Mallorca je zemí prastarých jeskyní, které jak kamenné cévy protkávají její skryté, tiché útroby. Těžko si představit údiv a strach prvního člověka, který se vyšplhal až k tmavému chřtánu jeskyní Artà a tam se svou ohnivou loučí projasnil hranici tmy a světla, která oddělovala jeho prosluněný svět od neznámého podsvětí.
Že byly jeskyně Artà navštěvovány odnepaměti, víme. Mohli jsme však vědět i více. Podle všeho totiž řada předmětů, které se v rukou paleontologů a antropologů mohly proměnit v cenné informace, skončila v mořských vlnách. Možná už za ta léta nepůsobily příliš esteticky, a tak byly vyneseny v rámci úklidu před sezonou, před příchodem prvních turistů v 19. stol. Do těch dob o jeskyně příliš velký zájem nebyl. Občas jich snad využili piráti, později pašeráci, a pak také jeden kutil, Jeroni Berard i Solá, který si roku 1795 poznamenal: „Jeskyně nikdo nevyužívá, ale kameny z nich jsou velmi dobré na drobné práce, jak jsem si doma vyzkoušel. Lehce získávají lesk, jsou průhledné a mohou se i barvit“. Roku 1876 se jeskyním konečně dostalo fundované pozornosti geologa Edouarda Martela, který je navštívil na doporučení arcivévody Ludvíka Salvátora. Jejich jedinečnost byla vědecky potvrzena a rostoucí věhlas k nim přitáhl pozornost takových osobností, jakými byli Victor Hugo, Alexandre Dumas či Jules Verne. Tady se prý zrodila myšlenka na Cestu do středu Země.
V informačním materiálu za pesetu z roku 1929 stojí pyšný reklamní slogan v angličtině, „Artà, the largest Caves in the world!!“ Jeskyně Artà zcela jistě největšími jeskyněmi na světě nejsou (hned sousední Caves de Drach se považují za větší), ale komu vadily podobné detaily na konci třicátých let, kdy nemožné bylo na Mallorce možné, kdy se ostrov jevil světu jako znovuobjevený poklad a kdy ohromení cizinců nad místními divy neznalo mezí. A tak zatímco si Parietti cvičí svého inženýrského génia na Formentoru, k „největším jeskyním na světě“ se prokousává další úctyhodná spojnice. Turisté si od té doby mohly vybrat cestu k Artà lodí nebo vozem a onu lživou reklamu snad prominuli ve chvíli, kdy se před jejich očima začalo odehrávat úchvatné představení vody, kamene a času.
Sál tisíce sloupů, Sál Královny sloupů, Vlajkový sál, Kámen briliantů, Napoleonova hrobka, Bronzový sloup, Růžencová kaple, Cypřiš. Hra stalaktitů a stalagmitů v prostoru Pekla a Ráje. Dvacet dva metrů vysoká Královna sloupů, která se uprostřed svého salonu snaží už věky dosáhnout až ke kamenné klenbě, od které ji dělí pouhých 50 cm. Nicotných 5000 let. Pro svůj půvab a štíhlost je světovým unikátem a od svého objevení přitáhla do Artà řadu přírodovědců a geologů. Přes jejich snahy však o sobě odmítá příliš prozradit, a na otázku kolik jí přesně je, zatím neodpovídá. Roku 1841 za ni dokonce nabídla jedna anglická společnost majitelům jeskyně horentní sumu – 20 000 liber šterlinků. Nedokážu si představit, jak se něco tak křehkého a dlouhého chystali z bezčetných zákrut jeskyně protáhnout, aniž by Královnu nebo její okolí poškodili. Prý jednoduše, provrtanou dírou ve stropě. I to mi připadá neuvěřitelně krkolomné. Angličtí gentlemani si s tím však nakonec nemuseli lámat hlavu, protože majitelé jeskyně jejich velkorysou nabídku velkoryse odmítli. A oni sami nakonec určitě seznali, že Královně to více sluší v jejím temném království.
O pár kroků dále, ve Vlajkovém sále, visí na žerdích na její počest rozevláté kamenné vlajky. Nikdo za ně sice žádné závratné částky nenabídl, ale znalci si jich pro jejich neobvyklý tvar cení možná ještě více. Popravdě, ony jsou ten opravdový unikát jeskyní Artà. Z bočních stěn sálu visí krápníkové útvary připomínající zámecké lustry a pozadí dominuje skupina sloupů podobná kolosálním varhanám. Do tohoto majestátního, ale ponurého prostoru zasadil mallorský básník Miguel Costa i Llobera svou nejslavnější tragickou báseň. Jeden z jejích veršů je tu zvěčněn do kamenné desky. Vyznívá z něj podivná směs smutku i závisti ohromených skal, které byly svědky toho, jak z těla Nuredduny, mladé ukamenované dívky, prchá život. Do nekonečna teď šeptem opakují: „Za letmý tlukot tvého srdce, které s úzkostí dohasíná, svůj staletý klid bychom vyměnily.“ Nemohou, tak jako my, opustit svůj tichý šerosvět a vyjít do oslňujícího prostoru, na jehož modrém obzoru se stýká moře s oblohou.
Další články z vydání o Mallorce naleznete zde