Život obyvatel střední Šumavy se po staletí odvíjel v závislosti na výskytech zlata a hornická činnost se zaměřovala zejména na ložiska v trojúhelníku Kašperské Hory – Rejštejn – Hartmanice. Zdejší zlato má většinou vysokou ryzost, je převážně jemnozrnné, až mikroskopických rozměrů a jen ojediněle je viditelné pouhým okem. Je velice variabilní součástí křemenných žil, které pronikají v různých mocnostech místními horninami, jimiž jsou převážně biotitické a grafitické ruly.
Keltové
Už první stopy člověka na Šumavě vedly ke zlatu. Od poloviny prvního tisíciletí př. n. l. přicházely na Šumavu keltské kmeny, které nepochybně lákala zlatá zrnka v náplavech Otavy a jejích přítoků. Keltové (nebo jejich bezprostřední předchůdci) zde v kraji vystavěli dvě výšinné pevnosti – Sedlo u Albrechtic a Obří hrad u Popelné. Dodnes jsou obě tato hradiště nejvýše položenými pravěkými objekty na území celé České republiky. Keltové byli známi jako výrobci a uživatelé zlatých šperků a jako první zavedli na území Čech v obchodu mince ražené převážně ze zlata. V souvislosti s jejich pobytem se předpokládá, že také pojmenovali řeku Otavu. Původ jejího názvu se odvozuje od keltského Atawa, což znamená bohatá řeka, nepochybně zlatem. Hypotézu o keltském rýžování zlata na Šumavě a v Pošumaví podporuje i známý archeologický nález keltského rýžovnického zařízení na Otavě u Modlešovic na Strakonicku. V těchto souvislostech jsou zajímavé i zprávy o nálezu zlatých keltských mincí u Sušice a Kašperských Hor, tedy v místech nepříliš vzdálených od obou keltských hradišť. Zlato bylo patrně důvodem, proč do horských částí Šumavy pronikali lidé poměrně brzy. Běžná kolonizace spojená se zájmem o hospodářské využití půdy probíhala až ve vrcholném středověku a v novověku, tedy téměř dvě tisíciletí po Keltech.
Rýžování zlata pokračovalo i v době slovanské, zejména v 9.—10. století, ale trvalo až do století šestnáctého a výjimečně i v dobách pozdějších. Zlato získané z říčních náplavů bylo ryzí jakosti. Jeho získávání se provádělo rýžováním, pomocí rýžovnických misek a splavů, tedy propíráním hornin proudem vody, která odděluje těžké nerosty od lehčích. Rýžování zlata a obchodní stezky, spojující centrální Šumavu s Podunajím, přispěly k tomu, že se stalo horní Pootaví poměrně vyspělou hospodářskou a kulturní oblastí. Dokládá to například celá série románsko-gotických staveb – kamenných kostelíků vesměs ze 13. století, které bychom v obdobných krajinách marně hledali. S rýžováním zlata jsou například spjaty počátky měst Sušice, Horažďovic a Písku. Pozůstatky starých rýžovnických prací – rýžovnické odvaly – sejpy se však dochovaly až do dnešní doby. Najdeme je na mnoha místech v povodí Otavy a jejích přítoků, zejména v pásmu od Rejštejna k Sušici, Velharticím a Horažďovicím. Jsou také na horní Šumavě, například na Hamerském a Kvildském potoce nebo v oblasti pod Roklanem.
Hlubinná těžba
Zvýšená potřeba drahých kovů stoupala v době vrcholícího středověku, protože mezinárodní obchod se už nespokojoval se stříbrem, ale využíval jako platidla především zlaté mince. Proto přichází v roce 1325 Jan Lucemburský jako první panovník ve střední Evropě s ražbou zlatých mincí. Florény Jana Lucemburského a později dukáty Karla IV. otevřely Čechy světu a zároveň umožnily těmto panovníkům realizovat ambiciózní cíle jejich politiky. Zlato v podobě šperků se zároveň stávalo prostředkem reprezentace, a i proto jeho spotřeba stále vzrůstala.
Nová situace nutila člověka, aby se za zlatem odvažoval do hlubin země a těžil je už z jeho primárních ložisek. V době, kdy byly drahé kovy hnací silou veškerého hospodářského života, ožila nebývalým ruchem právě horská oblast při horní Otavě. S počátky hlubinné těžby zlata souvisí i vznik hornických Kašperských Hor. Původní hornická osada, kolonizovaná zkušenými německými horníky, je poprvé zmiňovaná roku 1337 jako Reichenstein, počeštěná podoba byla Rejštejn. Předtím se však ono místo kutání označovalo „Am reichen Stein“, v doslovném překladu „U bohatého kamene“, což prozrazuje, že zdejší skály byly opravdu bohaté. Vznik a polohu budoucích Kašperských Hor určila zlatá naleziště, a proto není divu, že jsou se svou nadmořskou výškou 740 metrů nejvýše položeným gotickým městem v Čechách. Pokud jde o jejich jméno, to se postupně měnilo. Až do počátku 16. století tvořily společnou obec s níže položeným Rejštejnem na Otavě a pro odlišení se k jejich jménu připojovala německá předpona Berg- „horský“. Jméno se dál v česko-německé podobě měnilo až roku 1790 se objevuje i české Kašperské Hory – podle hradu Kašperk, které město koupilo.
