James Taylor sedí na verandě své vilky a pozoruje západ slunce nad kopci v Kandy. Žlutý kotouč se postupně mění v sytě oranžovou kouli, jež se marně snaží uchytit na smaragdových vrcholcích. Její dlouhé paže tak pouze pohladí hřebeny narudlým dotekem. Taylor odpočívá v pohodlném křesle a upíjí po doušcích lahodný nápoj, jehož se stal velkým propagátorem.
Tehdy se psal rok 1867. Bystrý Skot James Taylor využil vlhkost, déšť a nižší teploty na srílanské vysočině a založil svou první plantáž o 19 akrech v oblasti Hewaheta Lower. Ta se stala později součástí statku, jenž se během dvaceti let rozrostl na sto akrů. Zpočátku existovalo takových farem na Cejlonu asi jen pětadvacet, protože ostrov produkoval především kávové boby. Kávovníky ale napadla plíseň, keře začaly opadávat a sklizeň byla pramalá. Poslední ránu pak černému zlatu zasadila 30. léta a prudký pokles cen.
Dnes patří cejlonský čaj mezi milovníky tohoto nápoje k vyhlášeným značkám. Až při projížďce Nuvara Elijou ve vnitrozemí Srí Lanky si uvědomíme, kolik práce a námahy se skrývá za pytlíčky s tmavou směsí. Zdejší svahy jsou porostlé drobnými buclatými keříky, mezi nimiž prokukují barevná sárí osmahlých sběraček. Jejich šikovné ruce trhají lístek po lístku, dlouhé útlé prsty hbitě kmitají a naplňují plátěné vaky.
Čaj se pěstuje v různých oblastech a výškách a podle toho získává i charakteristické vlastnosti. V nižších polohách do 600 m vyrůstá čaj pěkného vzhledu, který je velmi oblíbený na Blízkém východě. Pěstuje se např. v oblastech kolem Gálly, Balangody, Ratnapury či v údolí Kelani. Odrůdy středních a vyšších poloh do 1200 m najdeme na západě kolem Dimbuly, Dikoje a Masrelije a na východě v okolí Haputaly, Badully a Bandáravely. Ty západní se vyznačují sytou barvou a tlustšími listy, východní výraznější, poněkud štiplavou příchutí. Díky své chuti a aromatu jsou snad nejznámější čaje z Nuvara Elije a Kandy, ty jsou opravdovými perlami mezi kamínky.
Proces výroby čaje je poměrně složitý a začíná již samotným sběrem listů. Ten může být hrubý, kdy dochází k vyškubnutí celého stonku, nebo jemný – tedy vytrhávání jednotlivých lístků s řapíkem. Tento časově náročnější postup zaručuje pěkný vzhled a vyšší kvalitu. Vlastní zpracování listů má celkem pět fází – sušení, válcování, fermentaci, prosévání a třídění.
Listy se rozprostřou na pytlovinu či nylonovou síťovinu a suší se na ní 18 hodin. Modernější způsob využívá umělého proudění horkého vzduchu, což zkrátí potřebný čas o dvě třetiny. A jak se pozná, že čaj patřičně uschnul? Pokud listy složíme, nesmí puknout jejich střední žebro. Nakonec se ale stejně rozdrtí ve válečku, aby se z nich získala šťáva a došlo k oxidaci. Fermentace pak probíhá zpravidla hodinu a půl v chladné, vzdušné a vlhké místnosti a je snad nejdůležitějším stadiem výroby čaje. Ten právě zde získává svou kvalitu, např. jemný a ovocný je přefermentovaný, zelený naopak podfermentovaný. Dalším stadiem je sušení u ventilátorů, které přihánějí horký vzduch (88 °C) z kamen. Čaj se postupně posouvá do vyšších teplot, aby ho na závěr ženy pracující v továrnách zbavily vyčuhujících žil a žeber a rozdělily podle různých stupňů jakosti. Některé čajové pupeny získají během zpracování stříbrný či zlatý nádech, říká se jim „špičky“. Je jich vždy velmi málo, čemuž odpovídají i ceny. Například orange pekoe s dlouhými listy připomínajícími pokroucený drát dosáhl v jedné aukci ceny 414 USD/kg.
Čaj se prodává na aukcích v Kolombu (vždy v pondělí a úterý) či v Londýně. Jde o rychlý proces, celá cesta z továrny až ke kupujícímu zabere maximálně čtyři týdny. Některé čaje vysoké kvality se prodávají i soukromě. Hlavním prodejcem a vlastníkem čajových farem je ale na Srí Lance od pozemkové reformy v 70. letech stát, který vše pečlivě sleduje prostřednictvím Srílanské čajové rady. Ta také uděluje povolení k užívání tzv. lvího loga na obalu – symbolu dobré kvality. Rada kontroluje každou zásilku, která se odesílá do zahraničí. Ostatně není se co divit. Vždyť čajový průmysl je jedním z hlavních zdrojů příjmu srílanského státu i dělníků. Vytváří 15 % HDP a přímo či nepřímo zaměstnává přes milion osob. Srí Lanka je třetím největším producentem čaje na světě.
Zvláštní ceremonií je samozřejmě ochutnávka čaje. Čtvrtlitrový hrníček se naplní třemi gramy čaje a zalije právě se vařící vodou na šest minut. Tekutina se přelije do šálku a listy přenesou do jiné nádoby pro zkoumání. Profesionální ochutnávači studují chuť nápoje, černé i spařené listy. Bývají zaměstnáni u producentů, kteří si chtějí ověřit kvalitu svého výrobku, ale hlavně u prostředníků, kteří jsou v kontaktu se zdrojem peněz – kupujícím. Prostředníci mohou svým doporučením ovlivnit zákazníka a podpořit či oslabit obchod.
Cejlonský čaj putuje do mnoha končin světa – počínaje Ruskem, Austrálií, Anglií, USA, přes Egypt, Turecko až po Japonsko. Známý je samozřejmě po celé Evropě včetně Česka. Taylorovi ale nakonec mnoho štěstí nepřinesl. Ještě v 90. letech 19. stol. vypadalo vše nadějně. Britský milionář Lipton navštívil Srí Lanku, setkal se s Taylorem a začal cejlonský čaj kupovat. Rychlý růst čajového průmyslu ale záhy přál více velkým firmám, které menší farmáře typu Taylora pohltily. On sám byl nakonec propuštěn z vedení statku, který založil, a rok poté zemřel ve věku pouhých 57 let. Pochován je na hřbitově v Kandy. Smutný konec toho, bez něhož by bohatství firem vůbec nebylo. Dnes je Taylorově památce věnováno muzeum a jeho jméno zůstane neodvratně spojeno s cejlonským čajem, který změnil ráz zdejší krajiny.
A na závěr radu, jak si připravit chutný nápoj – a ne jen jeden. Čaj skladujte na suchém a chladném místě, neboť snadno absorbuje vlhkost. Pokud je v láhvi, tak ho po každém otevření opět co nejrychleji uzavřete. Při dobrém skladování vám poskytne mnoho osvěžujících chvil. Tak jako Marku Twainovi, když roku 1896 navštívil Cejlon a o rostoucím obchodu s čajem se rozepsal ve svém díle Sledování rovníku – cesta kolem světa.