Mohutná kopule vyzdvižená nad okolní střechy vysokým tamburem a natěsno strážená stejně vysokou štíhlou věží, aneb nezaměnitelný dialog odlišných proporcí, ale také jedinečně situovaný akcent panoramatu pražského historického jádra. Téhle dvojici, která završuje malostranský chrám sv. Mikuláše, vděčí stověžaté město za nemalý díl svého genia loci. Chrám jakožto celek má pak zase velkou zásluhu na tom, že Praha je v celoevropském rámci počítána k místům, kde architektura vrcholného baroka zanechala své nejmonumentálnější a nejpůsobivější realizace.
Chrám svatého Mikuláše vnímáme na první pohled jako velice konzistentní architekturu, a tudíž většinu z nás asi nenapadne, že by mohl být výsledkem práce více architektů, ba co víc, dokonce architektů tří navazujících generací. Ale je tomu skutečně tak, ke své finální podobě dospěl hodně spletitou cestou, trvající déle než století. Za prvotní impuls, který vedl k jeho vzniku, můžeme označit rozhodnutí císaře Ferdinanda II., jenž nedlouho po Bílé hoře přizval na tehdejší Malostranský rynek (dnešní náměstí) jezuitský řád a věnoval mu tamní gotický kostel sv. Mikuláše spolu se sousedními budovami fary a farní školy. Starousedlí farníci dostali náhradou za svou svatyni malou sousední rotundu sv. Václava, což s velkou nelibostí cítili jako křivdu. Nepotěšilo je ani, když o něco později jezuité skoupili většinu okolních pozemků i domů, které postupně bourali, aby uvolnili místo pro plánovanou výstavbu rozlehlého komplexu. Jeho součástí měl být vedle tzv. Profesního domu, tedy rezidence nejvýše postavených řádových příslušníků, také nový kostel sv. Mikuláše. Malostranští radní pak po léta vedli s Tovaryšstvem ostré spory, až si nakonec kromě finančního odškodnění a zachování zčásti již přestavěné rotundy vymohli i závazek stavby nové městské zvonice, která měla ve funkci požární hlásky časem nahradit prozatím ještě stojící gotickou kostelní věž.
Původní návrh jezuitského komplexu je připisován Giovannimu Domenicovi Orsimu, jenž stavbu vedl až do své smrti v roce 1679. Po něm převzal dílo Francesco Lurago, stavitel rovněž italského původu. V roce 1690, sedmnáct let po položení základního kamene, byla pod jeho vedením dokončena ohromná čtyřpodlažní budova s půdorysem ve tvaru písmene U otevřeného na jih směrem k Újezdu. Tím došlo k zásadní změně dispozice Malostranského rynku – Profesní dům toto svažité prostranství víceméně přehradil a rozdělil na horní a dolní část. Podle projektu měl nádvoří domu od jihu ještě uzavřít nový kostel, ve vzpomenutém roce ale existovaly pouze jeho rozestavěné základy. Dále se nepostoupilo, kvůli nedostatku financí stavební ruch na rynku na delší čas utichl.
Znovu se rozproudil až po 12 letech, kdy se však začalo stavět podle jiných plánů, neboť doba pokročila a původní řešení začalo jezuitům připadat zastaralé a málo okázalé. Vyvoleným architektem a stavitelem se zřejmě stal Kryštof Dientzenhofer, jenž někdy koncem 70. let coby vyučený zedník odešel z rodného bavorského podhůř…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České baroko