Cabo de Gata: nejsušší místo v Evropě

Leží na jihovýchodě Španělska v provincii Almería. Jde o nejmladší přírodní park ve Španělsku, vyhlášený 23. 12. 1987. Celým jménem se nazývá Přírodní park Cabo de Gata – Níjar (Parque Natural de Cabo de Gata – Níjar) a pod jeho ochranou je 38 000 ha souše a 12 000 ha pobřežního pásma.

Jeho název je odvozen od minerálu, který se zde v hojném množství vyskytuje. Ágata totiž ve španělštině znamená achát.

Podmanivá krajina parku může zběhlejším turistům připomínat krajinu některého z Kanárských ostrovů. Od úzkého pobřežního pásu kamenité roviny se směrem do vnitrozemí táhnou rozeklané i oblé kopce sopečného masivu Sierra de Cabo de Gata, který byl v geologické minulosti jedním z význačných center vulkanické činnosti v Evropě. Protože se pohoří začíná zdvihat téměř přímo z mořského břehu, zdá se být mohutné a vysoké. Skutečnost je však jiná. Nejvyšší vrcholek, Pico de Fraile, dosahuje výšky pouhých 493 m.

Při dávné sopečné činnosti se dostala část lávy až do moře, kde vytvořila pevnou bariéru, a ani věčné tříštění mořských vln ji dosud nedokázalo zcela odstranit. Mořská voda ji pouze přemodelovala a dnes vyčnívá z mořské pěny v podobě černých (čedičových) skalnatých ostrůvků  a bizarních tvarů.

„Nejsušší místo v Evropě,“ řeknete si. „Tam toho asi moc neroste ani nežije. Čím takový park může být zajímavý?“ Budete se divit, ale právě svojí bohatou flórou, která se dokázala přizpůsobit zdejšímu extrémnímu klimatu. Slunce zde svítí plných 3000 hodin ročně a směřují sem nejsušší větry od jihu a jihozápadu. Prší nepravidelně. Během jediného dne třeba spadne až polovina ročních srážek a pak již po zbytek roku ani nezaprší. Zato tu existují tzv. skryté srážky, tedy srážení vlhkosti na zemském povrchu, pocházející z častých mlh, které sem přináší studený západní vítr. Tato „rosa“ může v úhrnu dosáhnout až 130 l/m2 za rok. Zmíněná vlhkost zabraňuje tomu, aby zde na jihu Španělska nevznikla skutečná poušť. Jenom blízkost moře způsobuje, že zdejší podnebí není charakterizováno jako pouštní, ale jenom jako polopouštní.

Na drsné podmínky tohoto jižního cípu Evropy se adaptovalo až tisíc druhů rostlin, které tvoří největší a zcela unikátní bohatství přírodního parku. Mnohé z nich jsou endemické. Některé rostliny dovedou zadržovat vodu v listech, a to jim umožňuje přežití, u jiných se vyvinuly až několik metrů dlouhé kořeny, kterými nasávají vodu z velké hloubky. Rostou tu i  halofitní rostliny, které se přizpůsobily extrémně slanému prostředí.

Na jaře jsou kopce Cabo de Gata a zdejší mořské pobřeží nejkrásnější. V té době všechny rostliny rozkvetou. Kvůli nedostatku vláhy jenom krátce, ale o to intenzivněji. Jako by tu krátkou dobu květu chtěly vynahradit bohatstvím odstínů, jasností barev a tvarů.  Bílé okvětní lístky cistu bělavého svítí z celé té nádhery snad nejvíce. Vedle bílé barvy se vyjímají nejrůznější odstíny fialových: tymián, rozmarýn, levandule. Nechybí ani červená: řečíky lentyšky. Jednoznačně však převažuje barva žlutá: kručinka vítečníková, jehlice žlutokvětá, zlateň osenní, které tu říkají volské oko.

Přes všechnu krásu však veškerá pestrost nepůsobí jásavě, ale spíše zádumčivě a nostalgicky. Uprostřed barevných květů a hlasitého bzukotu hmyzu se vás zmocní pocit pomíjivosti a tušení blízkosti smrti. Snad tento dojem navozují rozlehlé agávové porosty. Květy agáve se stvoly vysokými několik metrů tu tvoří poměrně hustý les. Právě tyto květy jsou připomínkou  nevyhnutelnosti konce: agáve, typická rostlina zdejšího kraje, vykvete jen jednou za život a pak umírá.

