Catedral primada v Toledu
Snad v žádném jiném městě na světě mě nenapadají tak často jako v Toledu verše slovenského básníka Ivana Štrpky, které před více než 40 lety zhudebnil a nazpíval Dežo Ursíny na albu Modrý vrch: „V úzkych uličkách tiene sú šašovia, prekrútia zákrutu, chodník rozdupú na márny prach…“ A když ty uličky ještě z větší části zakrývají látkové baldachýny coby první část připravované výzdoby k blížícímu se svátku Božího těla, vzniká podivuhodný potemnělý labyrint, zvoucí k účasti v bojové hře „Najdi naši katedrálu“. Nebojte, podvádět nikdo nebude – mobilní navigace tu jsou totiž tak zmatené, že vám sice ukážou vaši polohu, ale stanovit trasu k cíli tvrdošíjně odmítají.
Když zastavíte na jedné z vyhlídek vysoko nad levým břehem Taja, uvidíte naproti sobě za obloukem řeky úžasné toledské panorama, v němž se nad střechami domů tyčí vpravo Alcázar, uprostřed katedrála, kousek vedle jezuitský kostel San Ildefonso a vlevo klášterní kostel San Juan de los Reyes. Zdálo by se, že cesta k takovým dominantám bude snadná, ale předpoklad platí jen do chvíle, než vás pohltí ulice starého města. Ne, katedrála opravdu není vidět odkudkoli, spíše naopak – ona není vidět skoro odnikud. A pak najednou z ulice, kterou procházíte, odbočuje slepá ulička, jen tak na pár kroků. Podíváte se pozorněji na její konec – a je tam! Puerta del Reloj, severní portál katedrály, vůbec nejstarší ze všech, ještě ze 14. stol. Dostat se odtud na Radniční náměstí, Plaza del Ayuntamiento, do kterého se naproti toledské radnici otevírá hlavní průčelí katedrály, nebude už příliš složité.
Katedrála Panny Marie
A tak ji konečně máme před sebou – katedrála Panny Marie, vrcholné dílo španělské gotiky, catedral primada – první mezi všemi ostatními, sídelní kostel arcibiskupa toledského, který je zároveň primasem španělským. Tenhle primát potvrdil katedrále papež Urban II. už v roce 1088, tedy pouhé tři roky poté, co Toledo znovu ovládli křesťané. Tehdy to ovšem byla jiná katedrála – původní vizigótská stavba přeměněná na Velkou mešitu a v říjnu 1087 bez vědomí krále Alfonse VI., řešícího v té chvíli státnické záležitosti kdesi jinde, násilně převzatá do křesťanské péče ozbrojenci, jež tam poslali královna Konstancie a čerstvý arcibiskup Bernard de Sédirac, donedávna opat benediktinského kláštera v Sahagúnu, jimž král město svěřil.
Základní kámen dnešní stavby byl položen za přítomnosti krále Ferdinanda III. Svatého v roce 1226 či 1227, v době, kdy byl toledským arcibiskupem velmi vzdělaný historik Rodrigo Ximénez de Rada. Pětilodní stavba s jednolodním transeptem prakticky nepřesahujícím líce bočních lodí a s dvojitým ochozem kolem závěru chóru nese zřetelné známky francouzských vzorů, zejména katedrál v Bourges, Le Mans a Paříži, ale koncepcí celého prostoru je už kastilská. Arcibiskup Rada povolal na stavbu nejprve mistra Martína pravděpodobně právě francouzského původu, který ale již v roce 1234 zemřel. Na dlouhých 57 let ho pak nahradil Pedro Pérez neboli Petrus Petri, ale ani on dílo zdaleka nedokončil. Poslední klenby katedrály uzavřeli až v roce 1493 mistři Juan Guas a Enrique Egas.
První pohled na hlavní průčelí katedrály je možná trochu překvapivý, protože průčelí není souměrné. Katedrála má pouze jednu, severní věž. Na opačném konci bývala původní kapitulní síň, nahrazená na počátku 16. stol. z příkazu kardinála Cisnerose kaplí Božího těla. Jeho záměrem bylo, aby se v této kapli sloužily mše podle tzv. mozarabsko-hispánského ritu, který se vyvinul mezi křesťany na muslimských územích a snad jako na jediném místě se po reconquistě dochoval právě v Toledu. Tato tradice pokračuje v kapli dodnes. Mimochodem, její barokní kopuli vytvořil Jorge Manuel Theotocópuli, jediný syn velkého El Greca.
Druhé překvapení následuje pro mnohé návštěvníky po vstupu do katedrály. Jsme ve Španělsku, a tak vlastně není divu, že chybí monumentální pohled střední lodí od vchodu až k hlavnímu oltáři (odhlédneme-li od toho, že do toledské katedrály se zpravidla nevstupuje od západu, nýbrž Lví branou na jižní straně) – do hlavní lodi je před transeptem vestavěn obezděný chór, který přímému pohledu brání a nad nímž jen v dálce vyčnívá nejvyšší část retabula, a to ještě jen díky tomu, že je tak vysoké, jak je. Právě tento oltářní nástavec v hlavní kapli (Capilla Mayor) patří k nejúžasnějším uměleckým dílům, jaká můžeme v katedrále spatřit. Filigránsky vyřezané pozlacené dílo s polychromovanými výjevy ze života a utrpení Krista, dosahující vrcholnou monumentální scénou Kalvárie až úplně nahoru do klenby kaple, vzniklo v letech 1497–1504, opět z příkazu kardinála Cisnerose, a podílelo se na něm asi 10 architektů, sochařů a malířů.
Naproti v chóru, do jehož prostoru se na rozdíl od hlavní kaple dá vstoupit, zase stojí za pozornost vyřezávané reliéfy nad spodními sedadly, které zachycují dobývání jednotlivých měst Katolickými králi během poslední fáze reconquisty. V chórovém ochozu, přitisknutý zezadu k hlavní kapli, stojí další zázrak architektury a umění – El Transparente, barokní oltář geniálně osvětlený denním světlem, které se k němu dostává zvláštním otvorem proraženým vysoko v klenbě ochozu. Celé dílo vytvořil v letech 1729–1732 architekt a sochař Narciso Tomé se svými čtyřmi syny (dva z nich byli architekti, jeden malíř a jeden sochař). Jde o apoteózu Nejsvětější svátosti provedenou s jedinečným vkusem v mramoru. Zadavatelem jednoho z nejlepších barokních španělských uměleckých děl vůbec byl arcibiskup Diego de Astorga y Céspedes, který je pod oltářem také pohřben…
Úplné znění článku naleznete zde