Připravte se, že budete potřebovat spoustu fantazie a taky trochu času. Forum Romanum, hlavní centrum především republikánského Říma, a Palatin, nejvznešenější ze sedmi pahorků římských, obtěžkaný legendární zodpovědností místa, kde všechno začalo, a posetý zbytky císařských paláců. Kdysi dvě slavná místa antického Říma, dnes jeden propojený archeologický areál, který z itineráře návštěvy věčného města vynechat prostě nemůžete.
Nevelké údolí mezi Kapitolem, Palatinem a Esquilinem nebylo v počátcích historie Říma nijak zvláštní. Bylo podmáčené, nezdravé, plné malárie – především ve své nejnižší části pod Kapitolem. To se však změnilo poté, co bylo odvodněno a vysušeno. Stavba prvního obrovského odvodňovacího kanálu známého jako cloaca maxima, kterým prý mohl v některých místech projet i žebřiňák naložený senem, se připisuje ještě legendárním římským králům etruského původu a datuje se do 6. stol. př. n. l. Na celém městském kanalizačním systému, jehož byla cloaca maxima páteří, se pracovalo až do začátku císařství, ale pro travnaté údolí mezi osídlenými pahorky byla hlavní stoka tím nejdůležitějším. Jeho poloha přirozeně lákala k tomu, aby se tu začali lidé scházet, obchodovat, diskutovat o společných záležitostech, ale také uctívat své bohy. Už na počátku 5. stol. př. n. l., krátce poté, co byl vyhnán poslední tarquinský král a Řím se stal republikou, tu byl na úpatí Kapitolu postaven Saturnův chrám, po chrámu na Kapitolu nejstarší v Římě. Dlouho v něm byla umístěna římská státní pokladna – Saturnus byl prastarým italským božstvem vládnoucím ve „zlatých časech“, o nichž se věřilo, že nikdo nebažil po cizím majetku a morálka nebyla zkažená. Proto byl právě on vybrán k ochraně státních peněz. Chrám byl mnohokrát přestavován, jeho zbytky, které vidíme na fóru dnes, pocházejí z 1. (podium) a 4. stol. (sloupy).
A tak začalo vznikat Forum Romanum jako hlavní politické i náboženské centrum města. Ve 3.–1. stol. př. n. l. bylo kompletně zastavěno chrámy i veřejnými budovami, mezi nimiž vznikla také původní síť ulic. Nejslavnější z nich byla Via Sacra, i dnes hlavní východo-západní osa fóra, po níž pravidelně procházely triumfální průvody vzhůru k Jupiterovu chrámu na Kapitolu. Při pohledu na dnešní ruiny to není tak nápadné, ale podíváme-li se na nějaký model města či obrazovou rekonstrukci fóra, užasneme, jak blízko u sebe jednotlivé budovy stály. Nebylo to však nic výjimečného, on celý antický Řím byl městem docela stísněným, což nakonec není až tak překvapivé, uvážíme-li, že v něm na přelomu letopočtu žilo kolem milionu lidí, ale rozlohu měl daleko menší než město dnešní. Chodit na fórum nebylo pro tehdejší Římany nic zvláštního, vzpomeňme třeba, co v jedné ze svých Satir píše Horatius, slavný římský básník z 1. stol. př. n. l.: „Bloumal jsem ulicí Via Sacra, jak mívám ve zvyku, zcela zadumaný do nějakých hloupostí…“