Další rostlinou, jež se spolupodílí na tvorbě typického koloritu přírodního parku, je žumara nízká, které tu říkají palmito. Je jediným druhem palmy, která ve Španělsku roste přirozeně. Dosahuje výšky maximálně 70–100 cm a vyskytuje se buď v podobě keře nebo nízkého stromečku s útlým kmínkem. Její listy, ve tvaru vějíře, obsahují elastická vlákna, která se používají jako materiál do čalounění.

V parku se hojně vyskytuje kaktus, který zde nazývají chumberillo de lobo. Jde o evropskou obdobu mexického nopálu. Lidé ho tu pěstovali odpradávna pro jeho sladké a šťavnaté plody.

Snad nejzajímavější je ekosystém vznikající pod obrovskými keři zvanými azufaifo, česky cicimek. Jeho ostnaté větve se rozrůstají tak široce, že keř je schopen vytvořit jakousi ochrannou střechu až o průměru neuvěřitelných 25 metrů. V porovnání s ostatními rostlinami na Cabo de Gata jde o relativně vysokou dřevinu, která se velmi dobře adaptovala na sucho. Pod jejím houštím s trny nachází ochranu před masožravými i býložravými predátory dalších 50 druhů rostlin i živočichů. V jednom azufaifu tak žije chráněn králík vedle zmije, lasička vedle skřivana nebo skokan vedle konopky.

Fauna parku není tak bohatá jako jeho květena. Rostliny, z nichž mnohé mají ostré trny,  nedokážou uživit velký počet býložravců a ti, kteří zde přece jenom žijí, se museli přizpůsobit a živit se velmi jednostranně, třeba jen jedním druhem rostlin.

Přesto i tady lze spatřit zajímavé živočichy. Mezi zdejší superpredátory patří orel jestřábí, výr a poštolka. Z dalších masožravců se pak vyskytuje ženetka, liška a kolčava.

Největším „predátorem“ parku je beze sporu člověk. Lidská rozpínavost a dravost jeho jedinečnou přírodu neustále ohrožuje. Park a jeho režim je trnem v oku mnoha zájmových skupin, které se cítí být omezovány ve svých aktivitách. Ve snaze zabránit případným nenávratným škodám na přírodě vzniklo ekologické Sdružení přátel Přírodního parku Cabo de Gata-Níja, které svádí neustálý boj za udržení stávajícího stavu parku, zachování jeho současných hranic a režimu ochrany.

Jihovýchodní cíp Španělska, provincie Almería, byl až donedávna poměrně opuštěnou oblastí. Před 5000 lety se tady usídlili první zemědělci. Ve 2. stol. př. n. l. tu Římané zavedli rybolov, chov dobytka, těžili tu zlato a získávali sůl. Jinak však oblast nijak nerozvíjeli. Ostatně, kromě Almeríe tu nevzniklo ani žádné jiné větší město. Po odchodu Římanů zůstal kraj nadále opuštěn.

Největšího rozkvětu se dočkal až za vlády muslimů. Ti sami sem přišli ze suchých oblastí, a uměli si proto vážit vody a hospodařit s ní. Zavedli systém zavlažování, který je s menšími úpravami využíván dodnes. Po celém území Cabo de Gata vybudovali síť krytých nádrží na vodu, aljibes, a celou síť studní s korečkovým výtahem, norias.

Kromě tradičního pěstování zeleniny v rodinných zahrádkách, pastevectví, rybolovu a výroby soli se tu donedávna nijak zvlášť nepodnikalo. Jenom ve vnitrozemí parku působily doly na zlato, které jsou však dnes přeměněny na muzeum.

Krajina a její ekosystém začal být ohrožován až s ekonomickým rozmachem Španělska v 80. letech 20. století. Zdejší prostředí je však natolik unikátní, že bylo nutné je před negativními dopady ekonomické činnosti nějakým způsobem ochránit. Proto vznikl v roce 1987 Přírodní park Cabo de Gata-Níjar. I přes to je však nutné být stále ve střehu.

