob pocházejí i půvabné terasy u vesniček jako Caimari a Banyalbufar. Zatímco ale na těch prvních stále rostou tzv. tisícileté olivovníky, v Banyalbufar mezitím přešli na rajská jablíčka.
Od 12. stol. si na Baleárské ostrovy začali dělat zálusk Katalánci, kteří chtěli expandovat do Středomoří, hledali základny pro své lodě a bezpečnost pro své obchodní záměry. Po sjednocení Aragonie a Katalánska byl osud Maurů na Mallorce zpečetěn. V blízkosti dnešního pobřežního letoviska a přístavu Santa Ponça se nachází vyvýšenina známá jako Puig de Sa Morisca, Maurův kopec. Kdysi tu stála maurská stavba s pěknou vyhlídkou, kterou Almohadové vybudovali na základech bývalé talaiotické věže. Odtud možná sledovali, jak se na pobřeží vyloďuje na 16 000 mužů a 1500 koní aragonského krále Jakuba I., který tu se svým vojskem přistál jednoho zářijové dne roku 1229. A odtud možná vysílali signály během úmorné bitvy, která se v těchto idylických místech odehrála a ze které obávaní útočníci vyšli vítězně. Z maurské nadvlády na ostrově se mělo do budoucna zachovat jen velmi málo a ruiny na Puig de Sa Morisca k tomu málu patří.
Jako věčnou upomínku návratu křesťanství na ostrov začal nový vládce stavět v hlavním městě velkolepou katedrálu. A jak už to bývalo zvykem, své místo jí musela uvolnit bývalá Velká mešita. Výstavba monumentální La Seu, která dnes patří k nejvýznamnějším památkám celého Španělska, se nakonec protáhla na půl tisíciletí. Nový panovník zavedl v zemi řadu změn, přerozdělil veškerou půdu podle feudálního systému, a aby podpořil přistěhovalectví z Katalánska, zprostil Mallorku daňové povinnosti. Své postavení upevnil roku 1230 pokrokovou Chartou lidu, která všem obyvatelům zaručovala rovnost před zákonem. Po jeho smrti roku 1276 se měl stát novým panovníkem Baleárských ostrovů králův syn Jakub II. Kvůli značně vyhroceným rodinným vztahům si však jmenovaný následník mohl své zděděné území převzít až o 22 let později. Svého času na baleárském trůnu využil vcelku dobře a kromě toho, že nechal přebudovat maurskou pevnost Almudainu na honosný palác, věnoval také spoustu své energie rozvoji obchodu, administrativy i kultury. Právě s jeho podporou založil jeden z největších synů Mallorky, Ramón Llull, první školu orientálních jazyků a povýšil katalánštinu, která se na Baleárách rozšířila s příchodem Jakuba I., na jazyk vědy a literatury. Mallorca si vedla dobře až do poloviny 14. stol., poté však postupně ztrácela na svébytnosti i významu. Nejprve byla roku 1344 připojena ke Koruně aragonské a později, roku 1479, po sňatku Ferdinanda II. Aragonského s Isabelou Kastilskou, k nově vzniklému španělskému království. Stala se vzdálenou provincií, jejíž strategická funkce v rámci středomořského obchodu ještě dále upadla s objevením Nového světa. K tomu se přidaly vnitřní nepokoje, rolnické bouře a obnovené útoky tureckých a severoafrických pirátů. Sedmnácté století nevyznělo o nic lépe. Pokračovaly, i když už méně intenzivně, pirátské nájezdy, probíhaly vendety mezi šlechtickými rody, populace se po morových epidemiích snížila do té míry, že Filip IV. zrušil na ostrovech odvody. V průběhu 18. stol. se Mallorca jen dále uzavírala do sebe. Její kulturní a sociální apatii na čas trochu rozptýlily osvícenské liberální myšlenky, ale i jejich impuls měl ve finále spíše špatný dopad, neboť rozpory mezi konzervativci a liberály, které vyústily do neplodného sporu o svatost Ramóna Llulla, po sobě zanechaly střední třídu rozdělenou na dva znepřátelené tábory. Úředním jazykem Baleár se mezitím madridským výnosem stala španělština, která v této funkci nahradila místní variantu katalánštiny.
Ve znamení těžkých časů proběhla i většina 19. stol., kdy sucha a hladomory střídaly epidemie cholery, moru a žloutenky. Mnozí Mallorčané byli nuceni opustit svůj malý svět a odejít především do Alžírska a Severní Ameriky. Pomalý obrat ale nastal na konci 19. stol., spolu s oživením zemědělství, začínajícím průmyslem a „objevením“ přírodních krás Mallorky. K tomu přispěly i takové osobnosti jako habsburský arcivévoda Ludvík Salvátor nebo Jules Verne.
Až se budete procházet centrem Palmy, nezapomeňte na náměstí Weyler pozvednout hlavu a všimnout si elegantní budovy s nenápadně vytesaným názvem Grand Hotel. Kromě toho, že jde možná o nejlepší ukázku modernismu na ostrově, je Grand Hotel také symbolem rozvoje turistiky a lepších časů, kterých se Mallorca konečně dočkala ve století dvacátém. Hotel byl dokončen roku 1903 a má jej „na svědomí“ Gaudího žák, architekt Lluís Domènech i Montaner. Pohlednice s reklamou hotelu, které od té doby kolovaly po světě, nemohly hlásat více o změnách, které ještě nedávno zaostalý ostrov čekaly. „Jedinečný hotel první třídy! Se všemi moderními vymoženostmi. 150 postelí. 100 pokojů. Koupelny. Teplá voda. Ústřední topení. Výtah. Salóny. Garáž. Auta a vozy.“ Mallorka se pomalu připravovala na turistický boom, se všemi jeho klady i zápory.
Další články z vydání o Mallorce naleznete zde