Po kličkované u Rožmberku se Vltava zkázní a nějaký ten kilometr teče skoro rovně. Nevydrží jí to ale dlouho – za Větřním znovu ztratí rozum a vrhne se do zákrut a ohybů, jež jí na mapě propůjčí vzhled nakrabacené modré stužky. V esovitých meandrech na pradávné Linecké stezce, v místech „křivého luhu“, po německu „Krumme Aue“, vznikl hrad a pod ním město – Krumlov, od 15. století řečený Český.
Bylo to 20. září 1925, když publikoval Karel Čapek v Lidových novinách první ze dvou textů Podle Vltavy, věnovaný Českému Krumlovu, Vyššímu Brodu a Rožmberku. Pasáž o Krumlovu jako by snad ani nezestárla – „kam se vrtneš, vidíš samou malebnost a starodávnost a historickou slávu“, to mohu s klidným svědomím podepsat, a že „nade vším tady vévodí … tamhle nahoře zámek a hlavně věž, jedna z nejvěžovatějších věží, jaké jsem kdy viděl“, to taky. Stavba zvaná Hrádek a věž z ní vyrůstající jsou ostatně onou zárodečnou buňkou, kolem níž se začalo vyvíjet ve 13. století tělo budoucího města. Ačkoli dnes mají tvář omlazenu renesanční přestavbou, o nejnovější restauraci z 90. let 20. století ani nemluvě, právě ony dvě ztělesňují nejstarší část celého areálu dnešního státního hradu a zámku, po Pražském hradu nejnavštěvovanější památky tohoto typu u nás. Když ke konci 16. století Baldassare Maggi z Arogna věž upravil, opatřil arkádovým ochozem a malíř Bartoloměj Beránek, řečený Jelínek, ji pak následně ozdobil malbami, vzniklo dílo, jež budilo takový obdiv u svých současníků, že rožmberský archivář, knihovník a dvorní dějepisec Václav Březan o něm napsal „věž okrouhlá, krásná a spanilá, jíž rovné tím způsobem a položením v Čechách nenachází se“. Ale to jsme se octli již daleko v čase – pojďme ho ještě na chvíli vrátit zpět.
Přeskočme osídlení z doby bronzové, Kelty i dávné Slovany, dovolme si malé potěšení z trochu zvláštního začátku a pohlédněme z mostu mezi prvním a druhým zámeckým nádvořím do hradního příkopu, jenž se dnes zve již opět Medvědím, protože se v něm – chovají medvědi. Poprvé se tam octli roku 1707, ale kdesi jinde na zámku se chovali již skoro o 150 let dříve, za Viléma z Rožmberka. Nebyla to náhoda ani bezmyšlenkovitý rozmar. Poslední Rožmberkové tak názorně připomínali dávnou rodovou pověst o příbuzenství s italským rodem Orsini (Ursini), neboť orso je italsky (a ursus latinsky) medvěd. Ta kladla jejich původ až do antického Říma a popisovala příchod zakladatele rodu Vítka do Čech po vyplenění Říma Ostrogóty v 6. století. Nebylo to z Říma, nýbrž z Prčice na Sedlčansku, nebylo to v 6., ale ve 12. století – a byl to Vítek. Stolník krále Vladislava získal rozsáhlý majetek v jižních Čechách, kterým mohl volně disponovat, a proto ho na sklonku svého života (zemřel roku 1194) rozdělil mezi své syny. A vznikla další pověst, kterou posléze zaznamenal nejen nám už známý Václav Březan („rod svůj chtěv dlouhověčně v svornosti zachovati, pateru růži (Vítek) mezi pět synů svých rozdělil“), ale na obraze Dělení růží ji v roce 1742 také vymaloval Antonín Streer. Originál obrazu visí na zámku v Telči, ale jeho kopii spatří každý, kdo se vydá na první prohlídkový okruh krumlovského zámku. Historicky jasně doložení čtyři Vítkovi synové se stali zakladateli čtyř hlavních linií Vítkovců – krumlovské, rožmberské, hradecké a třeboňské. Z jejich sídel byl nejstarší zřejmě Rožmberk, který vznikl už v 1. polovině 13. století, ale zhruba ve stejné době byl asi založen i Krumlov, poprvé písemně zmiňovaný roku 1253. Krumlovská větev Vítkovců však záhy (1302) vymřela Vokem z Krumlova a panství připadlo rožmberské větvi. Protože Krumlov měl výhodnější polohu než Rožmberk, stal se sídelním hradem rodu, který odtud vládl svým državám označovaným jako rožmberské dominium 300 let. Pro hrad, později přestavěný na zámek, i město rozrůstající se postupně kolem něj to bylo období největšího rozkvětu.
Poslední Rožmberk Petr Vok prodal z finančních důvodů Krumlov v roce 1601 císaři Rudolfovi II. O 21 let později ho Ferdinand II. věnoval rakouskému knížecímu rodu Eggenbergů. Druhá významná etapa v dějinách hradu a zámku byla podstatně kratší než ta rožmberská, netrvala ani celých sto let, ale byli to právě Eggenbergové, kteří Krumlov přestavěli v honosné barokní sídlo. Když jejich rod v roce 1719 vymřel, získalo krumlovské panství poslední majitele, jimiž byli až do druhé světové války Schwarzenbergové. Ti se po stavební stránce věnovali Krumlovu v 18. století. Tehdy vznikl třeba slavný Maškarní sál s úžasnou výmalbou Josefa Lederera a přestavěno bylo i zámecké divadlo původně vybudované Eggenbergy. V 19. století stavební ruch na zámku ustal, nově byly vybaveny jen některé interiéry. V polovině onoho věku si schwarzenberská primogenitura zvolila za hlavní sídlo Hlubokou a krumlovský zámek přestal být trvale obýván.
Všem milovníkům historie, architektury a umění nabízí státní hrad a zámek obrovské množství vjemů a zážitků. Na protáhlém skalním ostrohu nad Vltavou je kolem pěti nádvoří seskupeno na 40 budov a za nimi ještě sedmihektarová zámecká zahrada. Celý areál je v otevírací době volně průchozí, vstupné se platí pouze na prohlídkové okruhy interiérů, do Lapidária, kde jsou umístěny originály soch ze zámeckého areálu, na věž a do samostatných expozic Mezinárodní galerie keramické tvorby ve Václavských sklepích a Galerie české kultury v Máselnici. Od Červené brány vedoucí z Latránu na první nádvoří až po čtvercový zámecký rybník na konci zahrady je to více než kilometr, jenže kdo by tady myslel na vzdálenosti! Každý si vybere to své, ale několik míst utkví v paměti všem. Nádherně malované renesanční fasády budov kolem třetího a čtvrtého nádvoří vznikly za Vilém