Historicky je Německo jako stát relativně velice mladé. V době, kdy Evropu opanovaly velké absolutistické monarchie, existovalo Německo jen jako změť až tří set drobných knížectví a vévodství, která sjednocovala pouze společná řeč a dávná středověká minulost s kořeny ve věhlasné Francké říši Karla Velikého.
Římskou korunovací krále Otty I. na císaře v roce 962 se datuje vznik tzv. Svaté říše římské, která měla navázat na tradici a slávu antické říše římské, rozbité o pět století dřív právě germánskými kmeny. Dokud se dařilo zachovat vládu pokrevních dynastií a držet církev na uzdě, byla to opravdu silná říše, jíž podléhalo i české knížectví a poněkud volněji pak i české království. Smrtí Friedricha II. Sicilského roku 1250 však její velmocenské postavení skončilo a ani mocným Habsburkům se na tom nepodařilo mnoho změnit, i když zasedli na císařský stolec mnohokrát: poprvé v osobě Rudolfa Habsburského, tehdy ještě skoro neznámého vévody, rivala Přemysla Otakara II. nejen v boji o trůn, ale i později na Moravském poli.
Potíže římskoněmeckého císaře tkvěly v tom, že měl v podstatě jen takovou moc, jakou mu dovolili kurfiřti (knížata a biskupové, jeden hlas měl i český král), případně jakou si dokázal zaplatit. Podobně jako dnešní demokratičtí politikové byl totiž odkázán na jejich volební hlasy. Nejmocnější panovníci – Karlové Čtvrtý (Lucemburský) a Pátý (Habsburský) – na tom byli lépe jen díky dynastickým monarchiím, které si vybudovali jinde – jeden v Čechách, druhý ve Španělsku, které ovšem jeho děd, císař Maxmilián I., šikovnou sňatkovou politikou propojil s Rakouskem. Maxmilián byl také ten, kdo roku 1512 obohatil název říše o dovětek národa německého.
Vzdor hrdému titulu – formálně používanému až do roku 1806 – se však Německo znovu silnou říší nestalo. Jeho sepětí s Habsburky ale zvláštním způsobem přetrvalo: stará rakouská hymna na hudbu Josepha Haydna, kterou známe jako „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem“, se s jiným textem stala později hymnou německou a zůstala jí dodnes (ovšem s vynecháním nacisty zneužité sloky).
Stálé sídelní město říše po celá staletí neměla. Ve středověku se císař se svým dvorem stěhoval z falce do falce, pozdější panovníci se obvykle zdržovali zcela mimo říši a jen občas ji navštívili. Jednotlivá území žila a vyvíjela se odděleně, řízena místní šlechtou nebo církví. Drtivou ránu německé říši způsobila třicetiletá, v podstatě občanská válka mezi katolickou korunou a převážně protestantskou šlechtou, podporovanou švédským a francouzským (byť katolickým) králem. Na jejím konci se osamostatnilo Holandsko a Švýcarsko.
Ve zdevastované říši se jediné Prusko mělo čileji k světu: v roce 1701 povýšilo na království a postupně se rozšířilo o Slezsko a část Polska, po Napoleonově porážce i o Porýní. Rakousko ale ve střední Evropě stále hrálo první housle. Odebral mu je až kancléř Otto von Bismarck: porazil Rakousko i Francii a sjednotil roku 1871 německé země v Německé císařství – absolutistický stát s náznaky parlamentarismu, symbolizovaného říšským sněmem (Reichstag) v Berlíně.
Nad Alsaskem a Lotrinskem zavlál německý prapor a mladý stát zachvátila vlna nabubřelého nacionalismu, který Němcům – smíšeným z Keltů, Slovanů a Germánů – namlouval, že jsou zvláštní, nadřazenou rasou. Vlna úspěchů na poli vědecko-technickém vybavila Němce dosud nepoznaným sebevědomím, jaké jim záviděli i Angličané.
Přitom Bismarckovým cílem byl údajně pouze silný německý stát s důrazem na slovo stát – všeněmectví mu bylo cizí. Netoužil připojit vzdálená, Němci osídlená území k říši, ani mu nevadily silné národnostní menšiny uvnitř státu, pokud ho neohrožovaly. Šlo mu především o rovnováhu sil v Evropě – a té dosáhl. Touhou znovurozdělit svět však byl odpočátku posedlý mladý císař Vilém II. a jeho nezměrná ctižádost posléze vyústila v první světovou válku.
Po její prohře přišlo Německo o Alsasko i Lotrinsko a bylo prohlášeno republikou, nakrátko dokonce socialistickou! Roku 1919 se ve Výmaru ustavila relativně demokratická tzv. Výmarská republika. Na mapách té doby však stále čteme Deutsches Reich – Německá říše. V pořadí druhá, stvořená Bismarckem.
Tu třetí vyhlásil po svém nástupu k moci Adolf Hitler v roce 1933. Byla sice nejkratší, avšak zdaleka nejzhoubnější – pro Němce i pro celý svět. Ze snu o světovládě zbylo po druhé světové válce kompletně zničené, o třetinu zmenšené území a dlouhodobá okupace cizími armádami, z nichž ta sovětská byla pro východní část Německa stejně zlá jako pro naši republiku. (O poválečném politickém a hospodářském vývoji jsme podrobně psali v čísle z května 2003, věnovaném Evropské unii.)