Ačkoliv Šumava zdaleka nedosahuje vysokohorských výšek, přece jen dokázala, díky svým chladným a deštivým klimatickým poměrům, nabídnout některým alpským rostlinám příhodná stanoviště. Migrace alpské chladnomilné flóry začala už v průběhu dob ledových a v několika vlnách následovala ustupující pevninský ledovec…
Třebaže po Šumavě vedou desítky nejrůznějších cest, stezek, chodníčků a pěšin, zůstává nejstarší šumavská naučná stezka stále jednou z nejhezčích. Byla zpřístupněna už v roce 1967 a je dlouhá 14 kilometrů. Ani v době svého značení však úplně nová nebyla, protože zčásti využívala staré myslivecké chodníčky, po nichž chodili lovci už v minulých staletích…
Vlakem Českých drah můžeme do Volar přijet buď z Českých Budějovic přes Český Krumlov a Černou v Pošumaví, z Číčenic přes Bavorov a Prachatice, nebo ze Strakonic přes Vimperk a Kubovu Huť. Ze čtvrtého směru – z bavorského Waldkirchenu a Haidmühle – zbylo jen torzo v podobě krátké provozované odbočky Černý Kříž – Nové Údolí, navazující 6 kilometrů před Volary na dráhu z Českých Budějovic…
Osidlování Šumavy se podobalo střídání mořského přílivu a odlivu. Jednou sídla pronikala až k zemské hranici a následně zase zanikala. A není to příběh jen posledních sta let. Při vrcholící kolonizaci ve 13. století vystoupila stavení až do poloh kolem 800 metrů nad mořem a pak došlo k jejich ústupu a souvislé osídlení se zachovalo jen v místech s rozvinutým hornictvím. V podhůří se zakládají architektonicky koncipovaná sídla hlavně v 15. století, ale horská Šumava místy zpustla…
Historie šumavských plavebních kanálů je zároveň příběhem chudého kluka z Pošumaví, který se narodil na schwarzenberském panství roku 1735 zcela bez šancí, protože byl nemanželským dítětem. A přece jako by toho dne dobré sudičky zabloudily právě do chvalšinského domku a daly dítěti královské dary: talent, houževnatost a odvahu…
Šumava byla odvěkou hradbou mezi dvěma horními toky významných středoevropských řek – Vltavou na české a Dunajem na bavorské a rakouské straně – a do 17. století neexistovala na jejím plochém vrcholu ani žádná oficiální hranice, žádná „čára“. Zemskou hranicí byl hluboký les, od raného středověku zvaný hvozd…
Když koncem června roku 2004 skončil na Kvildě první ročník Sochařského sympozia ve dřevě, zůstalo na místním plácku před kostelem devět dřevěných soch inspirovaných výsostným šumavským tématem – pramenem Vltavy. Skupina řezbářů tady od 19. června hledala symbolickou podobu Vltavina pramene, ukrytou ve dvoumetrovém smrkovém špalku, který byl každému z výtvarníků přidělen…
V hustě zalidněné Evropě jsou přírodní či přírodě velmi blízké krajiny čím dál vzácnější a také stále vyhledávanější. Šumava si díky své odlehlé poloze, i souhrou několika výjimečných okolností uchovala půvab a hodnoty jak přírodní, tak kulturní, i když pro leckoho zůstává stále jen „opuštěnou“ krajinou. Pro své nepopiratelné hodnoty však byla už od roku 1963 největší (163 000 hektarů) chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) v tehdejším Československu…
Všech osm šumavských jezer vyplňuje skalní prohlubně, takzvané kary, které vyhloubily malé ledovce v dobách ledových. Pět z nich leží na české straně, tři na bavorské, v nadmořských výškách zhruba 1000 až 1100 metrů. Tyto karové ledovce se několikrát do svých skalních kolébek vrátily a pokaždé skálu za sebou narušily tak, že se postupně rozpadávala a řítila, až dostala podobu téměř kolmé, několik set metrů vysoké stěny…
