Když na slavnostním zahajovacím ceremoniálu Světové výstavy EXPO 2005 v japonské prefektuře Aichi domluvil císař Akihito, zazněla fanfára v podání souboru robotů. Tisíciletá tradice se setkala s budoucností. Jakoby v duchu hesla letošní výstavy – hledání harmonického soužití zdravého životního prostředí s moderními technologiemi 21. století.
Výstavní areál vyrostl v prefektuře Aichi, na okraji její metropole Nagoji, jež je se čtyřmi miliony obyvatel čtvrtým největším městem v Japonsku. Prochází jím skoro tři kilometry dlouhá globální smyčka, široký chodník z dřevěných lišt, jenž se na ocelové konstrukci vznáší nad výstavištěm v průměrné výšce 14 metrů. Z této nadzemní trasy lze sestoupit do několika výstavních celků s pavilony účastnických zemí a japonských společností. Výstaviště je značně rozlehlé, a tak mnozí návštěvníci šetří síly: na globální smyčce mohou využít globální tramvaje na elektrický pohon či tříkolky poháněné lidskou silou, na dalších trasách pendlují výstavištěm ekologické autobusy futuristického vzhledu na vodíkové palivo a nad výstavištěm se vznášejí kabinky lanové dráhy Kikkoro Gondola, jež nabízejí krásný výhled.
Světové výstavy v Aichi se účastní rekordní počet 121 zemí. Na rozdíl od předcházejících světových výstav nestavěly vlastní pavilony, ale „nastěhovaly“ se do hal připravených pořadateli. „Důvodem je neustálá hrozba zemětřesení,“ vysvětluje mi generální komisař české účasti Vladimír Darjanin, „dostali jsme proto k dispozici pavilony, které Japonci umějí vybudovat tak, aby vydržely devítistupňovou sílu zemětřesení.“ Každá země pojala svou prezentaci jinak. Převládají ale více či méně nápadité audiovizuální projekce, doplněné přehlídkou řemeslných výrobků. Kanada využívá principu laterny magiky, se kterou Československo udělalo díru do světa na EXPO 1958 v Bruselu. Málokterý pavilon se obejde bez počítačů a obrazovek. Řada zemí představuje i svou gastronomii, a tak je součástí jejich pavilonu i typická kavárna či restaurace. „Líbí se mi myšlenka setkání celého světa na jednom místě, mohu se tady seznámit s kulturami mnoha zemí, a myslím, že právě Japonsko je pro to ideální,“ říká mi Švýcarka Leina, která vedle mne stojí před malým podiem, na němž koncertují úžasní mexičtí muzikanti s širokými sombrery na hlavách. Zatímco si přihlížející Evropané a Američané podupávají do rytmu a nechávají se strhnout k typickému „Olé“, převažující japonští diváci okukují hudebníky jakoby bez zájmu.
„Japonci jsou jiní, poněkud rezervovaní, ostýchaví a nedůvěřiví. Ale stačí pár minut, a když se přesvědčí, že to myslíte upřímně, úplně se změní a začnou být nejen zvídaví, ale i hraví. Vycházeli jsme z toho při přípravě naší expozice,“ říká V. Darjanin. „Šli jsme jinou cestou než většina zemí. Nepoučujeme návštěvníky, nezahrnujeme je informacemi, ale vyzýváme je ke hře, probouzíme v nich fantazii.“ Český pavilon se proto svým pojetím liší od všech ostatních, má nápad, má duši, je hravý a radostný. Pozornost poutá už svým přírodně laděným průčelím, jež sestává z desítek tisíc dřevěných tyčí, jakýchsi bodlin. Dovnitř procházím útrobami jakési housenky, za níž se mi otevírá auditorium pojmenované Zahrada hudby a fantazie, pohádkový prostor, v němž si užijí všechny lidské smysly. Na jeho nejvyšším stupni běží působivý kaleidoskop, filmové záběry české přírody a kulturních památek promítané mezi zrcadla doprovází klasická česká hudba, kterou Japonci tolik milují. Na schodech vonících dřevem lze posedět, odpočinout si, zaposlouchat se do zvuků některého z originálních nástrojů. Nedá mi to ale, abych se nepřipojil k ostatním návštěvníkům a sám je nevyzkoušel. Malým kladívkem rozezvučím různé druhy kovů uložených do dřevěného podstavce, o dva schody níž poklepu paličkou do několika břidlicových desek a pak zabuším do dřevěných, různě opracovaných fošen, zavěšených ve vysokém stojanu. Nechybí vodní varhany s píšťalami ponořenými pod hladinu jezírka, z něhož vyrůstá kapkostroj. Pákou pumpy doplním zásobník, z něhož kapky vody padají na činely. A pak je tu ještě přesýpací tubus s kamínky, vzbuzující dojem deště, a další unikátní výmysly, s nimiž si návštěvníci mohou pohrát. Převažují mezi nimi domácí Japonci a na první pohled jsou nadšeni. „Je to báječné, připadá mi to jako jiný svět, představivost tady hraje velkou roli, a to se mi moc líbí,“ sděluje své dojmy mladý muž.
