Když se najednou před námi rozevřelo sóllerské údolí, ve vlaku se rozhostilo ticho. Všichni jsme se vrhli k oknům, aby nám nic neuniklo z oné neuvěřitelné palety barev, kterou namíchala zdejší příroda. Oranžová zcela jasně převládala. Sladké šťavnaté pomeranče se v této oblasti pěstují po staletí. Železnice spojující Sóller s Palmou de Mallorca vznikla právě kvůli nim. Stalo se tak v roce 1912. Dnes představuje cesta tímto historickým vlakem vítané zpestření pobytu na ostrově.
Vraťme se tedy o jedno století zpět. Izolovanost Sólleru ležícího v samém srdci pohoří Serra de Tramuntana rozvoj obchodu s pomeranči brzdila. Cestovat do hlavního města tehdy znamenalo nasednout do dostavníku a překonat po nezpevněné, úzké a strmé silničce dost velký výškový rozdíl. Jízda to byla únavná, ale hlavně trvala neúměrně dlouho, a ani natřásání zrovna voňavému nákladu neprospívalo. První projekt železnice, tehdy ještě přes Valldemossu a Deià, se zrodil roku 1893, ale pro svou vysokou finanční náročnost byl smeten ze stolu. Ten další po několika odkladech uspěl. Počítalo se s tím, že trať s rozchodem pouhých 914 mm o celkové délce 27,3 km bude vedena přímo do Palmy.
Se stavbou se začalo v červnu 1903 zároveň z Palmy i Sólleru, přičemž největším oříškem byl masív Alfàbia. Máte-li smysl pro technické detaily, bude vás jistě zajímat, že vlak tu na vzdálenosti 7 km zvládá výškový rozdíl 199 m, projíždí 13 tunely o délce 33 až 2876 m, přejíždí několik mostů, viadukt s pěti oblouky o výšce 8 m a celou řadu zatáček, z nich některé mají poloměr menší než 190 m. Provoz na trati byl oficiálně zahájen 16. dubna 1912 a nikdy nebyl přerušen. Roku 1929 byla trať elektrifikována.
„Červeným bleskem“, jak se mu zde říká, i když rychlostí má do blesku pořádně daleko, jezdí zvídaví a zvědaví turisté od roku 1930. Když jsme nasedli v Palmě do jednoho ze starobylých dřevěných vagonů, přenesli jsme se rázem do dávných časů. Poté, co se vlak vymotá z města, proplétá se středomořskou krajinou s citrusovými a mandlovníkovými háji, zastaví v půli cesty v Bunyole a pak se několikrát na delší či kratší dobu vnoří do nitra horského masivu, aby vždy na konci vítězně zahoukal, jako by nás chtěl upozornit na úchvatné scenerie, které za chvíli spatříme. Dokonale jsme si je vychutnali během čtvrthodinové zastávky na vyhlídce Mirador Pujol d´en Banya, kde se nám poprvé naskytl nádherný pohled na celé sóllerské údolí orámované vrcholky pohoří Serra de Tramuntana.
Od nádraží v Sólleru vyjíždějí oranžově červené elektrické tramvaje. Jezdí po trati dlouhé 4,8 km, která je v provozu od 4. října 1913 a končí v přístavu Port de Sóller. Nejstarší vozy – tažné označené čísly 1 až 3 a vlečné s čísly 5 a 6 – dokonce ještě zahájení provozu pamatují. I když tramvaj na rozdíl od vlaku byla původně určena k osobní dopravě, ve své době se také používala pro přepravu zboží do přístavu.
Ale abychom zcela nezapomněli na cíl cesty. Městečko Sóller se sice nepyšní žádným zvlášť významným historickým objektem, ale dýchne tu na vás neuvěřitelně pohodová atmosféra. Úzké uličky lemované kamennými domy, v nichž kdysi bydlívali bohatí obchodníci s ovocem, se sbíhají na náměstí Plaça Constitució, jemuž dominuje secesní průčelí kostela sv. Bartoloměje. Usedáme pod vzrostlé platany k venkovnímu stolku jedné z kavárniček a dáváme si osvěžující, čerstvě vymačkanou šťávu ze zdejších pomerančů.
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Mallorca