Není divu, že jak Římu přibývalo obyvatel, začalo se na fóru nedostávat místa. Už ke konci republikánské éry a pak za Caesara, Augusta a prvních císařů nabývalo nejstarší římské fórum stále více charakteru monumentálního centra a jakéhosi místa náboženské paměti, zatímco praktický každodenní veřejný život se začal přesouvat na nově budovaná další fóra v sousedství, která se dnes souhrnně označují jako „císařská“ a jimž se budeme věnovat samostatně v druhém čísle. I nadále však bylo Forum Romanum udržováno, opravováno a také se na něm stavělo, i když už zdaleka ne tolik jako dřív. Nepřehlédnutelnými připomínkami císařské éry jsou oba vítězné oblouky na protilehlých koncích fóra – Titův oblouk na východní straně nechal podle dedikačního nápisu na jeho atice postavit senát a lid římský po smrti císaře v roce 81, oblouk Septimia Severa na západním konci fóra, který oslavuje i císařovy syny Caracallu a Getu, byl postaven na oslavu jejich vítězství nad Parthy v roce 203. I další nápadné stavby na fóru pocházejí až z doby císařské, ať už je to chrám Faustiny a Antonina Pia, změněný v 7. či 8. stol. v kostel San Lorenzo in Miranda, či kruhový chrám zbožštělého Romula (nikoli zakladatele města, ale syna císaře Maxentia, jenž zemřel na začátku 4. stol. v dětském věku), který se stal pro změnu vestibulem kostela sv. Kosmy a Damiána. A platí to i pro viditelné pozůstatky staveb spojených s tou nejstarší historií města, jako je chrám Vesty a obydlí jejích panenských kněžek, vestálek, které v chrámu udržovaly posvátný věčný oheň symbolizující stejně věčnou existenci státu. Jeho případné vyhasnutí se považovalo za mimořádně zlé znamení. Tento kult pocházel snad už z doby Numy Pompilia, legendárního nástupce Romulova na římském trůnu, a vydržel přes 1000 roků, než císař Theodosius chrám jako pohanské místo uzavřel. To bylo v roce 394 a do prvního velkého vyplenění Říma v době stěhování národů vizigótským Alarichem zbývalo 16 let – a pak nevěřte legendám!
Z jihu uzavírá Forum Romanum velmi strmý severní svah Palatinu. Na úbočí tohoto pahorku vyplavila Tibera podle legendy Romula s Remem a prvně jmenovaný zde posléze založil Řím. Není divu, že místo s takovou historií si vybírala za své sídlo šlechta a posléze císařové. Vždyť i slovo „palác“ je odvozeno právě od jména tohoto pahorku.
Z fóra jsou nepřehlédnutelné obrovské patrové cihlové arkády s vyhlídkovou terasou nahoře – arkády pocházejí z doby císaře Hadriána a patří k paláci nazývanému Domus Tiberiana, byť ho nevybudoval Tiberius, ale až jeho nástupci Caligula a Nero. Arkády jsou jedinou viditelnou částí tohoto paláce, který je jinak skryt v zemi pod Farneskými zahradami. V současnosti probíhající archeologický výzkum má za cíl především odhalit příčiny vážného sesedání terénu, ale přináší i jiné objevy. Byly zjištěny už dvě vrstvy dosud neznámé architektury, které spolu s nálezy typu olověné vodovodní trubky se jménem císaře Claudia umožňují rekonstruovat zcela nový chronologický rámec budování tohoto paláce. Zdá se, že monumentální palác vytvořil na základě existujícího projektu Tiberia a Caliguly právě už Claudius, nikoli až Nero, který se podle životopisce Suetonia stal v tomto paláci císařem a v prvních letech své vlády v něm žil pod osvíceným vlivem filozofa Seneky. A zřejmě také v tomto paláci se nacházely ony chodby, v nichž byl podle Flavia Josepha zavražděn Caligula. I dnešní návštěvník si může udělat představu, jak takové chodby vypadaly. Jednou z nejcharakterističtějších památek na Palatinu je tzv. Neronův kryptoportikus, 130 m dlouhá podzemní chodba osvětlená suterénními okny, která spojovala jižní stranu Domu Tiberiana s tzv. Liviiným domem.