Podobna biblické lodi, pluje zelená Šumava po výsostném území tří států jako největší zalesněné území ve střední Evropě. Uchýlili se na ni Češi i Němci, medvědi, vlci a jeleni, tetřevi i orlové, smrky, jedle, hořce, dřípatky a tisíce dalších známých i méně známých božích stvoření, jimž se stala domovem a mnohým i posledním útočištěm před civilizační záplavou…
V peřejovitých úsecích řeky Vltavy, Křemelné a Vydry můžeme zejména při nižším stavu vody objevit v jejich balvanitých korytech podivuhodné erozní prohlubně nazývané obří hrnce. Vznikají pouze v horských řekách, jejichž dravý proud má sílu unášet nejen písek, ale i dost těžké valounky…
Hornická osada několika prvních chalup vyrostla na česko-bavorském pomezí počátkem 16. století, kdy se poblíž horského sedla pod Špičákem našla nevelká ložiska železné rudy. Jako první ji osídlili Němci a v letech 1579 až 1613 dokonce patřila Bavorsku. Kujné železo se z železnorudských pecí vyváželo do okolních obcí jak na bavorské, tak i na české straně Šumavy…
Na vlhkém, hráškově zeleném polštáři rašeliníku je ustláno pro trsy masožravé rosnatky, věčně hladové nedostatkem půdních živin. Je tu místo i pro zdřevnatělé keříčky stoleté šichy černé, ba i pro vlochyně a přičaplé klikvy bahenní. A přijde-li sem člověk ve správný čas, přivítají jej kvetoucí suchopýry. Jejich ochmýřené bílé praporky jsou vlajkoslávou šumavských blat…
Mírně zvlněná krajina téměř celá schovaná do horských lesů – to jsou ty proslulé Šumavské pláně. Jen místy se otvírají slunci travnatým bezlesím a teprve zde jsou dobře patrná mělká údolí a široké kotliny. Nad nimi se pak ojediněle zvedají zaoblené vrcholy kopců. Tyto náhorní plošiny tvoří víceméně plochý, podél pohraniční linie protáhlý hřbet, který charakterizuje podstatnou část centrální Šumavy…
Život obyvatel střední Šumavy se po staletí odvíjel v závislosti na výskytech zlata a hornická činnost se zaměřovala zejména na ložiska v trojúhelníku Kašperské Hory – Rejštejn – Hartmanice. Zdejší zlato má většinou vysokou ryzost, je převážně jemnozrnné, až mikroskopických rozměrů a jen ojediněle je viditelné pouhým okem. Je velice variabilní součástí křemenných žil, které pronikají v různých mocnostech místními horninami, jimiž jsou převážně biotitické a grafitické ruly…
Šumava se začala ve 14. století rychle probouzet k životu. V některých jejích řekách, ba i v horách se intenzivně těžilo zlato, vedly přes ni významné obchodní cesty a osidlování jejího území vrcholilo. Byla přitažlivá nejen pro německé kolonisty, ale i pro samotného Ludvíka Bavora, jehož vztahy s českým králem byly velmi napjaté. Přitom tato část Šumavy neměla, kromě svých lesů a několika drobnějších hrádků, žádnou spolehlivou ochranu…
Největším bohatstvím Šumavy jsou však její lesy. Do své dnešní podoby se vyvíjely více než deset tisíciletí a jejich druhová skladba se ustálila zhruba před třemi tisíciletími. Tyto původní lesy by na Šumavě rostly dodnes, kdyby do nich nepřišel člověk…
Na Šumavě pramení na padesát potoků a řek. Ať je to Blanice, Křemelná, Vydra, Řasnice, Ostružná, Volšovka, Zlatý potok nebo Vltava, všechny mají krásná jména, malebný tok a romantické břehy. Rodí se často na náhorních plošinách nebo na svazích dominantních hor a jen několik z nich vytéká z ledovcových horských jezer…
Rozlehlá, modrá hladina mezi zalesněnými šumavskými svahy – to je Lipno, jehož voda přinesla zhruba před padesáti lety do tiché Vltavické brázdy zcela nový život. Pod vodou zmizela mnohá rašeliniště, vlhké louky, samotné řečiště Vltavy i její mrtvá ramena, dokonce i některé vesnice a cesty. Od staré obce Lipno až po Novou Pec, vzdálenou asi 45 kilometrů, se v roce 1960 postupně rozlévalo nové jezero…
