Obrovské území Číny patří zoogeograficky ke dvěma oblastem – palearktické a indomalajské. Obě mají velmi členitý reliéf, což dále přispívá k mimořádné druhové pestrosti čínské fauny. Některá čínská zvířata zná celý svět, i když mu třeba trvalo dlouho, než uvěřil, že vůbec existují.
Ambivalentní vztah Číňanů k zvířecímu světu by vydal na obsáhlou studii nebo přinejmenším esej. Na jedné straně klábosící stařečci na lavičce v parku, každý na větvi stromu nad sebou zavěšenou bambusovou klícku se dvěma modrobílými porcelánovými nádobkami na vodu a zrní, v níž po bidýlku poskakuje a líbezně zpívá drobný ptáček. Odhlédneme-li od příliš malé velikosti klícky, dá se vztah k „venčícímu se“ pěvci popsat jedním slovem – láska. Pozitivní emoce se odrážejí například i v dramaticky a rychle se měnícím vztahu k psům. Ačkoli v minulosti dala Čína světu několik zajímavých plemen a krádež pekinéze z císařského paláce se trestala smrtí, v novodobé čínské historii rozhodně neměli psi na růžích ustláno. Jejich chov byl považován za buržoazní přežitek, na venkově byli trpěni jako zanedbaní hlídači, s nimiž se komunikuje botou či holí, a ve městech – zakázáni. Časy se ale mění. V Pekingu, kde byl absolutní zákaz psů změněn v přísně omezené povolení v roce 1994 a teprve od roku 2003 tam může vlastnit psa kdokoli, i když oficiálně jen malá plemena do 35 cm kohoutkové výšky, žije dnes psů na 900 000 – a to je řeč jen o těch úředně přihlášených. A takhle bychom mohli pokračovat i dál.
Na druhé straně proti tomu stojí klece, krabice a bedny nacpané zvířaty tak, že se nemohou pohnout, běžný výjev z kteréhokoli tržiště. A nejde jen o užitková zvířata určená pro kuchyňské zpracování. Podobně vypadají třeba i „zásobní“ klece s andulkami či jinými menšími ptáky, kteří se prodávají jako domácí miláčkové. Nebo z jiného soudku: zatímco třeba Šanghaj, Peking i některá další velká čínská města oplývají již několik let špičkovými veřejnými akvárii, úroveň zoologických zahrad ve stejných městech je výrazně nižší. A v pomyslném žebříčku více než stovky zoo a akvárií na pěti kontinentech, které jsem měl dosud možnost vidět, mám na beznadějně posledním místě zoologickou zahradu v sin-ťiangském hlavním městě Urumči. Podobně rozporuplný je i vztah Číňanů k divokým zvířatům. Na jedné straně tradiční zájem, obdiv, úcta, v novější době snaha o ochranu, na druhé straně rozsáhlá devastace jejich přirozeného prostředí a bezskrupulózní využívání nejen druhů kulinárně zajímavých, ale také těch, jejichž tělní části považuje za účinné, často nesmyslně, tradiční čínská medicína. A tak není divu, že mnohé unikátní druhy jsou dnes ve volné přírodě ohroženy vyhubením.
Bílý medvěd
Čínská mytologie oplývá nejrůznějšími bájnými zvířaty, a tak když Evropané zjistili, že se ve starých textech objevuje paj-siung, bílý medvěd, domnívali se, že jde o jedno z nich. Jenže nešlo. Jako první se o tom přesvědčil Armand David, legendární francouzský misionář a přírodozpytec, člen Kongregace misie známé pod označením lazaristé či vincentini, jenž během tří misijních cest projel velkou část Číny a nasbíral obrovské množství přírodovědného materiálu. Bylo to 11. 3. 1869 – tehdy se David zastavil v údolí Teng-čch´-kou v s´-čchuanských horách západně od provinčního hlavního města Čcheng-tu u venkovského farmáře jménem Li a na stěně pokoje u něj uviděl zavěšenou kůži neznámého černobílého savce. O necelé dva týdny později mu rolníci donesli celé zabité zvíře. David poslal jeho lebku a kůži do Paříže – a Evropa poprvé spatřila alespoň část pandy velké. Trvalo pak ale ještě skoro 50 let, než německý zoolog Max Hugo Weigold viděl jako první člověk ze Západu živou pandu v Číně, a dalších 20 let, než byla v roce 1936 první živá panda vyvezena mimo Čínu, konkrétně do USA.
