Historie tohoto horského městečka do jisté míry charakterizuje osudy desítek podobných vesnic a malých měst rozsetých po celé Šumavě.

Hornická osada několika prvních chalup vyrostla na česko-bavorském pohraničí počátkem 16. století, kdy se poblíž horského sedla pod Špičákem našla nevelká ložiska železné rudy. Jako první ji osídlili Němci, a v letech 1579 až 1613 dokonce patřila Bavorsku. Kujné železo se z železnorudských pecí vyváželo do okolních obcí jak na bavorské, tak i na české straně Šumavy. Kutalo se tady se stoletými přestávkami, protože rudní žíly nebyly příliš vydatné a poslední pokusy o těžbu skončily v letech 1929 až 1934.

V době, kdy byla rostoucí železářská vesnice povýšena na městys, začali si místní obyvatelé stavět kostel zasvěcený Panně Marii Pomocné. Dodnes vzbuzuje pozornost, protože trochu připomíná kostelního trpaslíka – s velkou hlavou a krátkým tělem. Kostel dostal půdorys šesticípé hvězdy a styl bavorského baroka. Nízká zděná stavba byla dokončena roku 1732, ale až další generace železnorudských obyvatel se složila na obrovitou báň, která se rozklenula nad kostelíkem roku 1777.

O hospodářském rozmachu Železné Rudy v průběhu 18. století svědčí i založení dvou pivovarů. Velký měšťanský pivovar vařil pivo od roku 1787 až do svého zrušení roku 1962. Druhý, menší byl soukromý a zanikl roku 1945. Tou dobou se už těžba železné rudy skoro nevyplácela a místní obyvatelé museli hledat jiné zdroje obživy. A tak se v Železné Rudě a jejím okolí, stejně jako po celé Šumavě, začaly stavět sklářské pece. Místní sklárny provozovaly dvě rodiny, a to Abeleové a hraběcí rod Hafenbrän???dlů, který vlastnil sklárny v blízkém Alžbětíně a statek v Železné Rudě.

Vedle sklářství se místní obyvatelé zabývali dřevařstvím, a to těžbou v lese i zpracováním dřeva. Konkrétně u Železné Rudy byla v provozu vodní pila, kde se řezala prkénka na došky a na kartáče. Pracoval tady i známý kovář–hřebíkář, jehož potomci si v obci postavili hamr, který navázal na zdejší železářskou tradici. Hamry se začaly stavět na Šumavě už v 18. století a v době jejich vrcholné slávy pracovaly skoro v každé větší vesnici. Jejich pravidelné buchání patřilo ke koloritu doby. Železnorudský hamerník ale moc úspěšný nebyl a nakonec musel prodat svůj hamr hraběti Hafenbrändlovi, který ho dál pronajímal. Tento hamr pracoval až do konce druhé světové války. V době, kdy Krištof Abele, poslední potomek známé sklářské rodiny, stavěl na místní poměry honosnou vilu (dnes je v ní Muzeum Šumavy), blížily se k Železné Rudě koleje slavné železniční trati.

Železnice z Klatov přes Nýrsko přivedla do cílové stanice – Železné Rudy, nový život. Byla to pr…