Zlatonosný revír Kašperských Hor, považovaný v předhusitské době vedle Jílového za nejdůležitější v celém českém království, zahrnoval ve svém jádru území dlouhé kolem 10 km, které se táhlo v šířce dvou až tří kilometrů od hory Žďsjednotit, dále v textu je Ždánov bez háčkuánova až po horu Křemelnou. Hlavní část revíru se nacházela v oblasti jižně od Kašperských Hor, nad údolím Zlatého potoka (Amálino údolí). Dodnes tu najdeme řadu památek na tuto důlní činnost. Jsou to štoly a šachty i stopy povrchového dolování představované celými systémy jam a příkopů, kterými dávní horníci sledovali zlatonosné žíly ležící při povrchu. V 15. století bylo v této oblasti asi 40 větších zlatodolů a řada dalších štol. Dolovalo se téměř všude: na kopcích Ždánově, Chlumu, Suchém, Liščím a Šibeničním vrchu, Friedlholzu, u Kavrlíku, ale také přímo v Kašperských Horách, pod městskými ulicemi i pod náměstím. Například jižně od dnešního nákupního střediska býval ve 14. století důl Masných krámů. A jako jedno z nejstarších a zároveň největších horních děl se uváděla dědičná štola sv. Jana, která podsedala některé výnosné doly ve městě a ústila nad soutokem Řetízkového a Zlatého potoka.
Zlatem bohaté bylo i okolí Hartmanic, které v báňských věcech podléhaly Kašperským Horám. Místní doly se poprvé zmiňují ve spisech kolem roku 1340, kdy byly spolu s dalšími českými zlatodoly zastaveny Petru z Rožmberka.
Hlubinné dolování a úpravnictví vyžadovalo zkušené a vyškolené pracovníky, kteří sem přicházeli z různých báňských míst střední Evropy. Rozsáhlé stopy středověké důlní činnosti téměř všude v okolí Kašperských Hor napovídají, že se zde muselo soustředit opravdu velké množství lidí. Pokud přijmeme po staletí tradovaný údaj, že se tažení Jana Lucemburského do Slezska v roce 1345 účastnilo 600 kašperskohorských havířů, aniž by tím byl přerušen provoz v dolech a rýžovištích, můžeme velmi střízlivým odhadem předpokládat, že zde tenkrát žily tři až čtyři tisíce lidí, což bylo na tehdejší dobu nebývale mnoho.
Význam zlatonosného kraje se odrazil v přízni, kterou ho zahrnovali panovníci. Už za Jana Lucemburského byla lidnatá osada Kašperských Hor povýšena na horní město. Týž král udělil tomuto sídlu znak, pečeť a důležité privilegium, kterým je osvobodil od placení cla a mýta. Lze připomenout, že původní znak Kašperských Hor, doložený už roku 1345, je nejstarším městským znakem v Čechách. V něm zobrazené hornické nářadí symbolizuje horní město. Zvláštní pozornost zlatonosnému kraji věnoval Karel IV., když z jeho rozkazu byla budována obchodní cesta, která spojovala Kašperské Hory jak s bavorským Pasovem, tak i s Prahou. Úspěšná těžba zlata, obchodní činnost, výhody plynoucí z královských výsad a růst pozemkového vlastnictví se projevily vyšším životním standardem i snahou po kulturní a umělecké reprezentaci. Výmluvně to dokládají městské stavební a umělecké památky.
Po husitských válkách hornická činnost poněkud ochabla, ale největší úpadek nastal až po válce třicetileté. V 18. a 19. století se dolovalo jen občasně. Poslední větší oživení přinesla léta 1806 až 1846, kdy do svahu Friedlholz byla ražena štola František a do Suchého vrchu se hnaly tři nové dědičné štoly Josef, František a Kristina. První světová válka a vydání s ní spojená vedla v roce 1916 opět k obnově prací. V nové Československé republice, v roce 1918, se aktivity ujalo Kašperskohorské zlatodůlní těžařstvo, které tu pracovalo se střídavým úspěchem do roku 1923.
Poslední průzkum zlatonosných ložisek v oblasti Kašperských Hor probíhal od roku 1982 v reakci na světové zvyšování ceny zlata. Středně hluboké vrty v centrální části ložiska slibovaly až 64 gramů zlata na tunu. Úspěšný průzkum nakonec vedl k založení geologické štoly Naděje, která byla ražena od roku 1989 do Suchého vrchu. Prospektoři česko-kanadské firmy TVX Bohemia důlní odhadovali zásoby zlata v prostoru východně od Kašperských Hor na 100 tun. V roce 1998 byly pod nátlakem správy města a ekologických aktivistů práce ve štole zastaveny, a tak byl i uzavřen poslední zlatodol v Čechách.
Historii šumavského zlata názorně přibližuje část expozice Muzea Šumavy v Kašperských Horách. Nejvýznamnější památky staré i novodobé hornické činnosti v okolí města můžete objevovat díky naučné stezce Cestou zlatokopů. Z pochopitelných důvodů sílí přesvědčení, že na základě existence těchto výjimečných technických památek by měl být u Kašperských Hor zřízen hornický skanzen.