Panda velká je dnes bezkonkurenčně nejslavnějším čínským zvířetem a zároveň symbolem země, který v této roli pomalu vytlačuje i svého historického předchůdce, čínského draka. Kromě toho je též erbovním zvířetem Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Její popularita mezi lidmi na celém světě je skoro neuvěřitelná, uvážíme-li, že možnost vidět živou pandu na vlastní oči je značně omezená. Mimo Čínu se totiž aktuálně chovají pandy v pouhých 14 zoologických zahradách v devíti zemích. V případě několika nejstarších jedinců jde o dary čínské vlády – patří k nim třeba samec Pao Pao, který žije v berlínské zoo od roku 1980 a ve svých téměř třiatřiceti letech je jednoznačně nejstarší pandou žijící v lidské péči. V novější době přistoupila Čína k tomu, že pandy do zahraničí pouze půjčuje za vysoký roční poplatek (v případě amerických zoo činil donedávna milion dolarů za jedno zvíře), zpravidla na deset let s tím, že smlouva o zapůjčení pak může být ještě prodloužena. Pandy ale po celou dobu zůstávají majetkem Číny stejně jako mláďata, která se jim případně narodí a jež se musí po několika letech odeslat do toho čínského zařízení, odkud byli zapůjčeni jejich rodiče. Výtěžek z „pronájmu“ pand pak jde právě na rozvoj uvedených chovatelských zařízení v Číně a na podporu výzkumu rozmnožování pand. K nejznámějším patří Výzkumná základna rozmnožování pand velkých v Čcheng-tu otevřená roku 1987, která za prvních 20 let své existence zvýšila počet chovaných pand z šesti na 62 a v níž se narodilo 110 mláďat, a Čínské ochranářské a rozmnožovací centrum pand velkých ve Wo-lungu, zřízené roku 1980 na okraji stejnojmenné národní přírodní rezervace, vyhlášené ještě o 17 let dříve. Ta chrání nejen pandy velké, ale i další vzácná zvířata a v roce 2006 byla společně se šesti dalšími rezervacemi a devíti tzv. krajinnými parky zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO pod souhrnným označením S´-čchuanské rezervace pandy velké. Centrum ve Wo-lungu bývalo také místem, kde se daly pandy nejsnáze pozorovat sice v lidské péči, ale v zařízení umístěném v přirozeném prostředí těchto zvířat, což oproti jejich pavilonům v zoologických zahradách v Pekingu, Šanghaji, Kuej-linu, Čchung-čchingu a několika dalších městech je přece jen rozdíl. Po katastrofálním zemětřesení, které zasáhlo S´-čchuan v květnu 2008, bylo poškozené centrum ve Wo-lungu pro veřejnost přechodně uzavřeno a na své znovuotevření dosud čeká.
A jak je možné, že bílý medvěd je ve skutečnosti černobílý? Číňané pro to mají, stejně jako v mnoha jiných případech, krásnou, i když smutnou legendu. Kdysi dávno žilo v s´-čchuanských horách děvčátko, dcerka chudých rolníků. V lese se spřátelila s bílou medvědicí a jejím mládětem a chodila si pak s nimi často hrát. Jednoho dne zaútočil na medvídě levhart. Dívka ho kamenem odehnala od mláděte, ale dříve, než uprchl zpátky do lesa, levhart ji strhl k zemi a zabil. Medvědi se shromáždili u mrtvé dívky a ze žalu začali kolem jejího těla rozhrabávat zem. Když si pak tlapami od hlíny otírali slzící oči, udělaly se jim kolem nich černé skvrny, zčernaly jim uši a na těle se objevil černý pruh. A tak přestali existovat bílí medvědi a objevily se pandy ve smutečním šatu za ztracenou kamarádku…
Ani jeden ze čtyř
Panda ale nebyla jediným velkým zvířetem, které v Číně objevil Armand David pro západní svět. Skoro čtyři roky před první kůží pandy spatřil za daleko dramatičtějších okolností stádo podivných jelenů, o nichž si byl jist, že je ještě nikdo na Západě nikdy neviděl. Za svého pobytu v Pekingu se David dozvěděl, že velké množství vzácných savců a ptáků je chováno v císařské lovecké oboře Nan-chaj-c´ jižně od města, kam je ale vstup přísně zakázán a trestá se smrtí. Trvalo mu skoro čtyři roky, než z jakési terénní vyvýšeniny nahlédl přes poškozenou zeď střežené obory a uviděl jeleny, které věda posléze pojmenovala na jeho počest a běžně jsou známi pod svým čínským jménem milu. Jenže kromě něj mají v čínštině ještě přezdívku s´-pu-siang, jejíž význam je zvláštní. Znamená „čtyři nepodobní“ nebo „ani jeden ze čtyř“. Číňané totiž o tomto zvířeti tradičně říkali, že „má kopyta jako kráva, ale není to kráva, má krk jako velbloud, ale není to velbloud, má parohy jako jelen, ale není to jelen, má ocas jako osel, ale není to osel“. A měli pravdu – až na to, že jelen to doopravdy je, byť vzhledově docela podivný.
Osud jelena milu dokazuje, že úplatek může někdy pomoci dobré věci. V době, kdy David poprvé zvířata uviděl, nežila už dávno ve volné přírodě. Někteří autoři dokonce tvrdí, že v přírodě vymřela už někdy za dynastie Chan, která vládla něco málo přes 400 let téměř symetricky kolem přelomu letopočtu. Jediní jeleni milu žili za zdí obory, střeženi tatarskými strážemi. David se s nimi naštěstí znal a po několika měsících získal kůže a kosti tajemných zvířat, prý za deset uncí stříbra. Odeslal je do Paříže, stejně jako po několika měsících tři živé jeleny – někdo tvrdí, že byli darováni francouzskému velvyslanci oficiálně, pravdivější je zřejmě verze, podle níž francouzský diplomat nějak dosáhl toho, že správce císařských statků zavřel obě oči, když z obory „utekla“ tři zvířata. Cestu do Evropy tahle první trojice nepřežila, ale její význam byl přesto obrovský. Vědci měli k dispozici materiál z pěti jedinců, podle kterého popsali nový druh a dokonce rod jelena. V Evropě roku 1866 navíc vzbudilo neznámé zvíře velkou pozornost a začaly se množit oficiální žádosti evropských vlád o zaslání dalších jedinců. Čchingská administrativa jim vyhověla, a do Evropy se tak dostalo několik desítek jelenů milu. Naštěstí, protože ti čínští měli svůj osud zpečetěn. Nejprve při záplavách v roce 1894 došlo k poškození zdí obory a řada zvířat utekla, aby byla následně snědena hladovými vesničany v okolí. Dílo zkázy dokonali roku 1900 vojáci osmi mocností, když při potlačování tzv. povstání Boxerů obsadili Peking a v císařské oboře vybili vše, co se dalo. V Evropě soustředil všechny přeživší jeleny milu na svém panství Woburn Abbey Herbrand Russell, 11. vévoda z Bedfordu. Jeho stádo zachránilo celý druh. Všichni dnes žijící jeleni milu mají svůj původ na loukách anglického šlechtice – včetně těch, kteří se v 80. letech 20. stol. poprvé vrátili do Číny, do parku Mi-lu, jenž se rozkládá v místech někdejší císařské obory.
Zlaté opice
I když ve volné přírodě je dosud několikanásobně početnější než panda velká, veřejnosti je známa nesrovnatelně méně, ba dokonce skoro vůbec. Kdo? Zlatá opice, správně langur čínský, který obývá horské lesy v S´-čchuanu a třech sousedních provinciích. Mimo Čínu se tyto nádherně oranžovo-zlatě zbarvené opice s neobvykle vzhůru zdviženým nosem dostaly v malém počtu poprvé až na konci 80. let 20. stol., a to vždy jen na krátkodobou zápůjčku. Aktuálně je mimo území Číny chová snad jen korejská zoologická zahrada Everland. Dva další blízce příbuzné druhy, langur Bietův a Brelichův, které byly původně popsány jako poddruhy langura čínského a mají tmavší, spíše hnědou srst, jsou ještě vzácnější. Tito languři obývají vždy jen malé území v několika posledních stovkách jedinců, mimo Čínu nebyli chováni nikdy a téměř se nechovají ani v čínských zoo.
Krása v závojích
Jestliže si představujeme pozoruhodné zástupce čínské fauny, musíme nutně zmínit i jednoho, který sice není vůbec vzácný, ale jeho historický význam je zcela výjimečný. Je jím zlatá rybka, karas zlatý, ve své vyšlechtěné formě známý veřejnosti jako závojnatka. Právě Čína se díky této rybě stala kolébkou chovu ryb pro zábavu, radost a okrasu, rodištěm chovatelské disciplíny zvané akvaristika. A nic na tom nemění skutečnost, že v pokojových akváriích se dnes chovají ryby tropické, zatímco závojnatky se přesunuly především do zahradních jezírek, neboť v dobře vytápěných bytech je na ně příliš teplo. Ani to, že dnešní akvária jsou skleněná a na ryby se v nich díváme z boku, zatímco ve staré Číně chovali bohatí ryby v porcelánových nádobách a chudí v dřevěných kádích, takže se na ně všichni museli dívat jen shora. Tradičním mezníkem v okrasném chovu ryb je rok 1163. Tehdy nechal Čao Kou, první císař z dynastie Jižních Sungů, který o rok dříve abdikoval ve prospěch svého syna a na pětadvacet let dlouhý a podle všeho spokojený důchod se stáhl do zadní části císařského paláce v Chang-čou, založit v zahradě zvláštní jezírko pro šlechtěné rybky a vyčlenil jednoho sluhu pouze k tomu, aby jim obstarával krmení. Už za Mingů (1368–1644) se v Číně rozlišovaly tři kategorie karasů – ťi (nešlechtění), ťin-ťi (zlatí) a wen-jü (ryby se zdvojenou ocasní ploutví připomínající svým tvarem při pohledu shora znak wen). Dnes existuje několik desítek, možná stovek nejrůznějších forem šlechtěných karasů a další stále přibývají. Liší se nejen svým zbarvením a kresbou, velikostí a tvarem ploutví, ale i vzhledem šupin, velikostí a tvarem těla, přítomností či absencí různých novotvarů na hlavě nebo kolem očí… Známe vejčitky, tygří, lví, buvolí, husí nebo chryzantémové hlavy, nebehledky, bublinoočky, Červené Karkulky, teleskopky čili dračí oči, pompomky, perlošupinatky a další a další formy. I když zejména v posledních desetiletích vznikají nové formy závojnatek také jinde na světě, byla to trpělivá a láskyplná práce generací bezejmenných čínských šlechtitelů, která vytvořila nezbytné základy pro dnešní bezbřehou rozmanitost.