Dnes se na cestu do Volar vydejme ze Strakonic po 71 kilometrů dlouhé trati; máme pro to dobrý důvod v podobě nejvýše položené železniční stanice v České republice – Kubovy Hutě – v nadmořské výšce 995 m.
Cesta vlakem ze Strakonic se zpočátku může zdát zdlouhavá. Mělké, poměrně zabydlené údolí Volyňky kolem Strunkovic a Volyně není nezajímavé, my však protentokrát míříme dál a výš. Podhorský charakter krajiny se začíná projevovat už za Čkyní a Bohumilicemi, kde výška okolních kopců dosahuje 750 metrů. Po hodině jízdy s mnoha zastávkami vjíždíme na nádraží do Vimperka, kam první vlak ze Strakonic přijel už v roce 1893. Starobylé město s bohatou historií a sklářskou i tiskařskou tradicí je dost dobrou záminkou k opuštění vlaku, my však zůstaneme pro dnešek sedět v motoráku a Vimperkem se pokocháme při jízdě mezi nádražím a tři kilometry vzdálenou zastávkou. Vlak se nejdřív od města poněkud vzdálí, aby se k němu za ostrým obloukem zase přiblížil, a nabral tak dostatečnou výšku. Po pravé straně ve směru jízdy se před námi otevírá jedinečné panoráma historického města s hradem (přestavěným postupně na zámek), hrdě se tyčícím na skále nad hlubokým údolím Volyňky. Jako by už stavitelé dráhy počítali s touto vyhlídkou, mající na našich železnicích jen málokde obdobu.
Za vimperskou zastávkou se mění charakter tratě, která se noří do hustého, převážně smrkového lesa, a táhlými oblouky podél horního toku Volyňky stoupá k horské obci Lipka, jejíž nádražíčko s průčelím staniční budovy pobitým dřevěnými šindely leží v nadmořské výšce 900 metrů. A pak už vlak opět míří vzhůru hlubokými lesy až k malému horskému nádraží v Kubově Huti, která je nejlepším výchozím bodem pro túru na nedaleký Boubín (1362 m) a k Boubínskému pralesu. Jak už název nevelké obce s pouhými 110 stálými obyvateli napovídá, původně se jednalo o sklářskou osadu, založenou počátkem 18. století. V zimě tady bývá spousta sněhu, a tak nepřekvapuje ani několik sjezdovek na svazích v blízkosti nádraží.
Z Kubovy Hutě začíná trať zvolna padat na opačnou stranu této části hor k zastávce Horní Vltavice, skryté v lese poměrně daleko od stejnojmenné obce, kde také kdysi bývala sklárna. Mezi Zátoní a Lenorou se přiblížíme k toku Teplé Vltavy, která nás za zastávkou Soumarský Most zase opustí, směřujíc jihovýchodním směrem k soutoku s Vltavou Studenou. Lenora, dnes významné turistické středisko, vznikla jako osada až roku 1834 při sklářské huti, jejíž sláva asi definitivně skončila před pouhými deseti lety, kdy se zde přestal vyrábět proslulý český křišťál a sklárna byla uzavřena. Za Lenorou vede trať podél rozsáhlého rašeliniště Velká niva, představujícího součást nejpřísněji chráněných lokalit Národního parku Šumava. Opouštíme údolí Teplé Vltavy a po skoro dvou hodinách jízdy přijíždíme mezi loukami a mokřinami konečně do Volar, ležících na podhorské planině ve výšce 760 m nad mořem. Kdysi tudy procházela Zlatá stezka, později se zde rozvinula dřevařská tradice a chov hovězího dobytka, který ve Volarech v 16. století založili dobytkáři ze Štýrska a Tyrol. Charakteristické velké roubené domy, soustřeďující pod jednou střechou hospodářskou i obytnou část, jsou připomínkou tradičního způsobu života, trvajícího několik století a přerušeného až po 2. světové válce.
Na nádraží ve Volarech může naše dnešní cesta skončit. Ale chceme-li jet vlakem dál, máme rozhodně na vybranou! První vlak do Volar přijel od Vimperka již v roce 1900, ale už o rok dřív byla otevřena železniční trať, spojující Volary s Prachaticemi a Číčenicemi na trati Plzeň – České Budějovice. Přímé železniční spojení Volar s Českými Budějovicemi přes Český Krumlov pak bylo dokončeno až roku 1910. V letní turistické sezoně (letos od 28. května do 18. září) tudy jezdí přímý rychlík Českých drah do Prahy.
Petr Hoffman