„Rozsypaný čaj. Klikyháky! Chaotická změť čar! To se přece nedá naučit! Proč, proboha, Číňané nezruší ty zmatené obrázky a nepřejdou na latinku?“ Takové názory na čínské znakové písmo slyším často. Pochyby o znakovém písmu ale nenapadají jen lidi věci neznalé. Již více než sto let se jimi trápí i čínští akademikové a politici. Znakové písmo je skutečně zdrojem mnoha problémů. Názor, že by mělo být nahrazeno hláskovou abecedou, má mezi čínskými odborníky své zastánce. Zároveň existuje mnoho důvodů, proč od psaní znaků nelze jen tak upustit.
Znaků je opravdu mnoho, což komplikuje jejich studium, potažmo snižuje gramotnost a vzdělanost lidí v Číně. Nejobsáhlejší slovníky uvádějí 45– 60 tisíc znaků. V běžných slovnících jich je kolem 5–8 tisíc. Vzdělaný člověk ovládá 4–5 tisíc znaků, za hranici gramotnosti je považována znalost 2–3 tisíc. Zatímco české dítě zná celou abecedu a je schopno přečíst jakékoli slovo již na konci první třídy, Číňan studuje znaky celý život. V 1. třídě musí malý Číňan zvládnout psaní i pochopení 364 znaků, na konci druhé třídy 800 (minulý rok byly počty povinných znaků sníženy). Studium znaků je samozřejmě velmi náročné především na paměť. Přesto se lze chytit určitého systému a logiky, které jejich studium usnadňují.
Paleografové považují za nejstarší dochované doklady čínského písma jednoduché značky na neolitické keramice z 16. stol. př. n. l., o něco mladší věštební nápisy na želvích krunýřích a hovězích lopatkách a nápisy na bronzech. Na pohřebních keramických nádobách se objevují první pokusy o záznam slova prostřednictvím stylizovaných obrázků a jednoduchých grafických značek.
První čínské znaky byly piktogramy. Šlo o jednoduchá schémata a obrázky věcí a jevů kolem nás (slunce, měsíc, řeka, ptáci a zvířata, ale také části lidského těla, obydlí, nástroje). Z nich se zanedlouho vyvinul další stupeň znaku – ideogram, který symbolicky naznačuje relativní pozici, množství a podobné vlastnosti. Řada znaků vznikla tak, že na základě stejné výslovnosti si slovo vypůjčilo znak od jiného již existujícího homonyma.
U každého znaku je nutné znát jeho jednotlivé tahy, z nichž se skládá, a jejich pořadí. Existuje šest základních tahů, které se vyskytují v různých modifikacích, např. náklon šikmého tahu může být strmější nebo pozvolnější. Jednotlivé tahy se píší vždy stejným směrem, zleva doprava, shora dolů. Posloupnost psaní tahů v rámci znaku má také svá pravidla: postupuje se od horních ke spodním, od vnějších k vnitřním.
Kaligrafie
I přes řadu výhrad proti čínskému znakovému písmu si vás tato chaotická změť čar okamžitě podmaní zvláštní estetickou harmonií. Čínské písmo během své dlouhé historie nemělo jen funkci sdělovací, ale i estetickou. Na rozdíl od zbytku světa je dekorativní způsob písma v Číně považován za samostatnou uměleckou disciplínu. Kaligrafie byla nezbytnou součástí klasické čínské vzdělanosti a rovněž v čínském umění zaujala výsadní postavení. Se znaky, nápisy nebo celými texty provedenými v některém ze základních písemných stylů se setkáváme ve všech uměleckých disciplínách, nejčastěji pak ve spojení s literaturou a malířstvím.
Postupně vzniklo několik písemných stylů – úřednický, vzorový, kurzívní a trávový.
Jednodušší a rychlejší úřednické písmo li-šu bylo přijato za celonárodní oficiální písemný styl v době sjednocení říše středu za vlády dynastie Čchin. Kchaj-šu, vzorové písmo, velmi vyhovovalo psaní různých…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína