Carnac je malé městečko na jižním pobřeží Bretaňského poloostrova, sotva 25 km západně od města Vannes. I přes svůj nesporný půvab je znám hlavně díky svým slavným „kamenným řadám“, jedné z největších záhad světové archeologie.
Dlouhé aleje vztyčených kamenů vyrostli na sever od Carnacu, v katastru vesnice Le Ménec, a jsou podivuhodným komplexem. V ploché, jen nepatrně zvlněné krajině se tu pod širým nebem, v délce jednoho kilometru táhne jedenáct rovnoběžné řady mohutných, na způsob stél vztyčených kamenů, mířících jakoby odnikud nikam a bez jakéhokoliv zřejmého smyslu. Bývalo mnohem víc, ale i přes nepřízeň času a zásahy místních obyvatel, jimž se vždy hodil snadno dostupný stavební materiál, jich přestálo téměř jedenáct set. I jejich prořídlé řady nadále vzbuzují údivu a úctu návštěvníků.
Svým množstvím představuje soubor carnakských megalitů (z řeckých slov megas – velký a lithos – kámen) všechny podobné lokality, ale v kontextu evropské kultury nejsou opracované, vztyčené obří kameny nijak ojedinělým jevem. Ale ať už se nacházejí v jihozápadní Anglii, ve Skotsku, na Korsice, Sardinii či v Bretani, vždy vzrušovali lidskou mysl a fantazii. Všechny civilizace a národy, které v průběhu tisíciletí žily přijímaly je jako odkaz předků a uctívaly je v souladu se svými náboženskými představami. V případě carnakských megalitů je známo, že je uctívali Keltové, starověcí Římané i křesťanští Bretaňci, kteří už do kamenů vytesávali Krista, nebo přímo u nic vztyčovali své kamenné kříže, jako u vesnice St. Michael.
Novodobé romantické představy 19. stol. připisovaly tuto přírodní architekturu většinou Keltům, kteří obývali Evropu v posledním tisíciletí před Kristem. Ani v nejbujnějších představách si dlouho nikdo neuměl představit, že by tyto tajuplné stavby mohly být mnohem starší. A protože jejich smysl nebyl nikdy hodnověrně prokázán, napsalo se za poslední dvě století o megalitech velké množství nesmyslů. Tato tendence trvá u senzacechtivých propagátorů druidského kultu dodnes. Teprve vědecké metody posledních desetiletí nezvratně prokázaly, že megality jsou dílem civilizací z neolitu a na něj navazující doby bronzové. Jednotlivá uskupení vznikla v okolí Carnaku v průběhu neuvěřitelných tří tisíciletí, asi v období 4700 – 1500 př.n.l. Jsou tedy součastníky egyptských pyramid a biblických chrámů Mezopotámie.
Na rozdíl od migrujících lidských tlup paleolitu byly zemědělské civilizace neolitu svázány s půdou a setrvávaly na jednom místě. Proto byly i jejich stavby důkladné a trvalé. Tak důkladné, že přetrvaly až do našich dnů. I když jsou různá uskupení megalitů roztroušena po celé Evropě, přece jen se zdá, že jejich stavitelé dávali přednost přímořským krajinám.
V průběhu tisíciletí se uskupení obřích kamenů měnilo a podle toho dostávali jednotlivé „stavby“ i svá jména – ve Francii a Anglii většinou odvozená z keltských, případně bretaňských výrazů.
Nejjednodušším typem megalitu je menhir – hrubě otesané kamenné jehly vysoké od 90 centimetrů do 23 metrů. Stojí buď osamoceně, nebo jsou uskupeny v řady dlouhé až jeden kilometr. Ve Francii se jim říká kamenné aleje. V některých případech se řady menhirů v závěru sbližují a vytv…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie