Rozlehlá, modrá hladina mezi zalesněnými šumavskými svahy – to je Lipno, jehož voda přinesla zhruba před padesáti lety do tiché Vltavické brázdy zcela nový život. Pod vodou zmizela mnohá rašeliniště, vlhké louky, samotné řečiště Vltavy i její mrtvá ramena, dokonce i některé vesnice a cesty. Od staré obce Lipno až po Novou Pec, vzdálenou asi 45 kilometrů, se v roce 1960 postupně rozlévalo nové jezero. Vltavská voda, která je naplňovala, tady vytvořila nejen největší vodní plochu republiky, ale také naplnila představy vodohospodářů, kteří si šumavské jezero vysnili už před více než sto lety.
První plány na vybudování přehrady vznikly už za Rakousko-Uherska, koncem 19. století, ale pro odpor majitelů zdejších panství z nápadu sešlo. Zcela konkrétní projekt byl vypracovaný za první republiky, která začala realizovat velkorysý plán vltavských kaskád s hydroelektrárnami. Roku 1935 byla postavena přehrada Vrané a stavěly se Štěchovice. Zahajovací práce na Lipenské přehradě přerušila druhá světová válka. Ale už v roce 1948 se projektantské práce obnovily a stavba vodního díla byla zahájena roku 1952. Dnešní generace babiček a dědečků si ještě pamatuje, jak bylo budování Lipenské přehrady vyhlášeno „stavbou mládeže“ a jak se sem na brigády sjely tisíce mladých lidí. Přes všechny ideologické omyly jejich práce zůstala. Lipenská přehrada je více než 25 metrů vysoká a téměř 300 metrů dlouhá.
Skutečným unikátem a dílem hodným obdivu je však podzemní hydroelektrárna. Zapuštěna je do žulového masivu, který takzvaným lipenským zdvihem ukončuje Vltavickou brázdu. Do tvrdé šumavské žuly byla navrtána šachta hluboká 171 metrů, ukončená jeskyní. V ní je umístěna hydroelektrárna, jejímž základem jsou dvě Francisovy turbíny. Stejně tak unikátní a pracný byl podzemní tunel dlouhý 3,6 km, jímž je „elektrárenská“ voda odváděna do níže položené, vyrovnávací nádrže nazvané Lipno II. Ve srovnání s rozsáhlou vodní hladinou Lipna I. je mnohem menší, ale i tady pracuje elektrárna, tentokrát s Kaplanovou turbínou. Teprve z jejích útrob je použitá voda odvedena zpět do vltavského řečiště.
Protože umělé jezero zaplavuje velice široké a ploché údolí Vltavické brázdy, je jeho hloubka na rozdíl od níže položených vltavských přehrad relativně malá. Nejníže klesá dno pod hrází, a to do 21,5 metru, ale průměrná hloubka se pohybuje kolem 6,5 metru. Každý, kdo se na Lipně koupal, dobře ví, jak jsou zdejší břehy pozvolné a že zejména při nízkém stavu lze jít poměrně daleko do vody.
Kromě samotné Lipenské přehrady patří k velice zajímavým místům i opačný konec nádrže, a to u Nové Pece a Želnavy, kde nastává takzvaný rozliv Vltavy. Ještě předtím, než vstoupí do jezera, vine se řeka širokými meandry posledním úsekem Vltavické brázdy, která je celá podmáčená. Spodní vody vyplňují všechna stará i současná vltavská řečiště, její meandry, mrtvá ramena i zvolna zanikající tůně. Tady, od Želnavy, je možné sledovat všechny vltavské cesty, které si v průběhu věků řeka na své široké nivě vyhloubila. Vidět už není níže položená, a tudíž zatopená rašeliniště a také některé obce, jako například dřevařskou osadu Borkovou. Největší zdejší město, Frymburk, uniklo záplavě jen zpola. Jezero se rozlilo přes jeho spodní část a rozdělilo je na dvě části. Zkáze naštěstí uniklo horní náměstí s kostelem a několika historickými budovami. Známý obraz silnice, která náhle končí v jezeře, se stal kdysi symbolem všech zdejších zaplavených obcí. Dnes vede právě tímto úsekem jeden ze tří lipenských trajektů.
Zajímavá je také historie dřevařské obce Lipno, která stála na žulovém lipenském zdvihu a dala přehradní nádrži jméno. Lipno leželo na strategickém místě už v době svého vzniku ve 13. století, protože bylo na rozhraní dvou zcela rozdílných krajin – u východního konce poklidné Vltavické brázdy s rozlehlými mokřady a houpavými rašeliništi a na západním začátku hlubokého údolí, jímž se řeka dravě hnala pod Čertovu stěnu. U Lipna byl také počátkem 20. století postaven most přes Vltavu, když sem byla zavedena jedna z prvních elektrifikovaných tratí Rakousko-Uherska. Dvaadvacet kilometrů dlouhá železnice z Rybníka do Lipna jezdila od roku 1911 až do doby, kdy bylo lipenské nádraží zaplaveno. Ale ještě předtím byla závěrečná část trati přeložena na levý břeh Vltavy, se zastávkou pod přehradou.
Lipenská přehrada měla plnit tři základní funkce: vyrábět elektřinu, sloužit k rekreaci a chránit povodí před vltavskými záplavami. Na prvním místě byla vždy výroba elektřiny. Tento úkol plní přehradní hráz tiše, nenápadně a spolehlivě už od prvního spuštění turbin. Také rekreace, zejména letní, přinesla do chudého šumavského kraje nový život. Vedle tradiční chatové zástavby zde vznikají po roce 1989 celé komplexy rekreačních areálů, nové cyklostezky a celé rekreační vesnice. Pokud jde o záplavy, ty byly na horní Vltavě odjakživa. Například v roce 1920 odplavila povodeň část železniční tratě mezi Lipnem a stanicí Sv. Prokop a v roce 1946 se to opakovalo . Proto byly projekty Lipenské přehrady dimenzovány na staletou vodu. Avšak tisíciletou vodu, která přišla v roce 2002, nemohla tato přehrada zadržet, i kdyby byla zcela prázdná. Nezastavily by ji ani všechny vypuštěné nádrže vltavské kaskády, protože jejich kapacita činí dohromady kolem jedné miliardy kubických metrů, zatímco množství vody, které se tenkrát vltavským korytem valilo, bylo třikrát větší.
Tři roky po katastrofálních záplavách se horní Vltava i Lipenská přehrada zklidnily a život se vrací do normálu plného výkyvů. Lidé i příroda se na březích Lipenského jezera setkávají a podle řádu daného ochranou přírody jsou si zde všichni rovni – rostliny, zvířata i lidé. Samotné Lipno, nazývané šumavským mořem, je kus nové přírody stvořené lidmi pro lidi i pro obyvatele vodních světů.