Finistère
Na kopci nad estuárem řeky Aven leží městečko, o kterém se říkávalo: „Pont-Aven, slavné to město, má čtrnáct mlýnů a patnáct domů…“ Město, známé také svými máslovými sušenkami, okouzlilo v minulosti mnohé malíře.
Jako první ho „objevil“ v 60. letech 19. stol. americký malíinistereř Henry Bacon a záhy poté se městečko stalo vyhledávaným letoviskem kosmopolitní umělecké společnosti. Všichni obdivovali místní světlo, malebné krajinky a meandry řeky Aven, mořský příboj v západu slunce, zdejší obyvatele i prostou jednoduchost života zde. Mnozí se usadili v hotelu des Voyageurs, který provozovala Julia Guillou. V 80. letech 19. stol. přišla do Pont-Avenu druhá vlna malířů, mezi nimi v létě 1886 i Paul Gauguin. Pravidelně se sem pak vracel až do roku 1894 a namaloval zde některá ze svých nejslavnějších děl, například Žlutého Krista nebo Krásnou Angelu. Společně s Émilem Bernardem, Meijerem de Haanem a Paulem Sérusierem tu Gauguin experimentoval s novou koncepcí, založenou na zjednodušení tvarů, plošném používání barev a využívání kontur k ohraničení jednotlivých motivů. Tato tzv. pontavenská škola dále rozvinula impresionismus směrem k syntetismu. Paul Sérusier zde vytvořil kolem roku 1888 pod vlivem Gauguina obraz Krajina s lesem lásky v Pont-Aven, který se považuje za definující dílo tohoto stylu.
Scény ze života v přístavech a drsná krása bretaňského pobřeží umělce vždy fascinovaly. K jejich nejoblíbenějším místům patřila města jako Cancale, Concarneau, Douarnenez nebo Brest. Ostrov Belle-Île okouzlil Moneta, Picasso maloval v Dinardu. Umělce zajímaly nejen rozmanité přírodní krásy pobřeží, ale i zdejší obyvatelé se svými náboženskými zvyky. Do Bretaně jezdili za inspirací často také čeští umělci. V prvé řadě je třeba připomenout Jana Zrzavého, který Bretaň navštívil několikrát, například Camaret-sur-Mer nebo ostrovy Bréhat a Sein. Okouzlen zvláštním světlem a nebem i neuvěřitelnou jasností krajiny, namaloval zde větší počet obrazů. Obzvlášť si zamiloval ostrov Sein, který si později oblíbila také malířka Toyen. Zrzavý se dokonce v Bretani hodlal usadit. Psal o ní: „Je tam burácející moře, řvoucí rackové a vítr – jen živly samy.“ Způsob, kterým zachycoval zdejší krajinu, se proměňoval. Zpočátku je pestrobarevná, postupně mistr zjednodušuje a schematizuje. Alfonse Muchu, který maloval bretaňské vesničanky v typických černých šatech s bílými čepci, možná zlákal k návštěvě přímo Gauguin, s nímž se přátelil, možná to ale bylo na popud herečky Sarah Bernhardtové, jež si nechala na Belle-Île postavit zámeček a zvala tam své přátele.
Na tisíc děl umělců pontavenské školy, ale i plátna z jiných období dnes najdeme v Musée des Beaux-Arts de Pont Aven. Z někdejších 15 větrných mlýnů, které byly pro malíře zdrojem inspirace, dnes zůstaly ještě tři. Můžete je obdivovat při procházkách podél řeky. K inspiračním zdrojům umělců patřil i Bois dʼAmour, lesík na březích řeky Aven. Právě tam diskutoval Gauguin se Sérusierem o koncepci syntetismu. Kousek za lesíkem stojí kaple Trémalo z 16. stol. s polychromovanou dřevěnou sochou Krista, která inspirovala Gauguina k vytvoření obrazu Žlutý Kristus.
Kromě malířské školy proslavily Pont-Aven rovněž lahodné máslové sušenky známé jako Traou Mad (doslova „dobré věci“). Vyrábějí se tam od roku 1920 a dnes představují jednu z ikonických značek Bretaně.
Nedaleko Pont-Avenu leží přístav Concarneau se středověkým opevněným městem (Ville Close) na ostrůvku. S historií městečka i jeho rybářskými tradicemi seznamuje Muzeum rybolovu (Musée de la Pêche). Vždyť Concarneau je množstvím ulovených ryb třetím největším rybářským přístavem ve Francii, významným místem obchodu s tuňáky a sídlem konzerváren. V létě se v uličkách opevněného města konají festivaly a jarmarky plné bretaňského folklóru.
Na západ a severozápad od přístavu Pont-lʼAbbé se rozkládá drsný větrný kraj Bigouden, kde ženy i dnes nosí typické kroje s vysokým krajkovým čepcem coiffe. Podle keltských legend měl král Markus, panující v tomto nehostinném kraji, koně rychlého jako vítr, který uměl dokonce jezdit na vlnách. Windsurfing, který se sem rozšířil na počátku 80. let minulého století, Markus samozřejmě ještě neznal a dopadl špatně – ve vlnách ztratil život. Zátoky Guénolé a La Torche ale vešly do dějin tohoto sportu jako snad největrnější, a tím i nejvhodnější místa v celé Francie. La Torche a okolí jsou dnes cílem turistických zájezdů: akrobatika ve větru a vlnách, větrná koupel na pláži, kalvárie a menhiry. Kolem čtvrté odpoledne se do přístavu Guilvinec vracejí rybáři se svými loďkami. Vítá je zpěv rybářských a námořnických písní doprovázených harmonikou a bretaňskými dudami veuze. Guilvinec se svou malou rybářskou flotilou patří k nejautentičtějším přístavům ve Francii…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bretaň