Nejzápadnější město Německa působí vzdor geografickým zákonům docela jižansky. Mentalita místních lidí je odedávna jaksi odlišná od klasické německé rezervovanosti. Autoznačka AC údajně značí „Aachens Charme“. Otevřenost světu je dána polohou na rozhraní tří států – Německa, Belgie a Nizozemska.
Město opěvoval už Albrecht Dürer a dokonce i takový byrokrat jako „železný“ pruský kancléř Bismarck podlehl jeho kouzlu. Cáchy se líbily už starým Keltům i o něco mladším Římanům, kteří tu objevili nejteplejší prameny na sever od Alp (37 až 75 °C – karlovarské vřídlo tehdy ještě neznali) a nazvali město podle nich Acquae Granni, aniž by jim vadilo, že Granus byl bůh keltský. Zkomolením obou jmen patrně časem vznikl německý název Aachen a holandský Aken.
Nejvíc si však Cáchy zamiloval nejmocnější vládce raného středověku – Karel Veliký. Ačkoli Francká říše neměla hlavní město a král se pravidelně stěhoval po svých falcích, na sklonku života si přece jen v Cáchách (kde se pravděpodobně i narodil) vybudoval stálou rezidenci. V horkých koupelích ulevoval bolestivé dně a zvával k sobě do bazénu kolem stovky lidí. I v tom navazoval na římské tradice, zatímco jinde v Evropě se tou dobou (a ještě dlouho poté) na hygienu moc nedbalo. Patrně i díky tomu se tento panovník dožil na svou dobu víc než požehnaného věku 72 let.
Karlovi současníci včetně životopisce Einharda na svého panovníka vesměs pěli ódy. Byl to politik každým coulem. Když opozice v Římě dohnala papeže Lva III. k útěku, věrný křesťan Karel se ho ujal a tři měsíce ho v Paderbornu hostil. Za příslib vojenské pomoci zajistil sobě i svým potomkům císařský majestát, čímž se dostal na roveň byzantským vládcům.
Jediný, kdo mu do poslední chvíle vzdoroval, byli Sasové – v čele s mocným vůdcem Widukindem. Ze 46 let Karlovy vlády zabraly právě války se Sasy víc než třicet let. Nakonec však Karel germánské kmeny pod franckou korouhví sjednotil a dnes se k jeho odkazu hlásí jak Francouzi, tak Němci. Pro jedny je Charlemagne, pro druhé Karl der Große.
Po rozdělení říše mezi Karlovy syny se Cáchy ocitly ve východní části. Šest set let zde byli korunováni němečtí králové (k císařské intronizaci museli ještě pár století k papeži do Říma, později ani to ne). Prvním z více než třiceti takto poctěných panovníků byl roku 936 Ota I. z rodu Štaufů, posledním v roce 1531 Habsburk Ferdinand I. (Všichni korunovaní zdobí v kameni čelní stranu cášské radnice.)
Písemně dal korunovační regule zakotvit teprve roku 1356 Karel IV. v tzv. Zlaté bule, která je označována za nejvýznamnější zákon Svaté říše římské. V předsálí cášského dómu přísahali čerstvě korunovaní králové při borové šišce a medvědovi (oba jsou tu dodnes zkamenělými svědky), že budou pečovat o blaho jim svěřeného lidu. První český císař byl karolínskou bazilikou natolik okouzlen, že podle ní nechal postavit osmiboký kostel na pražském Karlově. V Cáchách byl korunován on sám i dvě z jeho čtyř manželek. Na světce to však vzdor své zbožnosti nedotáhl.
Karel Veliký ano. O jeho svatořečení se zasloužil roku 1165 Štauf Bedřich Barbarossa. Jeho vnuk Bedřich II. Sicilský, který svou Zlatou bulou sicilskou kdysi založil i dědičné království české, nechal pro Karlovy tělesné ostatky vytvořit skvostný zlatý relikviář (1215), na němž se spolu s 16 dalšími králi a císaři sám nechal zpodobnit, jak předává cášskou falc Panně Marii.
