„Podívejte, slečinko, já jsem čtyřicet let ženatý, mám osm dětí a všechny jsou venku z hnízda. Tak jako vy. Za chvíli jdu do důchodu, a to si konečně začnu užívat večírky. I když dneska už to není jako dřív. Dřív po mně ženský jely jako blázni, a kolikrát se kvůli mně i zbily. Uměl jsem je při tanci pěkně rozžhavit. Ale dneska se musí s rozumem, dneska si člověk musí dávat pozor na všelijaký ty choroby.“

Svatá karibská prostoto, napadá mě v duchu, když poslouchám toho drobného staříka za volantem, jak vzpomíná a spřádá plány zároveň. I když nevím, proč mě jeho slova udivují. Rytmus a tanec jsou předehrou milostných her i jinde ve světě, natož pak v horkém Karibiku. Zde by navíc bylo zajímavé vypracovat studii, kolik nemanželských dětí a osamělých matek mají takové večírky na svědomí. Už při pohledu na parket si člověk kolikrát není jistý…

Všem na odiv se vyzývavě vlní kyprá míšenka, jejíž bombo, bohaté pozadí, přitáhne hned několik samců. Nejdřív kolem ní číhavě krouží a po chvíli jeden z nich udeří – přitiskne se k jejímu tělu pevně zezadu a nepouští. Žena se zubí, na oko se jej snaží setřást a přitom společně pulsují. Při vší té nevázanosti je na ně úžasný pohled. Hudbu vnímají celým tělem, oddávají se rytmu bez zábran a stejně tak bez zábran později plodí. Svým způsobem je za tím vším stále stejný popud – přežít.

Přežít se snažili i otroci při tvrdé práci na plantážích. Právě z jejich muzikálních slz se postupně vyvinuli tradiční hudební žánry Malých Antil jako cariso, bamboula nebo quelbe. Zatímco hudebně v sobě nesou dědictví afrických rytmů, jejich lyrika odráží karibskou realitu. Skrývá v sobě protesty, touhu po jiném životě i tajné zprávy otrokům na jiných plantážích. Texty quelbe pak komentují naprosto vše, od běžných událostí, přes nedostatky společnosti či pašování rumu v ženských kalhotách až po – jak jinak – milostné zápletky.

Hudba Malých Antil se samozřejmě inspirovala také evropskými vlivy, ale rytmy afrického původu jsou karibské duši přece jen bližší. Dalším takovým žánrem je calypso, které nahradilo dříve tolik oblíbené quelbe. Tento hudební žánr vznikl na ostrovech Trinidad a Tobago a dnes je v podstatě součástí karibského ovzduší. Zaznívá ze všech koutů, z autorádií, z barů i přístavních mol. Pokud se budete snažit porozumět jeho slovům, zřejmě neuspějete. A to nejen pro specifický přízvuk interpretů, ale také díky dvojsmyslné lyrice, v níž našly své místo jak klepy, skandály a nevěry, tak politická kritika a protestní výzvy. Důležitým rysem opravdového „kalypsisty“ je schopnost improvizovat. Stejně jako cariso a bamboula, i calypso je považováno za jakési lidové noviny.

Hudební scéna Malých Antil si nejen hýčká tradiční rytmy, které ožívají při nejrůznějších oslavách a společenských událostech, ale neustále se obohacuje o nové. V 90. letech se například stal populární soca, který vznikl spojením tradičního kalypsa a soulu, dnes je zase velkým hitem večírků zouk, jehož domovinou jsou francouzské ostrovy. Každý ostrov přispívá do společné hudební pokladnice po svém – Trinidad dodal kalypso a „vánoční“ parang ochucený mandolínou, Martinik a Guadeloupe přinesly zouk, pro Barbados je typický touk a na Arubě, Curaçau a Bonaire zase taneční karnevalová tumba.

Velké oblibě se samozřejmě těší i klasické karibské a latinskoamerické rytmy jako reggae, salsa, mambo, rumba, bolero a merengue. A protože v hudbě neexistují hranice, současní interpreti kombinují všemožné žánry všemožnými způsoby.

Karibské rytmy nejvíce ožívají během karnevalových mumrajů, které jsou největším symbolem svobody, hudby a tance. Jsou oslavou dobrých časů, ale konají se i v časech těžkých. Nejdelší tradici mají na Kubě, kde se první karneval konal už roku 1585 v nově založené Havaně. Na oslavách se tehdy objevily světské prvky z procesí Božího těla (Corpus Christi). Od té doby se karnevalové slavnosti rozšířily po celém ostrově a staly se nejživějším kubánským svátkem.

Poměrně dlouhou tradici má karneval i na ostrově Trinidad. Ten první se pořádal roku 1783 a navazoval na slavnosti bohatých plantážníků konané těsně před půstem, k nimž západoafričtí otroci přidaly rysy tradičních maškarních zábav. Po zrušení otroctví se buržoazní maškarní plesy spolu s živou dožínkovou slavností canboulay změnili na nespoutané pouliční party, ve kterých osvobození otroci vystupovali jako ďáblové, divocí Indiáni a démoni.

Na řadě antilských ostrovů se začaly karnevaly pořádat až ve 20. století. I když se karnevalové slavnosti svým rozsahem a spontánností od ostrova k ostrovu liší, vždy představují vrcholnou událost. Někdy možná nejsou tak honosné jako v proslulých karnevalových centrech, místo nákladných kostýmů si řada účastníků vystačí s barevnými parukami a obrázkovými tričky, ale invence a radost z bytí rozhodně nechybí. Souběžně s karnevalovými průvody obvykle probíhají také soutěže krásy, klání mladých hudebníků, hody s nabídkou nejrůznějších etnických specialit, trhy s řemeslnými výrobky, koňské dostihy, ale také speciality jako soutěž mastné hole a závody s koláčky na provázku. A lidé tančí, tedy jsou.