Farneské zahrady poprvé po dlouhých staletích znovu připoutaly k Palatinu pozornost. Palatin byl opuštěn ještě před definitivním zánikem římské říše a jeho obrovité stavby začaly chátrat. Ve středověku vzniklo nad pohanskými ruinami několik kostelů a klášterů, ale jinak se s Palatinem nedělo nic. Před polovinou 16. stol. ale zaujala romantická krajina se zříceninami kardinála Alessandra Farneseho, vnuka tehdejšího papeže Pavla III., který tu začal skupovat pozemky a po nějaké době budovat Horti Farnesiorum, letní sídlo obklopené zahradami. Kardinál byl typickým mužem renesance, velkým milovníkem antické římské plastiky i mecenášem některých malířů. Také při tvorbě zahrad se nechal inspirovat antikou. Škoda, že během dalších staletí výrazně změnily svůj vzhled – jednak se na části jejich území začaly pěstovat různé plodiny, jednak se od 18. stol. začali k Palatinu obracet i archeologové. Dnes z nich zůstalo zachováno jen málo, ale pohled z vyhlídkové terasy na Tiberiově paláci si nenechá ujít asi nikdo, protože nabízí celé Forum Romanum jako na dlani.
Domus Tiberiana je skryt v zemi, ale ruiny dalších paláců nikoli. A pozůstatky sídel vládců vypovídají mnohé o tom, jak se vyvíjela římská společnost od konce 1. stol. př. n. l. do konce 1. stol. n. l. Augustus získal na Palatinu v roce 36 př. n. l. komplex domů, které nechal přestavět a z nichž se zachovaly dva, označované dnes jako Augustův dům (Casa di Augusto) a Liviin dům (Casa di Livia). Jsou v nich vzácné fresky, ale spatřit je nebývá jednoduché. Pokud vůbec, jsou tyto domy otevřeny jen po omezenou dobu a dovnitř se pouští jen malý počet návštěvníků najednou. I zvenčí je však patrné, že jde o „obyčejné“ aristokratické domy, jakých v té době bylo na Palatinu víc. Pak ale přichází zlom. Leccos naznačí už ona část paláce Domus Tiberiana, jehož stavebníky byli císařové dynastie juliovsko-klaudiovské, která je vidět z Fora Romana. A v plné míře pak každý pocítí obrovitost a monumentalitu nových císařských sídel, když prochází mezi nekonečnými cihlovými ruinami paláců Domus Flaviana a Domus Augustana z doby dynastie flaviovské, jež z příkazu císaře Domiciána postavil ke konci 1. stol. jeho dvorní architekt Rabirius.
Uprostřed těchto ruin sídlí v nevelké patrové budově postavené v roce 1868 pro ženský řeholní řád vizitantek Palatinské muzeum (Museo Palatino). Přízemí je věnováno historii Palatinu od nejstaršího osídlení až po dobu císařskou. Najdeme tu model vesnice s kolovými chýšemi, jaké byly běžné v době legendárního založení Říma, nálezy z dětského hrobu objeveného v oblasti flaviovského paláce a pocházejícího ze 7. stol. př. n. l. nebo třeba drobné votivní dárky z chrámu Magna Mater, který patřil k nejstarším stavbám na Palatinu. Expozice v 1. patře se zabývá císařskými paláci a jejich výzdobou. Kromě soch tu jsou vystaveny i fragmenty nástěnných maleb a některé vytříbené mramorové intarzie.
Komplex flaviovských paláců byl dále rozšiřován a upravován i během 2. stol. Stavby na jižním okraji palatinského vršku tak pocházejí až z doby Septimia Severa. Nejlépe jsou vidět z údolí mezi Palatinem a Aventinem, kde stál v antice Circus Maximus. Nejslavnější ze čtyř římských cirků byl podle tradice založen už v době královské, za Caesara vybudován nově a pak opakovaně rozšiřován. Původně celodřevěná stavba získala při pozdějších přestavbách kamennou spodní část, ale většina tribun, jež prý nakonec poskytovaly místo neuvěřitelnému počtu více než čtvrt milionu diváků, byla dřevěná i nadále. Kvůli tomu se kromě typického tvaru závodní dráhy nedochovalo do dnešní doby z cirku téměř nic. I tady proto musíme zapnout svou fantazii naplno. S kulisou monumentálního palatinského paláce v pozadí to však jde samo.
Další články z vydání o Římu naleznete zde