Zlatý model tehdejších Cách dnešní realitě odpovídá už jen málo. 80 % města vzalo za své při požáru v roce 1656 a znovu po bombardování koncem druhé světové války. Všechny památky byly ale nesmírně citlivě zrekonstruovány, takže se cášský dóm jako vůbec první německá památka ocitl na seznamu UNESCO.
Z mocného palácového komplexu zbyla sice jen věž Granus, zabudovaná později do velkolepé radnice, ale dóm je ve svém jádru původní a ve střední Evropě naprosto ojedinělý. Magistr Odo z Met jej stavěl po vzoru ostrogótského chrámu San Vitale v Ravenně a věrně použil i italského mramoru a růžového porfyru. Ve své době představoval cášský dóm nejmohutnější kupolovou stavbu na sever od Alp.
Z šestnáctibokého dvoupatrového pláště vyrůstá do výše 31 metrů centrální oktogonální stavba, a to na základech římského templu a kaple postavené Karlovým otcem Pipinem (odtud francouzský název Cách Aix-la-Chapelle). Neobvyklý osmiúhelník symbolizoval osm dní úplného stvoření, včetně Kristova zmrtvýchvstání (ve francouzštině se týdnu dodnes říká huit jours – osm dní). Karel sám sebe viděl jako Kristova zástupce na zemi, ale také jako pokračovatele říše římské. I proto nechal přivézt z Říma a Ravenny sloupy s bohatě zdobenými hlavicemi. Vysoké oblouky měly upínat zraky věřících vzhůru ke Stvořiteli.
Pod mozaikovou kupolí, připomínající byzantské chrámy, visí obrovský Barbarossův lustr se 48 svícemi a 16 věžemi – mají symbolizovat nový Jeruzalém. Dvoukřídlové vstupní dveře z bronzu váží dvě tuny a jsou nejstarší v celém Německu. Karolínské jsou i nádherné kované mříže v interiéru.
Mramorový císařský trůn je umístěn v empoře, což je oddělená tribuna vyhrazená panovníkovi. Vede k němu po vzoru Šalamounova stolce šest schodů a je vidět odevšad, což byl samozřejmě záměr. Sice není tak docela jisté, že je opravdu Karlův, ale tato drobná pochybnost celkový dojem nikterak neumenší.
Po Karlově smrti se z baziliky stalo nejnavštěvovanější poutní místo v říši. Úměrně počtu návštěvníků stoupal i počet bohatě zdobených kaplí, které jako houby po dešti vyrůstaly kolem baziliky, až ji téměř skryly. Cílem poutníků byly ostatky Karla Velikého i relikvie Panny Marie, Ježíše a Jana Křtitele. V roce 1414 byla k jejich ochraně vybudována gotická hala, jejíž vznosné oblouky s malovanými okny se dmou ještě o metr výš než centrální dóm. Zdejší zlatá kazatelna je bohatě vykládána drahokamy. Na původním Karlově sarkofágu je v reliéfu zpodobněn únos Persefony Hádem do podsvětí.
Na rozdíl od českých korunovačních klenotů, které jsou veřejnosti přístupny jen při obzvlášť slavnostních příležitostech, ty cášské (říšské jablko, meč a korunu) můžete vidět stále, a to v druhém patře radnice, ale zase jsou to jen kopie – originály uchvátili Habsburkové pro Vídeň. Na koruně jsou vyryta jména Rex Salomon a Rex David (Karel Veliký se nechával nejbližšími přáteli oslovovat Davide). Pět fresek od Alfreda Rethela v tomtéž sále přibližuje život panovníkův. Jižně od radnice stojí ještě jeden dávný svědek karolínské minulosti – falcký dvůr zvaný Katschhof.
Básník Heinrich Heine údajně prohlásil, že v Cáchách jsou i psi tak znudění, že jen kopanec do zadnice je jakž takž probudí k životu. Dnes by takováto městská selanka naopak leckoho lákala, ale ospalé městečko je hudbou minulosti. Při 245 tisících obyvatelích se ticha docílí těžko, zvlášť když početnou komunitu (asi 40 tisíc) tvoří chasa studentská, navštěvující jednak střední polytechniku, největší technickou univerzitu západní Evropy, druhak ovšem i roztomilé hospůdky, které díky mladým žijí do pozdních hodin a jejichž stěny polepené plakátky a kreslenými vtipy dokládají, že ani Němci nejsou prosti humoru.
