Rosenauerovy plavební kanály

Historie šumavských plavebních kanálů je zároveň příběhem chudého kluka z Pošumaví, který se narodil na schwarzenberském panství roku 1735 zcela bez šancí, protože byl nemanželským dítětem. A přece jako by toho dne dobré sudičky zabloudily právě do chvalšinského domku a daly dítěti královské dary: talent, houževnatost a odvahu. Už jako patnáctiletý byl ve službách schwarzenberského knížete Josefa Adama, kterého vnímavý mladík natolik zaujal, že ho poslal na vlastní náklady studovat do Vídně. Byla to jedna z nejlepších knížecích investic, protože po letech se mu vrátil na panství mladý inženýr, který sršel originálními nápady.

Josef Rosenauer znal Šumavu dobře a věděl, jak obtížná je těžba horských pralesů. Většina dřeva se proto pálila na místě, v milířích nebo v hutnických a později i sklářských pecích. Přitom poptávka po palivovém dřevě byla všude v rakouském mocnářství velká a největší ve Vídni. Proto přišel v roce 1774 Rosenauer s odvážným nápadem propojit pomocí plavebního kanálu vltavské povodí s dunajským a otopové dřevo posílat rovnou do Vídně. Knížeti se plán líbil, sliboval velké zisky, ale byl z jeho pohledu také velmi riskantní, a tak pověřil odbornou komisi, aby návrh posoudila. Ani deset lidí nedokázalo za pět let množství propočtů, položek a geodetických údajů schwarzenberského inženýra posoudit, až Rosenauerovi došla trpělivost a navrhl knížeti, že sám, na vlastní náklady a riziko, prokope nejkritičtější místo rozvodí pod Růžovým vrchem a dokáže správnost svých propočtů. A tak skutečně propojil na česko-bavorských hranicích potok Ježová (Iglenau), který tekl do Vltavy, s potokem Světlá Voda z dunajského povodí a ještě téhož roku putovala první zkušební plávka polen do Vídně. Krátce nato dal kníže souhlas ke stavbě plavebního kanálu, kterému se začalo říkat Vídeňský. V době, kdy stavební práce na kanálu vrcholily, tedy roku 1789, bylo na plavebním díle zaměstnáno asi 1300 dělníků. Náklady na stavbu se údajně vrátily už za pět let.

Projekt nové vodní cesty přes rozvodní hřbet Šumavy musel podchytit co nejvíc potoků, z nichž by kanál získal vodu, které je na rozvodí vždycky málo. Proto se Rosenauer rozhodl stavět na horských potocích malé přehrady, takzvané klausy. Když na jaře nastal čas plávky, klausy se postupně vypouštěly a jejich čelní vlny si dřevo předávaly. Základním zdrojem vody se stalo Plešné jezero. Po úpravě jeho hráze a regulaci průtoku Jezerního potoka, který z jezera vytéká, začalo samotné jezero fungovat jako velká klausa. Vypráví se, že Rosenauer se u svých staveb často modlil a lidé věřili, že mu pánbůh pomáhá. Když tak jednou klečel u Jezerního potoka v místě, kde ústí do kanálu, praštil jej zezadu do hlavy pytlák, který si jej spletl s nadlesním. Rosenauer padl na zem a v tu chvíli teprve útočník uviděl jeho tvář. Nejenže vražedný útok neopakoval, ale rychle se snažil své oběti pomoci a úpěnlivě prosil o odpuštění. Rosenauer mu odpustil a jako dík za to, že pytlácký útok přežil, nechal na tomto místě postavit kapličku, která tam je dodnes.

Když kníže Schwarzenberk kupoval v roce 1799 od Kinských nevýnosné Prášilské panství, kam spadala i velká část severozápadní Šumavy, měl už Rosenauer do všech detailů propracovaný projekt na další plavební kanál, později pojmenovaný Vchynicko-tetovský. Kanál měl mít ve své konečné podobě několik ramen, ale jeho základní část propojovala obě pramenné řeky Otavy, tedy Vydru a Křemelnou. Divoké, romantické koryto Vydry, plné obrovských balvanů, je krásné na pohled, ale na plavení dřeva se nehodilo. Proto u Antýglu, odvěké křižovatky šumavských cest vodních i suchozemských, se od koryta Vydry odpojoval plavební kanál, který divokou část Vydry obcházel a ústil do klidnější Křemelné.

O Rosenauerovi by se dalo říci, že to byl šťastný muž. Všechny schopnosti, které dostal do vínku, plně využil ku prospěchu svému i jiných. Stal se z něj zámožný a vážený muž a už za svého života byl téměř legendou Šumavy. Když ve svých 69 letech v Krumlově zemřel, práce na jeho díle pokračovaly dál. Zejména vysoce výnosný Vídeňský kanál nebyl ani zdaleka dostavený. Ve své závěrečné podobě měl být dlouhý kolem 90 kilometrů, a tak byl po Rosenauerově smrti prodlužován od ústí Jezerního potoka a Rosenauerovy kapličky proti proudu, až na česko-bavorskou hranici pod Špičákem. Na úpatí této hory byla vybudov…