Jedním z ohrožujících faktorů je rozvíjející se turistický ruch. Zatím zde chybí potřebná infrastruktura, takže park přitahuje jen takové turisty, jimž nevadí trocha nepohodlí. Na krásných oblázkových plážích  si můžete užít nádherného koupání do libosti, avšak ke každé musíte dojít po svých a ne právě pohodlnou a krátkou cestou. Požadavky na vybudování asfaltových cest alespoň k těm nejatraktivnějším plážím se na provinčním úřadu v Almeríi objevují se železnou pravidelností. Je však otázkou, jak dlouho vydrží radní vzdorovat. Uvnitř parku zatím neexistuje žádné větší turistické středisko. Alespoň na první pohled ne. Když však zajdete do vesnice San José, která donedávna byla obyčejnou rybářskou vesnicí, rýsuje se tu již zárodek obchodní promenády, jakou znají naši turisté třeba z odstrašujících letovisek na Costa Brava nebo na Mallorce. Pomalu a nenápadně vyrůstají nové a nové hotely, zatím naštěstí jenom malé, rodinné.

Dříve se tu ryby lovily tradičním způsobem. V přístupnějších zátokách existují svědkové: staré rybářské vesnice s malými moly, odkud za úlovkem každé ráno vyplouvaly a někde dosud vyplouvají jen malé několikamístné rybářské loďky.

Ochrana moře na jedné straně a požadavky lékařů na zdravou výživu na straně druhé, k tomu vidina zisku velkých rybářských firem však nejdou moc dohromady. Stejně jako jinde ve světě, i tady se začaly projevovat negativní účinky průmyslového rybolovu, který tu byl donedávna povolen: nedostatek některých druhů ryb, a tím i narušení přírodní rovnováhy. Proto bylo i mořské pobřeží a moře do hloubky 50 metrů zahrnuto do systému ochrany Přírodního parku Cabo de Gata a intenzivní rybolov byl zakázán. V lidské povaze je však zákazy porušovat. I po vyhlášení parku prý byly na moři běžně vidět velké rybářské lodě. Proto dnes na moři hlídkují pobřežní stráže vybavené poměrně velkými pravomocemi.

Když v roce 1960 spisovatel Juan Goytisolo sepsal své dojmy z cest po zaostalém jihu Španělska, nazval tuto cestopisnou prózu Níjarské úhory. Od té doby se mnohé změnilo. Když dnes projíždíte krajem v okolí města Níjaru a zastavíte na jakémkoli vyvýšeném místě, rozprostře se pod vámi lesklé stříbřité plastikové moře. Chvíli vám trvá, než pochopíte, že jsou to kilometry a kilometry igelitových skleníků, v nichž se pěstují rajčata. „Jak to jde dohromady s přírodním parkem?“ napadne vás. Moc ne.

Velkopěstitelům nestačí zisky z výnosu rajčat vypěstovaných ve sklenících mimo hranice parku. Nenápadně se začaly objevovat ilegálně zřízené skleníky i uvnitř parku. V místech, kde se dosud obyvatelé věnovali tradičnímu hospodaření, začaly vyrůstat igelitové hangáry. To, že hyzdí krajinu, je tím nejmenším zlem. Aby rajčata dosáhla požadované velikosti a byla na trhu konkurenceschopná – jak se dnes s oblibou říká -, musí být nejdříve dostatečně zavlažována. A moderní systémy zavlažování již dávno nemají nic společného s ekologicky šetrnými nádržemi a studnami z dob Arabů. Intenzivní zavlažování zamokřuje zdejší suchou půdu natolik, že začala vymírat jedinečná přirozená květena, která vlastně sama o sobě opodstatňuje existenci parku.

Lze však uspokojit rostoucí nároky člověka, a zároveň uchovat unikátní přírodu? Lidé žijící v tomto donedávna skutečně zaostalém kraji chtějí také dosáhnout na vymoženosti, které s sebou přináší relativní blahobyt, jehož dosáhli v ostatních částech Španělska. Existuje pak vůbec nějaké řešení situace, kdy proti sobě stojí krátkodobé zájmy konkrétních lidí a zájmy přírody? Není však zachování přírody ve svém důsledku také zájmem člověka?

Snad nejpřirozenější lidskou činností v této oblasti je výroba soli. Solné doly jsou tu dokladem toho, že získávání přírodní suroviny může být slučitelné s přírodou. V okolí saliniště žijí hejna plameňáků růžových a v době migrace i pisil čaponohých, jespáků křivozubých a tenkozobců opačných.