Pohoda je hlavní pocit, který vás v Cáchách provází. Je to město zeleně, disponující 2500 lavičkami, z nichž ty nejkrásnější a nejcizokrajnější zdobí prostranství před dómem. Kousek odtud stojí hravá Peněžní kašna (Geldbrunnen) s postavičkami jak vystřiženými ze Zvonokos. Jejich společným mottem jako by byla otázka: „Kolik dáš?“ Ani druhá strana dómu si nevede seriózněji: zdejší čurající chlapeček je zjevným blížencem toho bruselského i našeho františkolázeňského. Před velkolepou radnicí s plastikami 54 německých králů a symboly 14 cechů trůní nad mohutnou kašnou ve vší své středověké majestátnosti Karel Veliký.
Rozkošnůstkou nad jiné spanilou je Panenková kašna (Puppenbrunnen) s pohyblivými loutkami. Ani místní studentka, kráčející kolem nejméně po sté, neodolala a za pochodu jen tak mimochodem pootočila trůnícímu čínskému císaři rukou dolů, čímž mu okamžitě dodala despotické nemilosrdnosti. Stejně se dá manipulovat i s Faustem, Markétkou, Harlekýnem, vesničankou a jezdcem na koníku, takže hravý návštěvník si tu může sehrát docela pěkné pouliční pimprlové divadlo. Hlídající kohout na vrcholu se zdá jen jen zakokrhat.
Snad každou skulinu mezi domy vyplňuje nějaká legrácka, i zdejší uliční šachy mají vtip: jsou zelené, ale jakmile vypukne hra, pootočením přiznávají barvu – je libo bílé nebo černé? Pokud přitom posvačíte, bronzový metař věrohodně předstírá, že po vás uklidí. Místem dostaveníček je kašna ve tvaru rozevírající se a zase zavírající kovové květiny – s trochou postmoderního pesimismu může taky připomínat rozpad zeměkoule. Koňské spřežení před hlavním nádražím nenápadně připomíná, že Cáchy jsou mekkou dostihového sportu – zdejší stadion pojme 40 tisíc lidí, tedy klidně všechny studenty!
Za jinou malebnůstkou musíte skrz bránu Ponttor na kopec Salvatorberg. Sousoší najdete v zatáčce silnice: představuje kamenného čerta s trhovkyní. Právě tady se prý potkali, když se rozzuřený čert chtěl za odmítnuté pohostinství Cáchám pomstít a zasypat je pískem. Na dotaz, jak je ještě do města daleko, babka duchapřítomně odvětila: „Daleko, předaleko, panáčku. Podívej na mé boty: když jsem ráno vyšla z chalupy, byly docela nové a teď jsou úplně sešlapané.“ Čerta přešla chuť a vysypal pytel s pískem na místě: tak vznikl Salvátorův kopec.
Většina bronzových dílek pochází ze sedmdesátých let, kdy u nás vládla šeď a humor nesnášející legraci. Cášané takovou éru prožili o sto let dřív za pruské okupace. Prusové jim tehdy mimo jiné zavřeli i sto let staré kasino, zdroj mnoha příjmů. K jeho znovuotevření došlo výnosem zemského parlamentu až v roce 1977, pro nás obzvlášť smutném. Do té doby se v Cáchách hrálo potají. Cáchy jsou také městem kongresů: první tu uspořádala protinapoleonská koalice už v roce 1818, teď se tu scházejí častěji vědci než politikové. Moderní klinika svými komínovými nástavbami, barevnými dráty, trubkami a lešením připomíná sice spíše továrnu, patří však k nejlepším svého druhu v Evropě.
Vzdor velkoměstskému ruchu se v Cáchách nespěchá. Vždyť i ten dóm se tu stavěl ještě déle než náš svatý Vít – od 8. do 19. století. Nejspíš ani zdejší řeka Wurm neznamená jen tak obyčejného červa – spíš má onen druhý, přenesený význam: utkvělou myšlenku, která uvízne v hlavě a ne a ne se jí zbavit. Stejně tak vám v paměti navždy utkví i tohle kouzelné město.