Když koncem června roku 2004 skončil na Kvildě první ročník Sochařského sympozia ve dřevě, zůstalo na místním plácku před kostelem devět dřevěných soch inspirovaných výsostným šumavským tématem – pramenem Vltavy. Skupina řezbářů tady od 19. června hledala symbolickou podobu Vltavina pramene, ukrytou ve dvoumetrovém smrkovém špalku, který byl každému z výtvarníků přidělen. Skulptury ještě vonící čerstvě opracovaným dřevem pak celé léto zdobily travnatý palouček u silnice a přilákaly snad každého z těch nesčetných návštěvníků, kteří toho roku zabloudili na Šumavské pláně. Silně individualizované Vltavské prameny jako by tady stály na samém konci dlouhé řady umělecky ztvárněných šumavských témat, jejichž počátky můžeme hledat ve starých lidových bájích, legendách a pohádkách.
Snad žádná jiná česká krajina, ať horská či nížinná, neměla a nemá tolik obdivovatelů jako Šumava. Bude to možná tím, že si stále ponechává svá tajemství, jistou nepřístupnost, svou pověstnou zadumanost, svá houpavá blata, mléčné mlhy v údolích, osamocené divoké skály a neprostupné pohraniční hvozdy. Posedlost Šumavou nakonec znají i mnozí zdejší chalupáři a chataři, stejně jako její pravidelní každoroční hosté. V Šumavě je cosi zvláštního, a čím častěji tady člověk pobývá, tím více dospívá k tušení jejích tajemství – dramat přírodních i historických, událostí zachovaných často jen v lidovém vyprávění a tak dávných, že nám připadají jako pohádky. Šumava je cosi tak bytostného, že se člověk skoro zdráhá nazvat ji pohořím. A je to vskutku cosi víc než obyčejný horský hřbet. Je odvěkým symbolem českého pohraničí, Královským hvozdem vymezujícím státní suverenitu a zároveň místem, kde se už tisíc let mísí dva národy.
Její tichá, neokázalá romantika a starobylé pomezní hrady našly nejsilnější odezvu v romantickém 19. století, kdy byl návrat k přírodě téměř společenskou módou. Ale ještě dávno předtím, než jí vzdali hold umělci, byla inspirací pro svůj lid. Lidové legendy o Vintířovi, o Rarachovi od Čertovy stěny, o tajuplném myslivci, pohádky o rusalkách a vodnících, lidové povídačky o loupeživých rytířích a o podloudnících na tajných pašeráckých stezkách vzrušovaly celé generace českých i německých obyvatel Šumavy. Tady také vznikaly lidové písničky o pěkných šumavských vesnicích, o vorařích a myslivcích i typické šumavské halekačky, kdy se skotáci zpěvavě dorozumívali z kopce na kopec. A také svérázné písňové výpravné příběhy potulných podomních obchodníků, jejichž označení hauzírník je na Šumavě a vůbec v jižních Čechách stále živé. Šumavští muzikanti, šumaři, patřili také k hauzírníkům a byli to nejpopulárnější lidoví umělci, protože šumavskou a vůbec českou písničku roznesli po celé Evropě a také díky jim se zrodilo pořek…