Těžbu soli zde zavedli Féničané a od té doby tu solné doly pracují bez přerušení dodnes. Podnik s jedenácti zaměstnanci produkuje 30 000 t soli ročně. Je to poměrně vysoké číslo, vezmeme-li v úvahu, že sůl se tady těží prakticky pouze jedenkrát za rok, a to v září. Využívá se tak doby přirozeného vysušení okolních slaných lagun. Sůl ze solného dolu Cabo de Gata patří k nejkvalitnějším na světě. Je sice nerafinovaná a poněkud hrubší, ale velmi čistá. Putuje odtud například na Island, kde jsou jí soleny ty nejkvalitnější tresky. Na severu Španělska ji používají k nasolování té nejlepší šunky a ančoviček.

V rozumné míře je v parku povolen i sběr volně rostoucího koření a léčivých bylin.

O některých alternativních možnostech rozvoje, které podporuje i provinční úřad a zkoušejí se v praxi, informuje zpravodaj ekologického sdružení. Existují projekty na rozumné rozšíření turistického ruchu formou ekoturistických aktivit. Podmínky pro podmořské potápění jsou tu ideální, cesty pro cykloturistiku také. V rámci parku působí i škola, která vychovává ekologicky orientovanou mládež a učí ji, jak zachraňovat ohrožené kytovce a želvy.

Jsou vypracovány programy na podporu tradičních činností, které se tu prováděly po staletí. Jednou z nich je výroba zelenomodré keramiky. Od 19. století působí v Níjaru pět takových rodinných továren, které se dnes za pomoci státního příspěvku modernizují.

Pro člověka z velkého města, kde je všechno anonymní, je už samotná koupě takového keramického předmětu zážitkem. Vstupujeme do velké, bíle vymalované místnosti. Všude poličky a stolky plné nádherných předmětů – dózičky, talířky a hlavně květináče nejrůznějších velikostí a tvarů. Prohlížíme, obdivujeme, bereme do ruky jednu věc za druhou a vybíráme. Prodavač zatím nikde. Ani nikdo jiný, kdo by „hlídal“, aby se nic neztratilo. Jsme tu sami už celou věčnost. Z vedlejší místnosti se line typická chuť jídla. Po chvíli se pomalu vynoří korpulentní paní, ruce utírá do zástěry a s úsměvem se ptá, co si přejeme. „Musela jsem zamíchat jídlo, aby se nespálilo,“ dodává jen tak mimochodem. Kupujeme cukřenku s víčkem.

Donedávna se v almeríjské provincii vyráběly ve velkém i výrobky z esparta – rákosu: rohože, košíkářské zboží, drobný nábytek. Snahou almeríjského úřadu je tuto výrobu zase obnovit, protože zájem o produkty z přírodních materiálů pomalu roste i ve vzdálených městech. Úřad proto podporuje drobné dílny a snaží se rozšířit pěstování esparta i uvnitř parku, a vytlačit tím rajčatové skleníky. Esparto je zde totiž přirozenou rostlinou, jejíž pěstování v rozumné míře nemůže ohrozit zdejší ekologickou rovnováhu.

Roste i poptávka po textilních výrobcích, které tu před staletími začali vyrábět Arabové. Říká se jim jarapas. Původně to byly kobercové krytiny určené k zateplení podlah a stěn arabských domků. Vyráběly se ručně z ústřižků látek z přírodních materiálů, které se splétaly dohromady pomocí bavlněné nitě. I dnes se vyrábějí tradičním způsobem, jen s tím rozdílem, že barevné ústřižky nejsou sešívány nahodile, ale s rozmyslem. Tak se v dílnách kromě manuálních pracovníků uplatní i několik designérů, kteří navrhují nejen vzory, ale i druhy výrobků. Už se tu totiž nevyrábějí jenom koberce, ale i ozdobné tapisérie, moderní a originální saka, přehozy na nábytek či předložky do koupelen.

Můžeme jenom potvrdit, že jarapas jsou nejen estetické a příjemné na omak, ale i cenově přijatelné. Dáváme se do řeči s majitelem jedné takové dílny. Na nedostatek práce nebo zákazníků si rozhodně nestěžuje. Poptávka po jeho zboží prý dokonce roste. Abychom i svým dílem rovněž podpořili zdejší ekologickou výrobu, kupujeme také jednu jarapu v podobě malého koberečku.

Po několika dnech strávených na jihu Španělska se musíme s přímořským přírodním parkem rozloučit. Před námi jsou další zajímavá místa. Tak zvláštní a podmanivou krajinu, kam „civilizace“ zatím nevtrhla v plné síle a nestačila ještě zpustošit, už asi jen tak neuvidíme.