České Primorsko

„Vrátili jsme se odtamtud před dvěma týdny. Projeli jsme kus pobřeží a po těch dvaceti letech jsme to tam nepoznávali. Jen to moře a jemňoučký píseček zůstaly stejné. A dejte si pozor ve směnárnách, na ulici peníze nevyměňujte. Do Primorska jsme se také podívali, tam snad jezdí Češi nejvíc,“ podal nám taxikář cestou na letiště výklad, za nějž by se nemusel stydět žádný průvodce.

Primorsko nás vítá zataženou oblohou. Osiřelé pláže splachují vysoké vlny, kterých si užívají jen surfaři a jachtaři. Ostatní si hledají jinou zábavu. Půjčovny jízdních kol zejí prázdnotou a šlapací čtyřkolky s plátěnou stříškou si lidé předávají z ruky do ruky. Často s upozorněním na padající řetěz, ucházející duši či jinou závadu. Stroje totiž viditelně pamatují bulharský turistický dávnověk, a tak se mechanik nestačí ohánět. Na primorských ulicích se pak vyhýbáme výmolům a objíždíme zaparkované moskviče, volhy a lady. Již dávno nepojízdné vozy těchto značek rezivějí na dvorcích domků vedle spousty dalšího harampádí, mezi nímž rostou fíkovníky a vinná réva se plazí po drátech napnutých nad velkým stolem, aby stolovníky chránila před palčivým sluníčkem.

Zatímco ho marně vyhlížíme na obloze, přitahuje nás hudba z blízkého lunaparku, který kolotočáři spustili dřív než obvykle, aby bloumajícím turistům ukrátili čekání na dovolenkové počasí. Z nevlídného počasí těží také obchodníci. Zatímco obvykle turisté okukují vystavené zboží až po večeři, tentokrát se mezi stánky procházejí již od rána. Pulty a police přetékají nejen tradiční hnědou keramikou, výšivkami, dřevořezbami a flakony s proslulým růžovým olejem, ale hlavně  nepřeberným množstvím suvenýrů a tretek všeho druhu. Mezi hračkami mne zaujmou dopravní prostředky, designem velmi podobné těm, s nimiž jsem si kdysi dávno hrál sám. Bulharsko mi stále více připadá jako jeden velký skanzen.

Až nahlédnutí do interiérů restaurací a hotelů a jejich vybavení krásnými bazény, koutky pro děti a tenisovými kurty  mne přesvědčuje o tom, že se v posledních letech Bulharsko zařazuje k turisticky vyspělým evropským zemím právem. A že na rozdíl od uniformních pláží s dokonalým zázemím dokáže poskytnout ještě kus své opravdovosti. Rok od roku si ji přijíždí vychutnat stále více Čechů. Mnozí z nostalgie, vždyť v 80. letech minulého století mířilo každý rok k moři do Bulharska na 400 000 Čechoslováků. Po roce 1989, kdy si mohli  vybírat z pláží celého světa, upadlo Bulharsko rázem v zapomnění. Omšelé kempy se už ale dávno rozpadly a na jejich místě vyrostly moderní, dobře vybavené hotely s bazény. Privatizace vyhnala z restaurací líné číšníky a z krámků neochotné prodavače. Soukromí podnikatelé stavějí hotýlky a penziony, aquaparky i stánky s občerstvením. Na severu začali s rekonstrukcemi dříve, a tak už tam dokonce vyrostlo několik nevzhledných betonových hotelových komplexů. Jih postupuje naštěstí pomaleji. Tady na poloostrově Kjuprija pod pohořím Strandža leží i naše Primorsko, kdysi dávno rybářská vesnička, která se rozrostla ve známé turistické středisko.

Mezi Čechy vede. Má příjemné klima, dvě dlouhé písečné pláže a zajímavou okolní přírodu. Mezi Primorskem a řekou Ropotamo se rozprostírá národní přírodní rezervace Arkutino. Po souši je téměř nedostupná, po vodě je to oblíbená výletní plavba. Naloďujeme se v přístavišti pár kilometrů za Primorskem. Místní turistické kanceláře přirovnávají Ropotamo málem k floridským močálům, a tak se dychtivě rozhlížíme. Proslulé místní želvy nám ale zůstanou utajeny, sledujeme jen několik elegantních volavek, kachny a racky, jejichž křik zesílí, když loď dopluje k ústí řeky do moře. Pokocháme se výhledem a plujeme zpět. Pozorování bujné zeleně po obou březích Ropotama a vzdálených skalisek pohoří Strandža na obzoru doprovázené brumláním motoru je příjemným zpestřením pobytu.

Když se obloha konečně zcela vyjasní a vysoké vlny se zklidní,  vybíráme si místo na pláži. Po ránu je ještě čistě uklizená a jemný písek příjemně chladí chodidla. Bulharsku patří 378 km pobřeží Černého moře. Od jiných moří se liší svou velmi nízkou slaností, má pouze 18 promile. Souvisí to s hydrologickými zvláštnostmi, do moře totiž přitéká z řek více sladké vody, než se odpařuje. Zcela výjimečné je ale Černé moře rozčleněním do dvou vrstev: horní, která obsahuje kyslík, sahá do hloubky přibližně 200 m, spodní neobsahuje kyslík, ale sirouhlík. Proto v hloubce pod 200 metrů není život. Pro rekreanty, zvláště rodiny s malými dětmi, je důležitější, že se moře jen velmi neochotně svažuje do hloubky. Vlny vytrvale odhalují nové a nové mušličky a podemílají písečné hrady, a tak jejich sběrače a stavitele neustále udržují v činnosti. Občas projde po pláži prodavač s košíkem banic, chutných slaných koláčů z listového těsta plněných ovčím sýrem. Bohatší občerstvení najdou rekreanti v jednoduchých stáncích, mimochodem většinou také zapadajících do kategorie skanzen. Reproduktory na dřevěných barech vybízejí k tanci. Pohyb nechybí ani těm, kteří si to rozdávají s vlnami na šlapadlech, vzrušení zase najdou na nafukovacích banánech, jimiž po hladině smýkají motorové čluny. Na nudu není čas, a to ani v podvečer, kdy přilétají předvést své letecké umění rackové. Opuštěné pláže se mění v přistávací plochu, na niž dosedají, aby sesbírali zbytky po turistech.

Večer ožívají především primorské restaurace. Tabule vystavené na chodníku i jídelní lístky na stolech v češtině jsou důkazem, že restauratéři mají o Čechy zájem. A je tomu i naopak, bulharská kuchyně je výtečná a kromě toho peněženka nešílí, ceny v průměrných restauracích jsou velmi přijatelné, srovnatelné s cenami u nás a mnohdy i nižší. Bulharská kuchyně, jednou nohou ještě v Evropě a druhou již v Orientu, patří k nejzdravějším v Evropě. Je postavena na zelenině a slunečnicovém oleji a potrpí si na grilovaná jídla. Objednáváme si kebapčetu, vyhlášenou lahůdku, připravenou z mletého vepřového a hovězího masa, a k tomu tradiční bulharské červené víno. K zlatému fondu se řadí i musaka a šopský salát,  který nikde jinde neumějí lepší.  A což teprve malé pražené křupavé rybky zvané caca. K žádnému jídlu nechybí ovoce, především tradiční broskve a melouny.

Bulharsko ještě není místem pro rozmazlené turisty, kteří chtějí mít všechno perfektní. Ale právě díky tomu stojí za to. Ještě je to stále skutečné Bulharsko, pestré, exotické, a přesto velmi blízké.