„Uvědomujeme si tady, jak je svět malý. Moc se nám tady líbí. Každý se chová velmi přátelsky, je to krásná a čistá země,“ svěřuje se Američanka z Detroitu a její manžel dodává: „Viděli jsme několik pavilonů, myslím, že ta výstava má smysl, životní prostředí je důležité, a tady je vidět, co lidé a celé země dělají pro jeho zlepšení.“ Příkladem jdou samotní pořadatelé EXPA. Průvodce výstavou vytiskli na recyklovaném papíru. Použili při tom barvy, vyrobené z odpadního rostlinného oleje, sesbíraného ze školních jídelen a restaurací s rychlým občerstvením v prefektuře Aichi. EXPO také využívá alternativní zdroje energie. Až 40 kilowattů elektřiny vyrábějí fotogalvanické články umístěné na střeše pavilonu společnosti japonských elektráren. Dalším obnovitelným zdrojem, který zásobuje výstaviště elektrickou energií a postačí pro provoz jednoho velkého pavilonu, je větrná elektrárna. Palivem se stává i odpad shromažďovaný z restaurací na výstavišti, který prochází fermentací. Elektrická energie vyrobená tímto způsobem zásobuje japonský pavilon. Ani plastové tácky a kelímky z desítek občerstvení na výstavišti nekončí na skládce. Když se dočtu o tom, že projdou recyklací, nedivím se už několika nádobám v jídelně pro zaměstnance výstaviště a novináře, do nichž máme třídit odpadky.
Pozoruhodné jsou také bio-plíce. Jedná se o 150 metrů dlouhou a 15 metrů vysokou stěnu hlíny, která je nasypaná v jakési kleci z pletiva. Z obou stran jsou v ní vysázeny rostliny, které pohlcují kysličník uhličitý, produkují kyslík a v létě ochlazují okolní prostředí.
Sotva se ráno otevřou brány výstaviště, nedočkaví Japonci úprkem míří do pavilonu koncernu Toyota, aby obdivovali koncertující roboty, kteří se proslavili na zahajovacím koncertu. Od svých lidských kolegů se liší jen tím, že se jim při foukání do trumpet nenadouvají tváře. V pavilonu Mitsubishi vítá návštěvníky robot Wakamaru, který se „domluví“ čtyřmi jazyky a pamatuje si až deset tváří. Firma Matsushita zase vyvinula roboty, kteří dokážou uklidit a ještě roztřídit odpad. Pro japonské společnosti je vývoj robotů prestižní záležitostí. Jejich použití v průmyslu, kde značně šetří výrobní náklady, nemá ve světě obdoby. Brzy se prý ale stanou běžnou součástí domácností. Roboti patří k hlavním trhákům výstavy. Představují vrchol technologického pokroku, který by měl vést k ekonomickému rozvoji, ale přitom respektovat životní prostředí. „Jedině tak bude lidstvo moci šťastně žít,“ prohlásil při otevření výstavy japonský císař Akihito, když všechny obyvatele naší planety zval na EXPO 2005 v Aichi, které pod heslem Moudrost přírody k životu podle jejích odvěkých zákonů inspiruje.