Korsika

Vždy jiný, vždy svébytný, skalnatý a zarostlý macchií, takový je největší poloostrov Korsiky. Je protažený k severu v délce čtyřiceti kilometrů jako kamenná paže marně tápající po vzdálené pevnině italské Ligurie…

Hlavní předností největšího korsického města je jeho poloha. Leží na svažitém břehu zálivu Golfe d´Ajaccio a z jeho ulic, parků a nábřeží se otvírají daleké výhledy na moře, zvláště malebné při západu slunce. Ajaccijská mořská zátoka je hlubokým přírodním přístavem, do jehož široké náruče se uchylovaly lodě už od starověku. Do zátoky také sestupovali z hor pastevci ovcí a koz, jejichž stáda nacházela u pobřeží zimní pastviny. Pastevci směňovali s námořníky sýry a med za obilí a olej. Pro muže z hor i muže z moře byla tato část přímoří místem vzácného odpočinku, adjaccium. Tak se údajně jmenovala i první starořímská osada, která ležela na severním předměstí dnešního Ajaccia…

Mezi nejjižnější pevností v Bonifaciu a severní výspou na Cap Corse se táhne podél celého pobřeží pásmo jednadevadesáti janovských strážních věží. Ač dnes působí jako poklidná místa lákající k romantickým vycházkám, jejich kamenné zdi jsou pamětníky mnoha těžkých bojů z nejkrutějších časů v jižní Evropě…

Každý ostrov je svým způsobem tajemný a jedinečný, exotičnost Korsiky je však zcela výjimečná pokud jde o její flóru. Na tomto poměrně nevelkém ostrově botanikové našli na 2900 rostlinných druhů a poddruhů, z nichž přibližně deset procent zastupují endemité. Úžasná rozmanitost korsické flóry je dána jak její ostrovní izolovaností, kde šel vývoj některých rostlin svou vlastní cestou, tak i neobyčejně velkým počtem různorodých stanovišť, která se na tento ostrov dokázala vměstnat…

K horám vnitřní Korsiky neodmyslitelně patří lesy, obnažené skalní výchozy a voda. Ta je v horách všudypřítomná a vyskytuje se ve všech svých skupenstvích…

Moře kolem Korsiky je plné překvapení. Vraky letadel a lodí, skalní stěny porostlé hustým kobercem nádherných gorgonií, jeskyně se stropem z červeného korálu, množství ryb a všemožných druhů korýšů, to všechno jsou velká lákadla pro potápěče z celého světa. Korsika však ke své pestré podmořské mozaice přidává i jedno velké lákadlo navíc – Mérouville, skalnatou lokalitu v Bonifáckém průlivu obydlenou obrovskými kanici hnědými, francouzsky zvanými mérou…

Když připlouváme lodí ke Korsice, objeví se nad vodní hladinou nejprve mlžná kupa připomínající jakýsi zapomenutý oblak kumulus. Až po další hodině plavby zjasněné kontury prozradí podivuhodně vysoký ostrov, jaký nemá ve Středozemním moři obdoby. Prudce se zvedá z modré hladiny a budí dojem jediné, obrovské, masivní skály. Tento úchvatný pohled fascinuje mořeplavce už tisíciletí. Ať to byli staří Římané, středověcí korzáři či novodobí turisté, všichni vnímají Korsiku stejně – jako horský masiv vzedmutý vysoko nad moře…

V korsickém znaku a na místní vlajce, s nimiž se lze na ostrově setkat skoro všude, je profil hlavy muže s krátkými vlnitými vlasy a bílou páskou přes čelo. Šarmantní desperát, symbol svobody, prostě korzár, řeknete si nejspíš. Jenže to má háček: slovo korzár s Korsikou zřejmě nijak nesouvisí. Corsaro je italský výraz (patrně odvozený ze slova corsa – jízda) původně označující majitele či nájemce lodi, jemuž válčící stát vydal zmocnění k lapání nepřátelských a obchodních lodí vezoucích pašované zboží, kontraband. Později se vžil jako označení námořního lupiče, podobně jako slovo pirata. Ve francouzštině slovo corsaire znamená v prvé řadě ozbrojenou loď, v druhé jejího kapitána a teprve pak námořního lupiče. Dnes se jím označuje i určitý typ plachetnice…

Donedávna platila Korsika za hospodářsky zaostalý ostrov chudých rolníků, pastevců a rybářů, s nevelkým vývozem ovoce a vína, zato s velkým vystěhovalectvím, především do Paříže. V posledních třiceti letech o ní bývá občas slyšet ve spojitosti s teroristickými útoky extremistických skupin. Předtím byla známa hlavně jako rodiště rozporuplného vojevůdce a státníka Napoleona Bonaparta…

Zdálky vypadá Korsika jako jedna jediná skála příkře vystupující nad hladinu Středozemního moře. Teprve zblízka zjistíte, že tomu tak všude není – její východní pobřeží je docela ploché. Loď vás ale přiveze buď k severnímu skalnatému pobřeží, nejspíš do Bastie, anebo spatříte nejprve ostrov z jihu, kde vás uvítá město-pevnost Bonifacio. Od neméně divoké, ale výrazně nižší Sardinie vás tu dělí pouhých 12 km, což nevydá na víc než hodinku jízdy lodí. Z italské pevniny do Bastie už cesta trvá celou noc, i když za dne loď oněch 83 km urazí podstatně rychleji. Zato od „mateřské“ (pro některé ovšem spíše macešské) Francie dělí Korsiku dlouhých 180 km…

Přijíždíte-li na Korsiku ze Sardinie, čeká vás obraz ne nepodobný pověstným doverským útesům. Oproti kanálu La Manche s jeho 33 km je Bonifácká úžina v nejužším místě široká pouhých 12 km a sotva hodinka plavby vás ani nestačí unavit, zvlášť když při ní obvykle nádherně svítí slunce. A právě v jeho paprscích jsou bonifácké křídové útesy nejkrásnější…